1 C 72/2026

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 25 373,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru. Žalovaná byla oprávněna revolvingový úvěr čerpat až do částky , částka, . Dne , datum, žalovaná čerpala úvěr částkou ve výši , částka, . Žalovaná měla úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle čl. 5 všeobecných obchodních podmínek. Dále byl sjednán poplatek za vyplacení tranše ve výši 1,99 % vyplacené tranše. Dále byl sjednán smluvní úrok ve výši 1,066 % denně. Žalovaná na úvěr celkem zaplatila částku ve výši , částka, .

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni , datum, nazvané smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru (včetně listin: informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním osobních údajů, předpis denních splátek, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, všeobecné obchodní podmínky, autorizace ověření totožnosti, BankID výpis, přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, upomínka ze dne , datum, ) soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu o úvěru. Žalovaná byla oprávněna revolvingový úvěr čerpat až do částky , částka, . Dne , datum, žalovaná čerpala úvěr částkou ve výši , částka, . Žalovaná měla úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle čl. 5 všeobecných obchodních podmínek. Dále byl sjednán poplatek za vyplacení tranše ve výši 1,99 % vyplacené tranše. Dále byl sjednán smluvní úrok ve výši 1,066 % denně. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, a potvrzení ze dne , datum, (a též z výpovědi smlouvy) soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná na úvěr uhradila , částka, .Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z listiny nazvané jako výpis o posouzení úvěruschopnosti (včetně listin: obecné principy posuzování a filozofie společnosti, identifikované příjmy, kontomatik), že žalobkyně uvedla do kolonek výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky: , částka, , výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení: , částka, , další nezbytné výdaje , částka, , ostatní zbytné výdaje , částka, , výše příjmu , částka, , vypočítané minimální výdaje , částka, . Jednalo se však jen o tvrzení, která nebyla žalobkyní prokazována.

4. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:

5. Žalobkyně s žalovanou uzavřeli dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovaná byla oprávněna revolvingový úvěr čerpat až do částky , částka, . Dne , datum, žalovaná čerpala úvěr částkou ve výši , částka, . Žalovaná měla úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle čl. 5 všeobecných obchodních podmínek. Dále byl sjednán poplatek za vyplacení tranše ve výši 1,99 % vyplacené tranše. Dále byl sjednán smluvní úrok ve výši 1,066 % denně. Žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku. Žalovaná na úvěr uhradila , částka, .Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalované:Žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru měla k dispozici údaje od žalované zachycené v předsmluvní dokumentaci (tj. tvrzení). Tedy následující: výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky: , částka, , výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení: , částka, , další nezbytné výdaje , částka, , ostatní zbytné výdaje , částka, , výše příjmu , částka, , vypočítané minimální výdaje , částka, . Nebyl prokázán proces, tj. jak se získanými informacemi žalobkyně nakládala, zdali vůbec.

6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

7. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

16. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Na uvedeném závěru nic nemění ani následné vyjádření žalobkyně ze dne , datum, . Žalobkyně v něm sice upřesnila, že k ověření majitele účtu a výše příjmu využila službu AISP, resp. společnost Kontomatik, současně však oproti původnímu žalobnímu tvrzení nově uvedla, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila , částka, , nikoli původně tvrzených , částka, .

17. Ani z tohoto vyjádření však nevyplývá, jaké konkrétní pravidelné příjmy, výdaje a závazky žalované žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti zohlednila a jakým způsobem dospěla k závěru, že žalovaná bude schopna závazky ze smlouvy řádně plnit. Z výpisu z účtu je sice patrný příjem , částka, označený jako rodičovský příspěvek, avšak následující den byla částka , částka, převedena třetí osobě. Tato okolnost naopak vzbuzuje pochybnost, zda šlo o příjem skutečně disponibilní pro žalovanou.

18. Samotné využití služby Kontomatik ani provedení lustrací v registrech neprokazuje, že žalobkyně provedla materiální posouzení schopnosti žalované splácet úvěr. Žalobkyně nadále neobjasnila, jak vyhodnotila celkovou finanční situaci (zátěž) žalované, její běžné výdaje a disponibilní příjem. Soud proto setrvává na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy.

19. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“20. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, , o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne , datum, ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, . proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně peněžní prostředky ve výši , částka, . Žalovaná ke dni rozhodnutí soudu uhradila , částka, , její bezdůvodné obohacení tak činí , částka, .

22. Soud nepřehlédl, že žalovaná byla v řízení zcela pasivní, na výzvy soudu nereagovala, k žalobě se věcně nevyjádřila a k jednání se nedostavila. Tato procesní pasivita však sama o sobě nezakládá prodlení žalované s vrácením poskytnuté jistiny. Podle § 101 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu soud pokračuje v řízení i při nečinnosti účastníků a může věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka, přičemž vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů. Procesní nečinnost žalované tedy znamená, že soud vychází z tvrzení a důkazů obsažených ve spise; neznamená však, že by byly bez dalšího splněny hmotněprávní předpoklady prodlení.

23. V posuzované věci je třeba vycházet ze zvláštní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle níž je spotřebitel při neplatnosti smlouvy způsobené porušením povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Tato úprava má ochranný účel a brání tomu, aby byl spotřebitel nucen okamžitě a jednorázově vrátit celou jistinu jen proto, že smlouva je neplatná.

24. Podle judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , vzniká poskytovateli nárok na zákonný úrok z prodlení až tehdy, dostane-li se spotřebitel do prodlení s vrácením zbývající jistiny v režimu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Samotná výzva k vrácení jistiny z neplatné smlouvy prodlení dlužníka nezakládá. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , pak plyne, že výzva k úhradě dluhu ze zesplatněného úvěru není výzvou k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

25. Nečinnost žalované v řízení nemůže tento závěr změnit. Nelze dovodit, že by se spotřebitel dostal do prodlení již jen tím, že nereagoval na výzvu k úhradě zesplatněného úvěru nebo že se v řízení aktivně nebránil. Takový výklad by fakticky podmiňoval uplatnění ochrany podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru aktivní procesní obranou spotřebitele, ačkoli soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu a ochranný režim vrácení jistiny plyne přímo ze zákona.

26. Pasivita žalované má význam pouze potud, že žalovaná netvrdila ani neprokazovala své příjmové, sociální či majetkové poměry, z nichž by bylo možné dovodit potřebu delší doby k vrácení jistiny (tj. doby delší, než je obvyklá pariční lhůta 3 dnů). Neunesla tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní. To však může být zohledněno při stanovení doby plnění pro futuro, nikoli při zpětném dovozování prodlení za dobu přede dnem rozhodnutí soudu. Nebylo-li prokázáno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení jistiny právě z důvodu neplatnosti smlouvy a že již marně uplynula doba přiměřená jejím možnostem ke dni rozhodování soudu, nelze uzavřít, že se žalovaná dostala do prodlení s vrácením jistiny již před tímto dnem rozhodnutí. Soud proto žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal. Uložil však žalované lhůtu k plnění v délce 3 dnů.

27. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do , částka, (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Žalovaná byla v řízení úspěšnější (srov. výrok I. rozsudku). Žalované však náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II.