1 C 257/2025

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Liborem Chovancem sídlem Jana Palacha 2944, 530 02 Pardubice proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované t.č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Hradec Králové o 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 1 000 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 120 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 400 Kč

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaná čerpala úvěr částkou ve výši 10 000 Kč. Žalovaná měla úvěr splácet ve 12 splátkách, kdy žalovaná měla splácet v každé splátce úrok ve výši 20 % měsíčně, tj. 2 000 Kč měsíčně a v poslední splátce měla s tímto úrokem uhradit i celou jistinu dluhu. Dále byl v případě prodlení sjednán poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč, pročež žalobkyně požaduje částku 1 000 Kč za dvě písemné upomínky. Žalovaná neuhradila žalobkyni na svůj dluh ničeho.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni , datum, nazvané úvěrová smlouva soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru. Jistina úvěru byla sjednána ve výši 10 000 Kč. Z výpisu z účtu (detail pohybu) soud zjistil, že částka 10 000 Kč byla žalované vyplacena dne , datum, na bankovní účet žalované. Žalovaná měla úvěr splácet ve 12 splátkách, kdy žalovaná měla splácet v každé splátce úrok ve výši 20 % měsíčně, tj. 2 000 Kč měsíčně a v poslední splátce měla s tímto úrokem uhradit i celou jistinu dluhu. Dále byl v případě prodlení sjednán poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, a podacího lístku ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná na úvěr ničeho neuhradila, čemuž žalovaná neodporovala.Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z listiny nazvané jako Datový výstup z Credit Info CEE, že žalobkyně uvedla do kolonek aktivní insolvence: NE, negativní registr SOLUS: bez negativního záznamu, pozitivní registr SOLUS: 0 Kč, centrální evidence exekucí:

0. Z listiny nazvané Příloha č. 1 Posouzení úvěruschopnosti Spotřebitele soud zjistil, že žalobkyně uvedla do kolonek rodinný stav: svobodná, počet vyživovaných dětí: 1, vzdělání: vyučena, příjem prohlášený spotřebitelem: 17 200 Kč, příjem nalezený na bankovním účtu: 19 075 Kč, náklady na bydlení prohlášené spotřebitelem: 1 000 Kč, minimální částka nákladů: 4 000 Kč, náklady na potraviny a běžné zboží domácnosti prohlášené spotřebitelem: 500 Kč, náklady na potraviny a běžné zboží domácnosti nalezené na bankovním účtu 332 Kč. Jednalo se však jen o tvrzení, která nebyla žalobkyní prokazována.

4. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:

5. Žalobkyně s žalovanou uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru. Jistina úvěru byla sjednána ve výši 10 000 Kč. Částka 10 000 Kč byla žalované vyplacena dne , datum, na bankovní účet žalované. Žalovaná měla úvěr splácet ve 12 splátkách, kdy žalovaná měla splácet v každé splátce úrok ve výši 20 % měsíčně, tj. 2 000 Kč měsíčně a v poslední splátce měla s tímto úrokem uhradit i celou jistinu dluhu. Dále byl v případě prodlení sjednán poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč. žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku. Žalovaná na úvěr ničeho neuhradila.Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalované:Žalobkyně nepředložila soudu (neprokázala) žádný důkaz týkající se tvrzení žalobkyně o příjmech a výdajích žalované, který by prokazoval řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany poskytovatelky spotřebitelského úvěru.

6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

7. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

16. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nedoložila důkazy, kterými ověřovala příjmy a výdaje žalované.

17. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“18. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná ke dni rozhodnutí soudu neuhradila ničeho, její bezdůvodné obohacení tak činí 10 000 Kč.

20. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do 10 000 Kč (výrok II), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

21. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uvedl, že projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy…Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

22. V poměrech nynější věci soud neprovedl dokazování k majetkové či sociální situaci žalované časově blízké ke dni rozhodnutí soudu, neboť žalovaná soudu ničeho netvrdila ani nepředložila (byla nekontaktní). Soud proto soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni dlužnou částku bez splátek s obvyklou pariční lhůtou, jak je uvedeno ve výroku II.

23. Pokud jde o výrok IV., žalobkyně zaplatila na soudním poplatku 800 Kč, avšak dle položky 2 odst. 1 písm.) a Sazebníku poplatků je soudní poplatek za peněžité plnění do částky 10 000 Kč včetně 400 Kč. Z toho důvodu soud přeplatek žalobkyni vrátil.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 120 Kč (70 % z částky 1 600 Kč; žalobkyně požadovala v souhrnu 11 729,86 Kč, úspěšná byla co do 10 000 Kč, od úspěchu žalobkyně 85 % soud odečetl úspěch žalované 15 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t.