1 C 97/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalované: jméno FO datum adresa o zaplacení 66 568 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 33 568 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 545 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 433,08 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 35 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úrok 18,69 % ročně z částky 35 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 33 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč vždy nejpozději k 15. dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyl právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, jež by nastala prodlením se splátkou v trvání nejméně 30 dnů.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 72 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 66 568 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, , IČ: , IČO, , (dále též „právní předchůdkyně“) uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované v hotovosti úvěr ve výši 35 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila celý úvěr za splatný z důvodu prodlení žalované se splátkami. Pohledávka za žalovanou byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni dne 27. 9. 2023. Žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky a byla vyzvána k zaplacení dluhu. Žalobkyně uvedla, že ze strany žalované bylo uhrazeno 2 000 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila při jednání tak, že potvrdila, že si půjčila od právní předchůdkyně žalobkyně 35 000 Kč a že splatila jen 2 000 Kč.

3. Ve věci se konalo jednání dne 10. 7. 2024 za přítomnosti žalované, právní zástupkyně žalobkyně a žalobkyně byly omluveny. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni 2. 3. 2021 nazvané smlouva o úvěru č. , číslo, soud zjistil, že téhož dne podepsali právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná smlouvu o úvěru znějící na částku 35 000 Kč. Ve smlouvě se zavázala žalovaná splácet úvěr s pevným úrokem 26 171 Kč (69 % p. a.) ve splátkách po 3 465 Kč, zaplatit právní předchůdkyni 1 500 Kč za zpracování úvěru, za komfortní a flexibilní splácení 7 371 Kč. Z listiny tabulka umoření ke smlouvě č. , číslo, ze dne 28. 6. 2021 soud zjistil, že žalovaná uhradila jen 2 000 Kč, což sama žalobkyně potvrdila. Z oznámení o postoupení pohledávky (a podacího lístku) soud zjistil, že u soudu uplatněná pohledávka za žalovanou i s jejím příslušenstvím byla postoupena na žalobkyni a žalované tato skutečnost byla oznámena. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 3. 2024 (a podacího lístku ze dne 2. 4. 2024) soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku.Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z listiny Žádost o úvěr ze dne 2. 3. 2021 podepsané žalovanou, že žalovaná uvedla (do kolonek) jako svůj rodinný stav: svobodná, formu bydlení: u rodičů, počet vyživovaných dětí: 0, majitel auta: ano, příjem: 12 480 Kč (ze zaměstnání, pozice: dělník a skladník), příjem domácnosti: 60 000 Kč, dosažené vzdělání: základní, ostatní příjem: neuveden, splátky úvěrů: neuvedeny, odhadované měsíční výdaje: 3 000 Kč, dále bylo uvedeno, že byly poskytnuty dokumenty: potvrzení o příjmu 1. 3. 2021, SIPO. Z listiny: potvrzení o výši příjmu na č. l. 18 (původně pro , právnická osoba, ) soud zjistil, že žalovaná nastoupila na pozici dělník a skladník od 23. 1. 2021, výše čisté mzdy byla 24 960 Kč, průměrný příjem za posledních 12 měsíců: 24 960 Kč. Z listiny „zařazení zákazníka do pojistného programu“ soud nezjistil informace, které by byly významné pro rozhodnutí ve věci.Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:Právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , IČ: , IČO, , dne 2. 3. 2021 předala žalované částku 35 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Žalovaná vrátila (uhradila) žalobkyni pouze částku ve výši 2 000 Kč.Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:Právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru měla k dispozici údaje od žalované zachycené v předsmluvní dokumentaci (tj. tvrzení) o její formě bydlení u rodičů, o výši jejích měsíčních výdajů 3 000 Kč, rozdílné informace o příjmu žalované: jednou 24 960 Kč, jednou 12 480 Kč, rozdílné informace o pracovním poměru a z něj vycházejícího příjmu: 12měsíční průměrnou mzdu ke dni potvrzení 1. 3. 2021 oproti dni nástupu do zaměstnání v lednu 2021 (dva měsíce před vystavením potvrzení) - viz jednotlivá skutková zjištění. Nebyl prokázán proces, tj. jak se získanými informacemi právní předchůdkyně nakládala, zdali vůbec.

4. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

5. Žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

8. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

16. Žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) posuzovala úvěruschopnost žalované nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně nemohla přehlédnout, že jí byly předloženy rozporné údaje o výši příjmu a také nesrovnalosti o stanovení průměrné mzdy za 12 měsíců v potvrzení vystaveném dva měsíce po nástupu do práce (z časového hlediska). Dále měla právní předchůdkyně blíže zkoumat výši výdajů, jež v součtu za dopravu/jídlo/osobní náklady činila jen 3 000 Kč. Soud též nepřisvědčil žalobkyni v tom, že by se do příjmů žalované měl započítat příjem domácnosti. Jednak není zřejmé, kdo jej tvoří, ale nijak nebylo ani tvrzeno, že by ten, kdo jej tvoří, byl zavázán žalované k úhradě budoucího dluhu, tedy, že by tato okolnost mohla posilovat „úvěruschopnost“ žalované, tj. schopnost splácet úvěr. Konečně právní předchůdkyně žalobkyně pracovala jen s vybranými informacemi, nežádala výpisy z bankovního účtu žalované (ani netvrdila, že by žalovaná účet neměla).

17. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“18. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdkyně poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná ke dni rozhodnutí soudu uhradila částku ve výši 2 000 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí 33 000 Kč.

20. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do 33 000 Kč (výrok II), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

21. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uvedl, že projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy…Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

22. V poměrech nynější věci soud neprovedl dokazování k majetkové či sociální situaci žalované, ale vyšel z jejího tvrzení, že je vedena na úřadu práce jako nezaměstnaná, kterému žalobkyně nijak neodporovala (nutno podotknout, že pro její nepřítomnost u jednání). Proto soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni 33 000 Kč ve splátkách po 1 500 Kč.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Žalovaná byla v řízení úspěšnější o 24 % (žalobkyně požadovala včetně příslušenství 86 028,91 Kč/bylo jí přiznáno 33 000 Kč; od úspěchu žalované 62 % soud odečetl úspěch žalobkyně 38 %, rozdíl činí 24 %). Nezastoupené žalované soud přiznal paušální náhradu ve výši 72 Kč (24 % z 300 Kč; vyhláška č. 254/2015 Sb.).