11 C 34/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Martínkovou ve věci žalobkyně: název , IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. Markem Indrou sídlem Čechyňská 361/16, 602 00 Brno proti žalovanému: jméno FO , narozený datum bytem adresa o zaplacení 24 727,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 300 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 10 427,56 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 24 727,56 Kč od 16. 1. 2022 do 18. 9. 2023 ve výši 11,75%, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 10 427,56 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 727,56 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, . (IČO , IČO, , dále jen „právní předchůdce“), uzavřel s žalovaným dne 22. 12. 2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 300 Kč, a to bezhotovostně na žalovaným uvedený účet. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit poplatek ve výši 10 427,56 Kč s tím, že jej společně s poskytnutými peněžními prostředky vrátí v jediné splátce do 15. 1. 2022. Právní předchůdce poskytl žalovanému úvěr prostřednictvím webové stránky , název, , na které se žalovaný zaregistroval zadáním svých osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tím žalovaný učinil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu a následně zaslal právnímu předchůdci žádost o poskytnutí úvěru. Podpis na smlouvě byl nahrazen unikátním SMS kódem, který byl žalovanému zaslán právním předchůdcem v době registrace žádosti o úvěr na telefonní číslo uvedené žalovaným v žádosti o úvěr. Smlouva nabyla platnosti a účinnosti okamžikem zadání úvěrujícího podpisového SMS kódu do příslušného pole ze strany žalovaného umístěného na internetové webové stránce úvěrujícího. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Pohledávka byla na základě smlouvy ze dne 24. 8. 2023 postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno.

2. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku nijak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně prostřednictvím svého zástupce svou neúčast u jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.

4. Z listiny nazvané smlouva o úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že dne 22. 12. 2021 chtěl právní předchůdce žalobkyně uzavřít se žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout bezhotovostně částku ve výši 14 300 Kč za poplatek ve výši 10 427,56 Kč s tím, že žalovaný je povinen splatit výše uvedené do 15. 1. 2022.

5. Z výpisu z účtu právního předchůdce žalobkyně a ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 22. 3. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně odeslal dne 27. 12. 2021 ze svého bankovního účtu na účet žalovaného peněžní prostředky ve výši 14 300 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2023 vč. seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky.

7. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh něčeho uhradil.

8. Soud z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

10. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

11. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

17. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná.

22. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce, coby poskytovatele úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

23. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť soudu předložila pouze vlastní smlouvu o úvěru, a to bez jakýchkoliv dalších podkladů, ze kterých právní předchůdce žalobkyně vycházel při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, a soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.

24. Soud nepostupoval dle § 115a o. s. ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že dosud nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.

25. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni, resp. právnímu předchůdci), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srov. § 588 o. z.).

26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru č. B0006890302091843, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

27. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně částku 14 300 Kč; přičemž žalovaný žalobkyni před podáním žaloby ničeho neuhradil a jeho bezdůvodné obohacení tak činí částku 14 300 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný dlužnou částku i přes výzvu žalobkyně neuhradil, ocitl se v prodlení s úhradou dluhu, a žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení od 19. 9. 2023 ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.), kdy soud přiznal úroky z prodlení od doručení předžalobní výzvy, kdy zohlednil tři dny na doručení a sedm dnů na dobrovolné plnění žalovaného.

28. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývající části uplatněného nároku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

29. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř. věty před středníkem.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť úspěch obou účastníků byl přibližně stejný, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).