1 C 243/2025

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 10 608,20 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil částku 4 518,20 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 509,02 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 588,73 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 560,96 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, úrok 15 % ročně z částky 6 560,96 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 090 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 10 608,20 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, , IČ: , IČO, , (dále jen „právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaný měl splácet úvěr ve 20 splátkách po 455 Kč (poslední splátka 430 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila celý úvěr za splatný z důvodu prodlení žalovaného se splátkami. Pohledávka za žalovaným byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky a byl vyzván k zaplacení dluhu. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na sovu pohledávku uhradil celkem částku ve výši 910 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni 24. 1. 2023 nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že téhož dne podepsali právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru znějící na částku 7 000 Kč. Ve smlouvě se zavázal žalovaný splácet úvěr s poplatkem v celkové výši 4 805 Kč ve úvěr ve 20 splátkách po 455 Kč (poslední splátka 430 Kč). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025, ze seznamu pohledávek, z potvrzení o úplatě, oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že u soudu uplatněná pohledávka za žalovaným i s jejím příslušenstvím byla postoupena na žalobkyni a žalovanému tato skutečnost měla být oznámena (doručení tohoto oznámení však prokázáno nebylo). Z předžalobní výzvy ze dne 16. 4. 2025 (a podacího lístku ze dne 16. 4. 2025) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku 14 137,87 Kč do 1. 5. 2025.Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z listiny Žádost o úvěr ze dne 24. 1. 2023 podepsané žalovaným, že žalovaný uvedl (do kolonek) jako svůj rodinný stav: ženatý, formu bydlení: nájemní, příjem: plný úvazek – 11 000 Kč, dokončené vzdělání: střední, ostatní příjem: 9 000 Kč, splátky úvěrů: neuvedeny, odhadované měsíční výdaje: 2 000 Kč.Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:Právní předchůdkyně žalobkyně, dne 24. 1. 2023 předala žalovanému částku 7 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. Žalovaný vrátil (uhradil) žalobkyni pouze částku ve výši 910 Kč. Žalobkyně a její právní předchůdkyně uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně (pohledávky vycházející ze smlouvy o úvěru) za žalovaným.Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:Právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru měla k dispozici údaje od žalovaného zachycené v předsmluvní dokumentaci (tj. tvrzení) rodinný stav: ženatý, formu bydlení: nájemní, příjem: plný úvazek – 11 000 Kč, dokončené vzdělání: střední, ostatní příjem: 9 000 Kč, splátky úvěrů: neuvedeny, měsíční výdaje: 2 000 Kč. Nebyl prokázán proces, tj. jak se získanými informacemi právní předchůdkyně nakládala, zdali vůbec. Tvrzení prokázána nebyla.

4. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

5. Žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

8. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

16. Žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) posuzovala úvěruschopnost žalovaného nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Právní předchůdkyně nedoložila, že by ověřovala blíže výdaje žalovaného, ani jakkoliv nedoložila, že by ověřovala výši výdajů žalovaného.

17. Konečně právní předchůdkyně žalobkyně pracovala jen s vybranými informacemi, nežádala výpisy z bankovního účtu žalovaného (ani netvrdila, že by žalovaný účet neměl), což též svědčí o laxním přístupu právní předchůdkyně nejen k zájmům svým, ale zejména k zájmům (spotřebitele) žalovaného.

18. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“19. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdkyně poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný ke dni rozhodnutí soudu uhradil částku ve výši 910 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 6 090 Kč.

21. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do 6 090 Kč (výrok II), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

22. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uvedl, že projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy…Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

23. V poměrech nynější věci soud neprovedl dokazování k majetkové či sociální situaci žalovaného časově blízké ke dni rozhodnutí soudu, neboť žalovaný soudu ničeho netvrdil ani nepředložil (byl nekontaktní). Soud tedy vyšel ze spisu, ze kterého se podávalo, že žalovaný na úvěr uhradil částku ve výši 910 Kč. Proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni dlužnou částku bez splátek s obvyklou pariční lhůtou, jak je uvedeno ve výroku II.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Žalovaný byl v řízení úspěšnější (viz výrok I. a II. rozsudku). Žalovanému však náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.