11 C 36/2026

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Martínkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Thunovská 192/27, 118 00 Praha 1 proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 71 973 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 872 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 26 872 Kč ve výši 11,5 % ročně od 27. 2. 2026 do zaplacení, a to měsíčními splátkami ve výši 2 500 Kč měsíčně s tím, že poslední splátka bude ve výši dle aktuálního zůstatku. Splátky jsou splatné vždy ke dvacátému dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude tento rozsudek právní moci, a to pod sankcí ztráty výhody splátek při prodlení s, byť i jen jednou z nich.

II. Žaloba se zamítá co do částky 36 570 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 71 442 Kč ve výši 11,5 % ročně od 23. 10. 2025 do 11. 11. 2025 ve výši 450,20 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 63 442 Kč ve výši 11,5 % ročně od 12. 11. 2025 do 26. 2. 2026, zákonného úroku z prodlení z částky 36 570 Kč od 27. 2. 2026 do zaplacení, částky ve výši 8 531,88 Kč , úroku ve výši 68,36 % ročně z částky 58 219,06 Kč od 23. 10. 2025 do 16. 12. 2025 ve výši 5 837,15 Kč, úroku ve výši 11,5% ročně z částky 58 219,06 Kč od 17. 12. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 71 973 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 1. 2025, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 60 000 Kč, a to převodem na účet dne 27. 1. 2025. Žalovaný se zavázal hradit z poskytnutého úvěru kromě jistiny i úrok se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 68,36 % ročně a pojistné ve výši 513 Kč měsíčně, to vše v pravidelných 48měsíčních splátkách po 4 188 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, ocitl se tak v prodlení s úhradou dlužné částky, následkem čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru. Před zesplatnění celého úvěru uhradil žalovaný pouze šest splátek ve výši 6x 4 188 Kč. Po zesplatnění uhradil na pohledávku dne 11. 11. 2025 částku 8 000 Kč. Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady zbylé části nesplacené jistiny a dlužného úroku přirostlého ke dni zesplatnění k úvěru, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně, smluvních pokut ve výši 998 a 8 531,88 Kč, náhrady nákladů žalobkyně vzniklých s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč, úhrady pojistného ve výši 889 Kč, úroku ve výši 68,36 % ročně z částky 58 219,06 Kč (zbývající dlužná původní jistina úvěru) od 23. 10. 2025 do 16. 12. 2025, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 58 219,06 Kč od 17. 12. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 10. 2025 dosáhne částky 211 680 Kč. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky, ten však žalobkyni ničeho neuhradil2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, a navrhoval žalobkyni vyhovět maximálně co do výše jeho bezdůvodného obohacení. Žalovaný uvedl, že smlouvu s žalobkyní uzavíral prostřednictvím 3. osoby a za pomoci prostředků komunikace na dálku, nadto, dle jeho názoru žalobkyně náležitě nezkoumala jeho úvěruschopnost a celá smlouva je v rozporu s dobrými mravy. Dále žalovaný uvedl, že den před zesplatněním uhradil žalobkyni 8 000 Kč. Ke svým majetkovým poměrům žalovaný uvedl, že má čistý měsíční příjem ve výši 43 000 Kč, je zaměstnán na smlouvu na dobu určitou, žije sám v nájemním bytě s náklady na bydlení ve výši 10 000 Kč měsíčně, je rozvedený a má dvě vyživovací povinnosti v celkové výši 8 000 Kč měsíčně. S ohledem na svou současnou životní situaci, kdy se žalovaný po proběhnuvším rozvodu snaží dostat z dluhové spirály, navrhoval žalovaný úhradu dlužné částky ve splátkách.

3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je jako slovenský státní příslušník subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ze dne 23. 5. 2018 vydaným Českou národní bankou soud zjistil, že žalobkyně je zapsána v tomto seznamu jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru a má k této činnosti povolení.

6. Z dokumentu nazvaného Podpis na dálku soud zjistil obecný způsob uzavírání smluv na dálku žalobkyní včetně procesu ověřování identity druhé smluvní strany.

7. Z dokumentu s názvem návrh na uzavření úvěrové smlouvy/smlouva o úvěru č. , hodnota, včetně její přílohy 1 a dodatku č. 1 smlouvy o úvěru, základních informací o klientovi vč. důkazů o odeslání a přijetí SMS, předsmluvního formuláře, listiny s názvem pojištění schopnosti splácet úvěry, listiny s názvem přihláška do pojištění, fotokopie průkazu o povolení k trvalému pobytu, oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře ke smlouvě a dodejky má soud za prokázané, že žalobkyně se dne 27. 1. 2025 pokusila se žalovaným, prostředky komunikace na dálku, uzavřít smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „úvěrová smlouva“). Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 60 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal, spolu s úrokem ve výši 68,36 % ročně (RPSN ve výši 97,59 %) a pojištěním ve výši 513 Kč měsíčně, splácet v 48měsíčních splátkách po 4 188 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2025, to vše dle splátkového kalendáře ke smlouvě.

8. Z prohlášení klienta ze dne 27. 1. 2025, výpisů z účtu žalovaného za prosinec 2023 vedeného u , právnická osoba, ., výpisu z nebankovního registru klientských informací a listiny s názvem hodnocení klienta má soud za prokázané, že žalobkyně se pokoušela zkoumat úvěruschopnost žalovaného, kdy zjistila, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 36 000 Kč. Měsíční výdaje žalovaného v souvislosti s bydlením činí 6 020 Kč, částka životního minima 4 860 Kč a splátky na další závazky žalovaného u žalobkyně částku 1 936 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný žije sám ve vlastním bydlení, má středoškolské vzdělání s maturitou a je zaměstnán na smlouvu na dobu neurčitou u zaměstnavatele , právnická osoba, , adresa, .

9. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanému dne 27. 1. 2025 vyplatila částku ve výši 60 000 Kč na vrub jeho bankovního účtu č. , č. účtu, .

10. Z předložené karty klienta má soud za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni částku v celkové výši 33 128 Kč, tj. žalovaný uhradil dne 14. 2. 2025 částku 4 188 Kč, dne 14. 3. 2025 částku 4 188 Kč, dne 15. 5. 2025 částku 4 188 Kč, dne 13. 6. 2025 částku 4 188 Kč, dne 25. 6. 2025 částku 4 188 Kč, dne 15. 7. 2025 částku 4 188 Kč a dne 11. 11. 2025 částku 8 000 Kč.

11. Z výzev k zaplacení ze dne 17. 9. 2025 a ze dne 20. 10. 2025 a z oznámení žalobkyně ze dne 21. 10. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně se před podáním žaloby pokusila žalovaného vyzvat k úhradě celkové dlužné částky.

12. Z předžalobní výzvy a podacího archu ze dne 16. 2. 2026 má soud za prokázané, že žalovaný byl žalobkyní před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky.

13. Soud neprovedl důkaz výpisem z účtu žalovaného, když tento považoval za nadbytečný a skutkový stav věci za dostatečně zjištěný (tvrzení žalovaného o úhradě 8 000 Kč plynulo již z žalobkyní předložené karty klienta).

14. Soud z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

15. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

16. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

17. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

25. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná.

27. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

28. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť soudu předložila pouze vlastní smlouvu o úvěru, předsmluvní formulář, výpis z účtu žalovaného za prosinec 2023 vedeného u , právnická osoba, ., výpis z nebankovního registru klientských informací a listinu s názvem hodnocení klienta.

29. Žalobkyně vycházela pouze z informací poskytnutých žalovaným o jeho příjmech a výdajích, aniž by je ověřovala (např. z pracovní smlouvy, výplatních pásek, nájemní smlouvy, výpisu z katastru nemovitostí). Samotná zjištění žalobkyně, že žalovaný je dle její vlastní analýzy (poměru příjmů a uvedených výdajů), schopný splácet úvěr, nemůže bez dalšího vést k závěru, že žalobkyně zkoumala jeho úvěruschopnost, neboť stran výdajů (životních nákladů) žalovaného, žalobkyně vycházela z úředně stanovené částky životního minima ve výši 4 860 Kč, která o situaci žalovaného nic nevypovídá, a nákladů na bydlení ve výši 6 020 Kč, které žalobkyni sdělil sám žalovaný. Tato částka se ovšem sama o sobě jeví jako nereálně nízká vzhledem k cenám bydlení v roce 2025 a tomu, že žalovaný neuvedl žádnou další osobu, se kterou by se na nákladech bydlení podílel. Žalobkyně se tuto disproporci nepokusila nijak objasnit. Ostatní výdaje žalovaného (strava, ošacení, doprava) žalobkyně vůbec nezjišťovala, což rovněž činí posouzení jeho finanční situace nekompletním, a to zejména v situaci, kdy má žalovaný dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Nadto, žalovaný měl již v době sjednávání úvěrové smlouvy u žalobkyně další závazek, který splácel, vyjma výše měsíční splátky, o něm však není uvedeno ničeho bližšího (např. délka splácení, platební chování žalovaného). Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.

30. Pro úplnost soud konstatuje, že výdaje uvedené ve výpisu z účtu žalovaného za prosinec 2023 nemohl soud ani žalobkyně považovat za relevantní ukazatel, neboť se jednalo o více než rok starý výpis z účtu, který o situaci a platebním chování žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy nemohl ničeho vypovídat.

31. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je pak i zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let. Výše uvedené dokumenty vážící se k povinnosti věřitele řádně posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to s přihlédnutím k výdajům žalovaného, nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny a přiloženy.

32. Soud nepostupoval dle § 115a o. s. ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že dosud nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.

33. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni, resp. právnímu předchůdci), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

34. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru ze dne 27. 1. 2025 uzavřené distančním způsobem mezi žalobkyní a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

35. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 27. 1. 2025 na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 60 000 Kč, žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil částku 33 128 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí částku 26 872 Kč.

36. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 26 872 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl ke dni 27. 2. 2026 dle výzvy k plnění odeslané žalovanému zástupcem žalobkyně (výzva ze dne 16. 2. 2026 s lhůtou k plnění v délce trvání 15 dnů) v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o. z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění (výrok I.).

37. S ohledem na finanční situaci žalovaného soud uložil žalovanému uhradit žalobkyni dlužnou částku ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně, když tuto částku považuje za přiměřenou majetkovým poměrům žalovaného a nikterak poškozující žalobkyni.

38. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části zamítnout (výrok II.).

39. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř.. Pro účely rozhodování o nákladech řízení v této věci soud nevycházel pouze z „jistiny“, tedy žalované částky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěch ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). Po zohlednění těchto částek se podává, že úspěšnější ve věci byl žalovaný, jemuž žádné náklady, které by uplatnil, v řízení nevznikly, a tak soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.