1 C 38/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Petrem Maškem sídlem Boušova 792, 190 14 Praha 9 - Klánovice proti žalovanému: jméno FO , narozený datum bytem adresa o zaplacení 54 169,24 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil částku 11 840,04 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 483,40 Kč od 6. 10. 2021 do 23. 5. 2023, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 368,85 Kč od 24. 5. 2023 do 31. 10. 2023, zákonný úrok z prodlení z částky 53 982,64 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 329,20 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč vždy nejpozději k 15. dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyl právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, jež by nastala prodlením se splátkou v trvání nejméně 30 dnů.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 570,50 Kč, tj. 30 % z částky 15 235 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 54 169,24 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 60 000 Kč, a to poté, co zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný měl splácet úvěr společně s úroky ve výši 11,20 % ročně v 72měsíčních splátkách po 1 262,20 Kč. Žalobkyně prohlásila celý úvěr za splatný dnem 23. 5. 2023 z důvodu prodlení žalovaného se splátkami. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na dluh uhradil částku 17 670,80 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena před jednáním, nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně prostřednictvím svého zástupce svou neúčast u jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni 6. 10. 2021 nazvané smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet soud zjistil, že téhož dne podepsali žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru znějící na částku 60 000 Kč. Ve smlouvě se zavázal žalovaný splácet úvěr s úrokovou sazbou 11,20 % ročně 72 splátkami po 1 262,20 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu vedeného na jméno žalovaného ze dne 29. 10. 2024 soud zjistil, že dne 6. 10. 2024 byl čerpán úvěr ve výši 60 000 Kč. Soud zjistil z výpisů z úvěrového účtu č. 2/11 až č. 12/22, že žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti se smlouvou 17 670,80 Kč. Z listiny „Oznámení o prohlášení úvěru za splatný“ ze dne 25. 5. 2023 a z podacího archu ze dne 26. 5. 2023 soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno zesplatnění úvěru ke dni 23. 5. 2023. Z předžalobní výzvy ze dne 1. 11. 2023 (a podacího lístku ze stejného dne) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku, jinak bude věc řešena soudně.Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z nedatované a nepodepsané listiny „, název, – Klient/žádost, že u žalovaného je v kolonkách uvedeno: rodinný stav svobodný/svobodná, forma bydlení: u rodičů, vzdělání: střední odborné, jako zaměstnavatel: , právnická osoba, . IČO: , IČO, , pracovní poměr na dobu neurčitou, měsíční čistý příjem: 21 613 Kč, celkový příjem domácnosti 21 613 Kč, měsíční náklady na bydlení: nevyplněno, ostatní nezbytné měsíční náklady: 0, splátky mimo MMB: 0, doklad o hlavním příjmu: nevyplněno. Žádána byla výše úvěru 40 000 Kč, schválena byla výše 60 000 Kč, splátky 1 148,20 Kč/měsíc.Z listiny Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 13. 10. 2023 soud zjistil (informace/tvrzení), že:a) banka pro přezkum úvěruschopnosti využila matematické modely výpočtu úvěruschopnosti schválené ČNBb) banka stanovila životní výdaje klienta na základě dat sdělených klientem v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, na 9 228,05 Kč, v souvislosti s předešlým údajem a při velikosti interních splátek žalovaného 7 228,05 Kč, externích splátek ve výši 0 Kč, stanovila tzv. maximální měsíční splátku žalovaného: 3 607,07 Kč. Dále uvedla v tabulce krom již výše uvedených informací i skutečnost, že „podíl klienta na nákladech na bydlení“ je 100 %.c) v tabulce (v rámci přílohy) banka uvedla 8 druhů běžících úvěrů žalovaného (všechny u žalobkyně jako poskytovatelky) s celkovým součtem měsíčních splátek 7 228,05 Kč.Z výpisu z běžného účtu č. , č. účtu, vedeného žalobkyní znějícího na majitele účtu , Jméno zainteresované osoby 0/0, (žalovaný) za období od května 2021 do října 2021 soud zjistil, že:d) za období 5/2021 byl počáteční zůstatek na účtu -388,21 Kč, konečný zůstatek -4 525,19 Kč, žalovaný splácel tři úvěry s tam definovanými parametrye) za období 6/2021 byl počáteční zůstatek na účtu -4 525,19 Kč, konečný zůstatek -4 306,75 Kč, žalovaný splácel čtyři úvěry s tam definovanými parametryf) za období 7/2021 byl počáteční zůstatek na účtu -4 306,75 Kč, konečný zůstatek -1 877,61 Kč, žalovaný splácel pět úvěrů s tam definovanými parametryg) za období 8/2021 byl počáteční zůstatek na účtu -1 877,61 Kč, konečný zůstatek 6 481,84 Kč, žalovaný splácel šest úvěrů s tam definovanými parametryh) za období 9/2021 byl počáteční zůstatek na účtu 6 481,84 Kč, konečný zůstatek 9 083,46 Kč, žalovaný splácel sedm úvěrů s tam definovanými parametryi) v období 10/2021 bylo zjištěno načerpání nyní projednávaného úvěru dnem 6. 10. 2021j) na účet žalovaného šly platby mzdy od , právnická osoba, . v průměrných výších okolo 22 000 Kčk) V inkriminovaném období odcházela z účtu žalovaného měsíční trvalá platba 790 Kč na účet č. , č. účtu, , dále Pojistka NN ve výši 308 Kč na účet č. , č. účtul) Za uvedené období probíhaly platby výběrem z bankomatu, platby kartou,Soud dokazováním žalobkyní předloženými listinami: Všeobecné produktové podmínky, Základní produktové podmínky, Sazebník a změny sazebníku, Vysvětlení některých pojmů, nezjistil pro věc rozhodné skutečnosti.

5. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:Žalobkyně převedla žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, částku 60 000 Kč, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 6. 10. 2021 mezi ní a žalovaným. Žalovaný vrátil (uhradil) žalobkyni pouze částku ve výši 17 670,80 Kč.Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:Žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru stanovila v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného výši jeho životních nákladů a normativních nákladů na bydlení 9 228,05 Kč. Pracovala s údaji od žalovaného o jeho formě bydlení, s údaji o jeho příjmu od zaměstnavatele , právnická osoba, ., v průměrné výši 21 613 Kč (viz jednotlivá skutková zjištění), naproti tomu nepracovala s údaji o výši a struktuře skutečných výdajů žalovaného (které byly žalovaným tvrzeny v předsmluvní dokumentaci jako nulové, současně však co do nákladů na bydlení u rodičů ve výši 100 %; sic!), nepracovala s údaji zaznamenanými ve výpisech z běžného účtu žalovaného (opakované výdaje žalovaného: Pojistka NN 308 Kč, trvalá měsíční platba 790 Kč), nezohledňovala rozpor mezi informacemi od samotného žalovaného (nulové výdaje a nulové náklady na bydlení oproti informaci o bydlení žalovaného u rodičů s výdajem 100 %, a současně i oproti informaci o výdajích: Pojistka NN 308 Kč, trvalá měsíční platba 790 Kč).

6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

7. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

17. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

18. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet již osmý spotřebitelský úvěr. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nemohla přehlédnout, že informace od budoucího dlužníka jsou přinejmenším zavádějící (i nelogické), zvláště pokud v předsmluvní dokumentaci uvedl, že nemá žádné výdaje, že bydlí u rodičů – přičemž výdaj na bydlení je 100 % (bez uvedení konkrétní hodnoty). Příjem domácnosti (tj. žalovaného včetně rodičů) byl pouze ve výši mzdy žalovaného, bylo možné předpokládat, že bydlení tří osob je hrazeno jen z příjmu žalovaného. Žalobkyně si mohla a měla být vědoma tvrzených nesrovnalostí ze strany jejího „budoucího klienta“. V těchto okolnostech tak nelze stavět jen na statistické hladině výdajů v podobě životního minima a normativních nákladů na bydlení (viz níže).

19. Dále žalobkyně pracovala při svém „skórování“ klienta jen s vybranými informacemi, přestože přinejmenším z výpisů z běžného účtu bylo „viditelné“, že žalovaný má pravidelné výdaje (měsíční trvalá platba 790 Kč, Pojistka NN ve výši 308 Kč), což svědčí i o závazcích dlouhodobého charakteru, které není možné při posouzení schopnosti žalovaného „unést budoucí splátky“, pominout.

20. Konečně soud nepřehlédl, že statistický model skórování klientů, který byl žalobkyní použit (přičemž sám o sobě jde o praktický nástroj), zahrnující životní minimum a normativní náklady na bydlení žalovaného, sloužil jako „argument“ dostatečné schopnosti klienta splácet úvěr, neboť hranice statistické únosnosti (kdy ještě lze zatížit klienta splátkami) „prý“ nebyla dosažena. Takovému přístupu však soud nemůže poskytovat ochranu, neboť hranice životního minima spotřebitele není místem, ke kterému se ještě lze „přibližovat“, ale naopak blízkost této hranice je signálem pro poskytovatele úvěru, že úvěr by poskytnut být neměl, nebo zcela v jiných parametrech. V poměrech dané věci šlo tedy o to, že žalovanému by po započítání výdajů včetně sjednávané splátky nového (již osmého!) úvěru zbylo nad hranicí životního minima jen „pár tisíc“. Bez významu (v okolnostech této věci) není ani skutečnost, že výše úvěru byla 60 000 Kč, tedy výše nikoli zanedbatelná, a též okolnost žalobkyni známá z bankovního výpisu žalovaného, tedy, že žalovaný přinejmenším do srpna 2021 měl záporný zůstatek na účtu, a to přes skutečnost, že od května do září 2021 každý měsíc narůstala úvěrová zatíženost žalovaného o jeden nový úvěr (poskytovatelkou všech byla žalobkyně).

21. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“22. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi ní a žalovaným, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný ke dni rozhodnutí soudu uhradil částku ve výši 17 670,80 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 42 329,20 Kč.

24. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uvedl, že konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy…Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).

25. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do 42 329,20 Kč (výrok II), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.). Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ve výroku II uvedenou částku ve splátkách (pod ztrátou výhody splátek) s ohledem na povahu bezdůvodného obohacení a povahu okolností za kterých vzniklo. Současně i s přihlédnutím k 7 stále běžícím úvěrům žalovaného, které mu (každý měsíc o jeden navíc) poskytla sama žalobkyně. Většinově se počet stále neuhrazených splátek těchto úvěrů pohybuje řádově ve vyšších desítkách měsíců. Proto má soud za spravedlivé uložit žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni zbylou část jistiny ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšnější o 30 % (žalobkyně požadovala včetně příslušenství 65 013,03 Kč/bylo jí přiznáno 42 329,20 Kč; od úspěchu žalobkyně 65 % soud odečetl úspěch žalovaného 35 %, rozdíl činí 30 %) nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 570,50 Kč (tj. 30 % z 15 235 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 167 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši sestávající z částky 3 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, sepis žaloby,) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 800 Kč ve výši 2 268 Kč.

27. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady na zastoupení advokátem spojené se sepisem podání ze dne 22. 2. 2024, přestože měl reakci žalobkyně za účelnou (byla odpovědí na výzvu soudu), avšak obsahem nešlo o úkon právní služby ve smyslu § 11 a. t., šlo jen o zopakování vůle žalobkyně (souhlas s rozhodnutím věci bez jednání) již vyjádřené v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

28. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady na zastoupení advokátem spojené s písemným vyjádřením k výzvě soudu ze dne 10. 4. 2024, neboť bylo lze požadovat po žalobkyni, aby doplňovaná tvrzení a důkazy soudu sdělila (doložila) již s podáním žaloby. Šlo o doplnění (zpřehlednění) dokumentace ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, přičemž skutečnost, že soud takové skutečnosti posuzuje z úřední povinnosti (vyžaduje je), není žalobkyni neznámá.