1 C 54/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno zastoupená advokátem JUDr. Petrem Maškem sídlem Boušova 792, 190 14 Praha 9 - Klánovice proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 51 279,09 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 13 995,41 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 888,80 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 105, 93 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 51 067, 89 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 37 283, 68 Kč v měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyl právní moci, a to se ztrátou výhody splátek při prodlení se splátkou v délce minimálně 30 dnů.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 524,26 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 51 279,09 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované bezhotovostně úvěr ve výši 70 000 Kč, a to poté, co zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná měla splácet úvěr společně s úroky ve výši 8,90 % ročně v 72měsíčních splátkách po 1 258,32 Kč. Žalobkyně prohlásila celý úvěr za splatný dnem 27. 6. 2023 z důvodu prodlení žalované se splátkami. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na dluh uhradila částku 32 716,32 Kč.

2. Žalovaná ve věci podala odpor, který odůvodnila tak, že je nevidomá, v době sjednávání úvěru žila v domě se , jméno FO, a , jméno FO, , kteří ji přesvědčili, aby si na sebe vzala úvěr, protože oni nemohou, ale že jí pomohou úvěr splácet. Od 23 5. 2022 byla žalovaná v psychiatrické léčebně v , Anonymizováno, , od 1. 11. 2022 v , Anonymizováno, a od 29. 6. 2022 je v Domově pro osoby se zdravotním postižením , Anonymizováno, . Nyní pobírá invalidní důchod ve výši 14 768 Kč měsíčně.

3. V reakci na odpor žalované žalobkyně uvedla, že žalovaná svůj dluh nikterak nerozporuje, naopak potvrdila, že předmětnou smlouvu o úvěru uzavřela a měla vůli jej uzavřít. Pohnutka právního jednání (přesvědčení panem , jméno FO, a paní , jméno FO, ) není v tomto případě relevantní. Vzhledem k výši dluhu žalobkyně navrhuje, aby žalovaná zaplatila dluh měsíčními splátkami ve výši 1 500 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni 6. 11. 2020 nazvané smlouva o úvěru „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “ soud zjistil, že téhož dne podepsali žalobkyně a žalovaná smlouvu o úvěru znějící na částku 70 000 Kč. Ve smlouvě se zavázala žalovaná splácet úvěr s úrokovou sazbou 8,90 % ročně splátkami po 1 258,32 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu vedeného na jméno žalované ze dne 27. 11. 2020 a z výpisu z běžného účtu žalované č., č. účtu, soud zjistil, že dne 6. 11. 2020 byl čerpán úvěr ve výši 70 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalované č., č. účtu, soud zjistil, že dne 8. 9. 2020 byl žalovanou načerpán (jiný dřívější) úvěr č. , tel. číslo, ve výši 150 000 Kč. Soud zjistil z listiny platební historie žalované, že žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s nynější smlouvou 26 x 1 258,32 Kč; tj. 32 716,32 Kč. Z listiny „Oznámení o prohlášení úvěru za splatný“ ze dne 29. 6. 2023 a z podacího archu ze dne 30. 6. 2023 soud zjistil, že žalované bylo oznámeno zesplatnění úvěru ke dni 27. 6. 2023. Z předžalobní výzvy ze dne 1. 12. 2023 (a poštovního archu ze stejného dne) soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku, jinak bude věc řešena soudně.Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z listiny žádost o úvěr ze dne 6. 11. 2020, že k osobě žalované je uvedeno: rodinný stav svobodný/svobodná, druh bydlení: pronajatý dům/byt, vzdělání: odborné učňovské, pracovní poměr: Důchodce - invalidní, měsíční čistý příjem za tři měsíce: 10 718 Kč, celkový čistý příjem domácnosti 30 000 Kč, jiné měsíční splátky: 0, ostatní nezbytné měsíční náklady: 0, doklad o hlavním příjmu: příjem z BÚ. Žádána byla výše úvěru 70 000 Kč.Z listiny Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 10. 11. 2023 soud zjistil (informace/tvrzení), že:a) banka pro přezkum úvěruschopnosti využila matematické modely výpočtu úvěruschopnosti schválené ČNBb) banka stanovila životní výdaje klienta na základě dat sdělených klientem v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, na 6 395,58 Kč, v souvislosti s předešlým údajem a při velikosti interních splátek žalovaného 2 189,76 Kč, externích splátek ve výši 0 Kč, stanovila tzv. maximální měsíční splátku žalovaného: 2 132,66 Kč. Dále uvedla v tabulce krom již výše uvedených informací i skutečnost, že „podíl klienta na nákladech na bydlení“ je 35,73 %. Výsledná měsíční splátka 1 258,32 Kč.c) v tabulce (v rámci přílohy) banka uvedla běžící úvěr žalované (u žalobkyně jako poskytovatelky) s měsíční splátkou 2 189,76 Kč.Z výpisu z běžného účtu (majitelka , Jméno zainteresované osoby 0/0, ) č. , č. účtu, vedeného žalobkyní za období od září 2020 do listopadu 2020 soud zjistil, že:d) za období 9/2020 byl počáteční zůstatek na účtu 958,63 Kč, konečný zůstatek -25 382,01 Kč, žalovaná načerpala 150 000 Kč, platila trvalý příkaz ve výši 2 000 Kč, z Úřadu práce přijala 4 400 Kč a 550 Kč, platila Starnet 649 Kč, elektřinu 1 180 Kč, přijala od ČSSZ důchod 10 718 Kč,e) za období 10/2020 byl počáteční zůstatek na účtu 25 382,01 Kč, konečný zůstatek -4 568,15 Kč, platila poskytnutý úvěr splátkou 2 189,76 Kč, platila trvalé příkazy ve výši 2x 1 500 Kč na různé účty (jeden byl veden u žalobkyně), z Úřadu práce přijala 4 400 Kč a 550 Kč, platila Starnet 649 Kč, elektřinu 1 180 Kč, přijala od ČSSZ důchod 10 718 Kč,f) za období 11/2020 (do 6. 11., kdy byl sjednán nynější úvěr) byl počáteční zůstatek na účtu 4 568,15 Kč, provedena platba na účet vedený u žalobkyně 1 500 Kč,Za uvedené období probíhaly platby výběrem z bankomatu, platby kartou.Soud dokazováním žalobkyní předloženými listinami: Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro , Anonymizováno, půjčku, nezjistil pro věc rozhodné skutečnosti. Soud pro nadbytečnost neprováděl dokazování listinou: Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

5. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:Žalobkyně převedla žalované na její účet č. , č. účtu, částku 70 000 Kč, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 6. 11. 2020 mezi ní a žalovanou. Žalovaná vrátila (uhradila) žalobkyni pouze částku ve výši 32 716,32 Kč.Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalované:Žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru stanovila v rámci posuzování úvěruschopnosti žalované výši jejích životních nákladů a normativních nákladů na bydlení 6 395,58 Kč. Pracovala s údaji od žalované o jejím druhu bydlení (že bydlí v nájmu), s údaji o jejím příjmu (že pobírá invalidní důchod) od ČSSZ v průměrné výši 10 718 Kč (viz jednotlivá skutková zjištění), naproti tomu nepracovala s údaji o výši a struktuře skutečných výdajů žalované (které byly žalovanou tvrzeny v předsmluvní dokumentaci jako nulové, současně však co do nákladů na nájem ve výši 35,73 %), nepracovala s údaji zaznamenanými ve výpisech z běžného účtu žalované (opakované výdaje žalované: trvalý příkaz ve výši 2 000 Kč a platba 1 500 Kč, Starnet 649 Kč, elektřina 1 180 Kč, nezjišťovala kolik činí 35% podíl na nájemném ani kolik nájemné činí, nezohledňovala rozpor mezi informacemi od samotné žalované (nulové výdaje oproti informaci o nájemním bydlení žalované s výdajem přes 35 %, a současně i oproti informaci o výdajích: trvalý příkaz ve výši 2 000 Kč, platby směřované žalobkyni, Starnet 649 Kč, elektřina 1 180 Kč).

6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

7. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

17. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

18. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitelky splácet již druhý spotřebitelský úvěr. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nemohla přehlédnout, že informace od budoucí dlužnice jsou přinejmenším zavádějící (i nelogické), zvláště pokud v předsmluvní dokumentaci uvedla, že nemá žádné výdaje, že bydlí v nájmu – přičemž výdaj na bydlení byl přes 35 % hodnoty nájmu (avšak bez zjišťování konkrétní výše nájmu). Příjem domácnosti (bez dalšího) byl tvrzen ve výši 30 000 Kč, avšak již nebylo vůbec zkoumáno, kdo tento příjem tvoří a zda je zavázán žalované v tom smyslu, aby to mohlo zvyšovat úvěruschopnost žalované. Žalobkyně si mohla a měla být vědoma tvrzených nesrovnalostí ze strany její „budoucí klientky“. V těchto okolnostech tak nelze stavět jen na statistické hladině výdajů v podobě životního minima a normativních nákladů na bydlení (viz níže).

19. Dále žalobkyně pracovala při svém „skórování“ klienta jen s vybranými informacemi, přestože přinejmenším z výpisů z běžného účtu bylo „viditelné“, že žalovaná má pravidelné výdaje (viz skutková zjištění), což svědčí i o závazcích dlouhodobého charakteru, které není možné při posouzení schopnosti žalované „unést budoucí splátky“, pominout.

20. Konečně soud nepřehlédl, že statistický model skórování klientů, který byl žalobkyní použit (přičemž sám o sobě jde o praktický nástroj), zahrnující životní minimum a normativní náklady na bydlení žalované, sloužil jako „argument“ dostatečné schopnosti klienta splácet úvěr, neboť hranice statistické únosnosti (kdy ještě lze zatížit klientku splátkami) „prý“ nebyla dosažena. Takovému přístupu však soud nemůže poskytovat ochranu, neboť hranice životního minima spotřebitele není místem, ke kterému se ještě lze „přibližovat“, ale naopak blízkost této hranice je signálem pro poskytovatele úvěru, že úvěr by poskytnut být neměl, nebo zcela v jiných parametrech. V poměrech dané věci šlo tedy o to, že žalované by po započítání výdajů včetně sjednávané splátky nového (již druhého) úvěru zbylo nad hranicí životního minima jen „pár tisíc“ (pokud vůbec). Bez významu (v okolnostech této věci) není ani skutečnost, že výše úvěru byla 70 000 Kč (a výše předchozího stále živého úvěru byla 150 000 Kč; poskytovatelkou obou byla žalobkyně), tedy výše nikoli zanedbatelná.

21. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“22. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi ní a žalovanou, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaná ke dni rozhodnutí soudu uhradila částku ve výši 32 716,32 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí 37 283, 68 Kč.

24. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uvedl, že konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy…Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).

25. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do 37 283, 68 Kč (výrok II), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.). Soud uložil žalované povinnost zaplatit ve výroku II uvedenou částku ve splátkách (pod ztrátou výhody splátek) s ohledem na povahu bezdůvodného obohacení a povahu okolností za kterých vzniklo. Současně i s přihlédnutím ke stále běžícímu předchozímu úvěru žalované, který jí poskytla sama žalobkyně. Proto má soud za spravedlivé uložit žalované povinnost zaplatit žalobkyni zbylou část jistiny ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšnější o 24 % (žalobkyně požadovala včetně příslušenství 60 827,95 Kč/bylo jí přiznáno 37 283, 68 Kč; od úspěchu žalobkyně 62 % soud odečetl úspěch žalované 38 %, rozdíl činí 24 %), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 524,26 Kč (tj. 24 % z 14 684,40 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 052 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 51 279,09 Kč sestávající z částky 3 180 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 440 Kč ve výši 2 192,40 Kč.