11 C 388/2020

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Terezou Martínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. Janem Altem sídlem Havlíčkovo nám. 512/16, 284 01 Kutná Hora - Vnitřní Město o zaplacení 29 780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a) částku 19 497,39 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 600,48 Kč za období od 13. 6. 2017 do 6. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 721,67 Kč za období od 6. 6. 2017 do 6. 12. 2019 a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 13 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. b) částku 10 282,61 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 722,05 Kč za období od 26. 3. 2017 do 6. 12. 2019 s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 918,90 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 110,18 Kč za období od 19. 3. 2017 do 6. 12. 2019, a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 7 918,90 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení,

II. Žaloba se zamítá a) ve vztahu k jistině 19 497,39 Kč co do částky 36,12 Kč představující část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 13. 6. 2017 do 6. 12. 2019 a co do částky 107,25 Kč představující část kapitalizovaného úroku za období od 6. 6. 2017 do 6. 12. 2019, b) ve vztahu k jistině 10 282,61 Kč co do částky 23,91 Kč představující část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 26. 3. 2017 do 6. 12. 2019 a co do částky 70,97 Kč představující část kapitalizovaného úroku za období od 19. 3. 2017 do 6. 12. 2017.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 936 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem podaným dne 23. 7. 2020 domáhala po žalované zaplacení částek 19 497,39 Kč s příslušenstvím a 10 282,61 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok a úrok z prodlení) z titulu dvou smluv o zápůjčce ve výši 10 000 Kč a 13 000 Kč.

2. Žalovaná namítala, že žaloba je důvodná pouze co do částky 2 876,61 Kč s tím, že žalované je účtován poplatek za hotovostní režim při splácení půjček, i když k platbám v hotovosti nedocházelo, účtovaný poplatek za administrativní činnost představuje pouze skrytý úrok, právní předchůdce žalobkyně nezkoumal úvěruschopnost žalované, takže žalobkyně má nárok pouze na vrácení jistiny ponížené o již zaplacené splátky a konečně žalovaná namítla promlčení přinejmenším zápůjčky ve výši 13 000 Kč.

3. Z výpisu z obchodního rejstříku nejprve soud zjistil, že [právnická osoba] [_] [_], [anonymizováno], [IČO] i její právní nástupce (od 30. 9. 2016), [právnická osoba] [_] [_], [anonymizováno] (původně [_] [_], [_]) [IČO] (dále obě společnosti bez rozlišení jen jako„ věřitel“) jsou oprávněny poskytovat spotřebitelské úvěry.

4. Ze smlouvy o půjčce ze dne 6. 2. 2016 (dále jen„ první smlouva“) a z k ní přiložených smluvních podmínek soud dále zjistil, že věřitel uzavřel dne 6. 2. 2016 s žalovanou smlouvu o zápůjčce (jejíž přílohou byly smluvní podmínky), na základě které poskytl žalované částku 10 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala věřiteli tuto částku zvýšenou o poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, úrok ve výši 1 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč (celkem 17 400 Kč) vrátit v 58 splátkách po 300 Kč splatných vždy po týdnu s tím, že splátky bude vybírat obchodní zástupce věřitele přímo v bydlišti žalované. Výše úroku činila 23,72% ročně, poslední splátka měla být zaplacena dne 18. 3. 2017.

5. Z karty zákazníka ze dne 6. 2. 2016 soud zjistil, že žalovaná před uzavřením první smlouvy uváděla, že žije ve společné domácnosti s manželem, své čisté měsíční příjmy pak žalovaná uváděla ve výši 15 973 Kč, měsíční výdaje ve výši 7 750 Kč (nájem a výdaje na domácnost) a disponibilní příjem ve výši 8 223 Kč měsíčně, přičemž tyto údaje věřiteli doložila pracovní smlouvou, nájemní smlouvou a oznámením o výši dávek státní sociální podpory. Existence pracovního poměru byla věřitelem ověřována rovněž telefonicky.

6. Ze smlouvy o půjčce ze dne 25. 4. 2016 (dále jen„ druhá smlouva“) a z k ní přiložených smluvních podmínek (totožných jako u první smlouvy) soud dále zjistil, že věřitel uzavřel dne 25. 4. 2016 s žalovanou smlouvu o zápůjčce (jejíž přílohou byly smluvní podmínky), na základě které poskytl žalované částku 13 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala věřiteli tuto částku zvýšenou o poplatek za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč, úrok ve výši 1 820 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč (celkem 22 620 Kč) vrátit v 58 splátkách po 390 Kč splatných vždy po týdnu s tím, že splátky bude vybírat obchodní zástupce věřitele přímo v bydlišti žalované. Výše úroku činila 23,72% ročně, poslední splátka měla být zaplacena dne 5. 6. 2017.

7. Z karty zákazníka ze dne 25. 4. 2016 soud dále zjistil, že před uzavřením druhé smlouvy uváděla žalovaná, že žije ve společné domácnosti s manželem, své čisté měsíční příjmy pak žalovaná uváděla ve výši 12 000 Kč, měsíční výdaje ve výši 8 700 Kč (nájem, výdaje na domácnost, splátky půjčky dle první smlouvy) a své použitelné měsíční příjmy částkou 3 300 Kč, přičemž tyto údaje věřiteli doložila pracovní smlouvou, výplatními páskami a nájemní smlouvou. Existence pracovního poměru byla věřitelem ověřována rovněž telefonicky. Z listiny nazvané standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 4. 2016 podepsané žalovanou soud dále zjistil, že žalovaná byla věřitelem informována o výši zápůjčky, nákladech, poplatcích, úrocích, možnostech odstoupení od smlouvy nebo předčasného splacení.

8. Z přehledu plateb k první smlouvě soud zjistil, že žalovaná hradila věřiteli dne 12. 2. 2016 částku 600 Kč, dne 29. 2., 7. 3. a 14. 3. 2016 po 300 Kč, dne 1. 4. 2016 částku 900 Kč, dne 18. 4. 2016 částku 600 Kč, dne 22. 4. 2016 částku 300 Kč, dne 25. 4. 2016 částku 1 200 Kč, dne 13. 6., 6. 9. a 4. 10. 2016 po 300 Kč, dne 27. 10. 2017 částku 217,40 Kč (z platby 500 Kč na tuto smlouvu započtena poměrná část), dne 25. 1. 2018, 2. 3. 2018 a 17. 4. 2018 po 500 Kč a právě tyto částky věřitel započetl jako platby na první smlouvu. Celkem se jednalo o platby ve výši 7 117,40 Kč, přičemž k 6. 12. 2019 vyčíslil věřitel dluh z této smlouvy na částku 10 282,60 Kč, z čehož jistina činila 7 918,90 Kč a poplatky částku 2 363,70 Kč.

9. Z přehledu plateb k druhé smlouvě soud zjistil, že žalovaná hradila věřiteli dne 28. 4. 2016 částku 1 560 Kč, dne 31. 5. 2016 částku 200 Kč, dne 13. 6. 2016 částku 300 Kč, dne 6. 9. 2016 částku 390 Kč, dne 4. 10. 2016 částku 390 Kč a dne 27. 10. 2017 částku 282,60 Kč (z platby 500 Kč na tuto smlouvu započtena poměrná část) a právě tyto částky věřitel započetl jako platby na druhou smlouvu. Celkem se jednalo o platby ve výši 3 122,60 Kč, přičemž k 6. 12. 2019 vyčíslil věřitel dluh z této smlouvy na částku 19 497,40 Kč, z čehož jistina činila 13 000 Kč a poplatky částku 6 497,40 Kč.

10. Z poštovních poukázek založených do spisu žalovanou soud zjistil, že žalovaná zaslala na účet věřitele dne 25. 10. 2017 dvě platby po 250 Kč (což odpovídá platbám evidovaným dne 27. 10. 2017 – viz výše) a dne 23. 1., 28. 2. a 13. 4. 2018 částku vždy po 500 Kč (což odpovídá platbám evidovaným na první smlouvu ve dnech 25. 1., 2. 3. a 17. 4. 2018.

11. Ze smluvních podmínek soud zjistil další pro rozhodnutí podstatná ujednání stran: splátky nejprve započítávají na poplatky a poté na jistinu (čl. 2); v případě existence jedné smlouvy o půjčce se platby započítávají nejprve na nejdříve splatnou splátku (čl. 2); v případě více smluv o půjčce se platby započítávají na všechny půjčky, a to vždy na nejdříve splatnou splátku libovolné půjčky, pokud je takových splátek víc, platby se mezi ně rozdělí poměrně (čl. 2); právo věřitele požadovat mj. zaplacení celého zbývajícího dluhu v případě prodlení dlužníka se zaplacením příslušné splátky (čl. 8); v hotovostním režimu osobně vybírá splátky od dlužníka pověřený zaměstnanec nebo zástupce věřitele (čl. 9).

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019, seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019, listiny nazvané informace o zpracování osobních údajů a z podacího lístku ze dne 7. 1. 2020 má soud za prokázané, že věřitel a žalobkyně uzavřeli dne 6. 12. 2019 smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo i postoupení pohledávky za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem odeslaným dne 7. 1. 2020.

13. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 5. 2020 a poštovního podacího lístku ze dne 10. 5. 2020 má soud za prokázané, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě a bylo jí znovu oznámeno postoupení pohledávky.

14. Soud uzavírá, že výše uvedené skutkové závěry, tj. že věřitel a žalovaná spolu uzavřeli dne 6. 2. 2016 a dne 25. 4. 2016 dvě smlouvy o zápůjčce, na základě kterých věřitel poskytl žalované částky 10 000 Kč a 13 000 Kč, přičemž žalovaná na tyto dvě smlouvy splácela tak, jak je uvedeno v bodech 8 a 9 tohoto rozsudku, nejsou mezi stranami fakticky sporné a vyplývají z provedených důkazů.

15. Podle § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 občanského zákoníku postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

16. Žalobkyně v řízení prokázala, že je právním nástupcem věřitele a svědčí jí všechna práva věřitele z první i druhé smlouvy.

17. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o zápůjčce přenechává zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Vzhledem k tomu, že předmětem podnikání věřitele je poskytování spotřebitelských úvěrů a vzhledem k tomu, že žalovaná vystupovala jako spotřebitel ve smyslu ust. § 419 o.z., dopadá na vztahy věřitele a žalované úprava dle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného v době uzavření obou předmětných smluv. Zákon č. 145/2010 Sb. předepisoval povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péči, přičemž tato povinnost se vztahovala na všechny spotřebitelské úvěry, tj. na poskytnutí finančních prostředků spotřebiteli v rozmezí 5 000 Kč až 1 880 000 Kč (viz § 2 písm. e) tohoto zákona). Konkrétně v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. byla zakotvena povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž porušení této povinnosti bylo sankcionováno neplatností smlouvy. Soud proto nejprve posuzoval platnost obou smluv z žalovanou namítané porušení povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost žalované.

18. Z provedeného dokazování je zřejmé, že věřitel se před uzavřením obou smluv nespokojil pouze s informacemi od žalované (jejíž povinnost však dle § 9 odst. 4 zákona č. 145/2010 Sb. bylo uvádět úplné, přesné a pravdivé informace), ale tyto informace si ověřoval jak listinami, tak telefonicky. Předmětem posouzení bylo, zda je žalovaná schopna splácet částku 300 Kč resp. 390 Kč týdně. Naplnění požadavku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí je nutné posuzovat v závislosti na konkrétní výši úvěru resp. na konkrétní výši splátek. Měsíční splátky úvěru na částku 1 880 000 Kč budou podstatně vyšší než měsíční splátky úvěru na 5 000 Kč a tomu budou logicky odpovídat i vyšší nároky na posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V posuzovaném případě má soud za to, že při poskytnutí půjčky s týdenní splátkou 300 Kč resp. 390 Kč (tj. do 1 600 Kč měsíčně) lze mít za dostatečné, pokud si věřitel ověří pouze pravdivost základních skutečností uváděných žalovanou, tj. že skutečně pracuje, za jakou mzdu a jaké jsou její výdaje na bydlení (což věřitel skutečně ověřoval), tím spíše, když žalovaná sama uváděla svůj disponibilní příjem ve výši přes 8 000 Kč v případě první půjčky a 3 300 Kč v případě druhé půjčky. Takové disponibilní příjmy dle názoru soudu bezpečně postačují k řádnému splácení týdenních splátek ve výši 300 Kč a 390 Kč. Soud tak má za to, že věřitel splnil svou povinnost dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., úvěruschopnost žalované zkoumal dostatečným způsobem a první ani druhá smlouva nemohou být z tohoto důvodu považovány za neplatné.

19. Soud dále přezkoumal námitku žalované, že poplatek za„ hotovostní režim“ (tj. na náklady spojené s hotovostním vybíráním splátek) ve výši 40% z půjčené částky (4 000 Kč u první a 5 200 Kč u druhé smlouvy o půjčce) není oprávněný za situace, kdy žalovaná splátky nehradila a pokud hradila, tak prostřednictvím poštovní poukázky. Pod pojmem„ hotovostní režim“ splátek si lze představit to, že v době splatnosti jednotlivých splátek žalovanou fyzicky navštěvovala osoba určená věřitelem a splátky vybírala (blíže viz stejně nadepsaná pasáž smlouvy a čl. 9 smluvních podmínek). Soud nejprve zdůrazňuje, že platba jednotlivých splátek v „ hotovostním režimu“ byla stranami sjednána včetně poplatku za tento„ hotovostní režim“. Pokud tedy žalovaná namítala, že splátky fakticky hradila prostřednictvím poštovních poukázek, jednalo se z její strany o porušení smlouvy. Už z tohoto důvodu nemůže být námitka žalované důvodná. Dále nelze pominout, že vybírání splátek v hotovosti je třeba personálně zabezpečit, věřiteli tedy vznikají fixní náklady v podobě mzdy nebo odměny takové osoby. Za této situace nelze nic vytknout tomu, pokud je poplatek stanoven paušálně a nikoli za každou vybranou splátku. Konečně, vybírání splátek osobně s sebou nese nutnost osobní návštěvy dlužníka a typicky teprve při této návštěvě se věřitel dozví, že dlužník nemá finanční prostředky nebo dokonce není dlužník k zastižení. Věřiteli tak vznikají náklady i v případě neúspěšných návštěv (byť jejich výsledkem může být i to, že dlužník zaplatí o něco později například bankovním převodem). Pokud by soud přistoupil na argumentaci žalované, bylo by pro dlužníka v „ hotovostním režimu“ výhodnější splátky neplatit řádně dle smlouvy v hotovosti (a před pracovníkem věřitele se zapřít), ale zaslat je věřiteli bezhotovostním převodem, čímž by se dlužník vyhnul placení poplatku dle smlouvy. Je zřejmé, že takovou argumentaci žalované nemůže soud akceptovat. Námitka žalované ohledně nedůvodnosti poplatku za„ hotovostní režim“ proto nemůže obstát.

20. Soud dále přezkoumal námitku žalované, že poplatek za administrativní činnost představuje skrytý úrok a neměl by být proto přiznán. Poplatek za administrativní činnost byl v obou smlouvách sjednán v čl. 2 a svou výší odpovídal 20% zapůjčené částky. Dle tvrzení žalobkyně je tento poplatek určen na náhradu nákladů vedení klienta v interním systému a různé administrativní činnosti v průběhu splácení dluhu. Soud nepochybuje o tom, že věřiteli náklady spojené s výše popsanou činností vznikají (byť ne nutně ve výši tomuto poplatku odpovídající). Za podstatné pro rozhodnutí soud považuje skutečnost, že o existenci a výši tohoto poplatku byla žalovaná ve smlouvě srozumitelným způsobem informována a i přesto smlouvu uzavřela a současně dle názoru soudu není výše tohoto poplatku natolik nepřiměřená, že by jej bylo možné považovat za zakázané ujednání porušující dobré mravy nebo veřejný pořádek (viz § 1 odst. 2 o.z.). Soud proto ani této námitce žalované nepřisvědčil.

21. Soud konečně přezkoumal žalovanou vznesenou námitku promlčení založenou na argumentaci, že splatnost celého dluhu nastala dle čl. 8 smluvních podmínek již v okamžiku, kdy se žalovaná dostala do prodlení s jednou ze splátek a od tohoto okamžiku má být počítána promlčecí lhůta. Tuto argumentaci dále žalovaná doplnila tak, že své pozdější platby učinila bez rozlišení, na jakou smlouvu platí, a proto byly platby započítány dle § 1933 o.z. na nejstarší splatnou pohledávku (tj. na závazky z první smlouvy). V případě dluhu z první smlouvy tak mohla nastat domněnka uznání dluhu dle § 2054 odst. 2 o.z., v případě dluhu z druhé smlouvy však nikoli a nárok žalobkyně je proto promlčen.

22. Soud nejprve poukazuje na skutečnost, že čl. 8 smluvních podmínek dává věřitele právo v případě prodlení dlužníka zesplatnit celý dluh, zesplatnění dluhu nenastane automaticky jak se domnívá žalovaná. Věřitel toto své právo nevyužil (resp. žalovaná netvrdila ani neprokázala, neprokázala, že se tak stalo), v okamžiku prvního prodlení žalované s jakoukoli splátkou lze tedy uvažovat maximálně o promlčení jednotlivých splátek, nikoli celého dluhu. Podle § 2054 odst. 2 o.z. však platí, že plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. V takovém případě činí promlčecí doba 10 let ode dne, kdy k uznání došlo (viz § 639 o.z.). V případě faktického uznání závazku dle § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (vůči § 2054 odst. 2 o.z. jde o obsahově totožného ustanovení), judikatura dovodila, že uvedené ustanovení spojuje s částečným plněním závazku vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním určitých podmínek. Částečné plnění ale nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006). V usnesení ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 23 Cdo 2914/2015 pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že„ při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka. Dlužník uznal zbytek dluhu, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tím, než započal s plněním či později, celkovou výši dluhu nezpochybnil, ani případně nevytkl vady plnění.“ Výše uvedené závěry beze zbytku dopadají i na výklad § 2054 odst. 2 o.z. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by svůj dluh nebo jeho část (např. poplatky) neuznávala, naopak hradila věřiteli splátky dle dohody. Platby žalované učiněné od 6. 2. 2016 do 25. 4. 2016 (blíže viz bod 8 rozsudku) tak bez jakékoli pochybnosti představují uznání dluhu z první smlouvy mající za následek prodloužení promlčecí doby na 10 let, tedy nejméně do roku 2026. Námitka promlčení ve vztahu k první smlouvě tak není důvodná.

23. Podle § 1933 odst. 1 o.z. platí, že„ je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.“ Dle § 1 odst. 2 o.z. však platí, že „nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Výše citovaný § 1933 odst. 1 o.z. neupravuje právo týkající se postavení osob, toto ustanovení je proto třeba považovat za dispozitivní. Čl. 2.4. smluvních podmínek pak upravuje započítávání jednotlivých plateb v případě existence dvou různých závazků žalované (plnění se započítává na nejstarší splátku libovolné půjčky). Toto ujednání nelze považovat za rozporné s dobrými mravy nebo porušující veřejný pořádek, § 1933 odst. 1 o.z. se proto nepoužije.

24. Z přehledu plateb žalované je zřejmé, že první 11 splátek první půjčky (splatných před 25. 4. 2016) žalovaná uhradila víceméně řádně. Poté dne 25. 4. 2016 uhradila žalovaná dopředu 4 splátky po 300 Kč a dne 28. 4. 2016 hradila žalovaná částku 1 560 Kč, přičemž alespoň část z této platby nutně musela být dle čl. 2 4. smluvních podmínek započítána na první splátku druhé půjčky. Pozdější platby žalobkyně pak musely být započítávány střídavě na nejstarší splatné splátky, takže alespoň část plateb žalované muselo být započteno i na druhou půjčku. Tím by došlo k nástupu vyvratitelné právní domněnky uznání závazku dle § 2054 odst. 2 o.z., uznání dluhu i z druhé smlouvy a tomu odpovídajícímu prodloužení promlčecí doby nejméně do roku 2026. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že i pokud by se započítávání jednotlivých plateb neřídilo smluvními podmínkami, z některých plateb žalované (placení částek 300 Kč nebo 390 Kč popř. násobků těchto částek) lze dovodit, na plnění z jaké smlouvy určila žalovaná jednotlivé platby ve smyslu ust. § 1933 o.z. Lze si totiž jen těžko představit rozumný důvod, proč by žalovaná plnila částku právě 300 Kč nebo právě 390 Kč aniž by měla v úmyslu hradit na dluh z konkrétní smlouvy, a to za situace, kdy uzavření ani jedné ze smluv nezpochybnila. Námitka promlčení ve vztahu k druhé smlouvě proto nebyla vznesena důvodně.

25. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná si od věřitele zapůjčila první smlouvou částku ve výši 10 000 Kč, které se spolu s poplatky zavázala vrátit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč Celkem měla žalovaná věřiteli uhradit na první smlouvu částku 17 400 Kč, avšak uhradila toliko částku 7 117,39 Kč. Z těchto plateb započetl věřitel částku 2 081,10 Kč na jistinu, částku 1 400 Kč na úrok, částku 2 000 Kč na administrativní poplatek a částku 1 636,29 Kč na hotovostní inkaso splátek. Takové započtení plateb je pro žalovanou výhodnější než započtení dle čl. 2 2. smluvních podmínek (nejprve na poplatky). Soud proto žalobkyni přiznal z titulu první smlouvy částku 10 282,61 Kč s tím, že zápočet jednotlivých plateb učiněných věřitelem akceptoval.

26. V řízení bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že žalovaná si od věřitele zapůjčila druhou smlouvou částku ve výši 13 000 Kč, které se spolu s poplatky zavázala vrátit v 58 týdenních splátkách po 390 Kč Celkem měla žalovaná věřiteli uhradit na druhou smlouvu částku 22 620 Kč, avšak uhradila toliko částku 3 122,61 Kč. Z těchto plateb započetl věřitel částku 1 820 Kč na úrok, částku 582,72 Kč na administrativní poplatek a částku 719,89 Kč na hotovostní inkaso splátek, na jistinu nebylo započteno nic. Takové započtení plateb není pro žalovanou méně výhodné než započtení dle čl. 2 2. smluvních podmínek (nejprve na poplatky). Soud proto žalobkyni přiznal z titulu druhé smlouvy částku 19 497,39 Kč s tím, že zápočet jednotlivých plateb učiněných věřitelem akceptoval.

27. Vzhledem k tomu, že dlužná jistina nebyla ze strany žalované řádně a včas uhrazena, má žalobkyně až do zaplacení jistiny nárok i na zaplacení úroku dle ust. § 2392 odst. 1 o.z. ve výši 23,72% ročně. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu, (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1000/2004, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) vyplývá, že v rozporu s dobrými mravy jsou sjednány úroky z úvěru ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Dle statistiky ČNB – systém časových řad ARAD činila v prvním pololetí roku 2016 obvyklá výše úroků z korunových půjček poskytovaných bankami v České republice domácnostem přibližně 11% v případě spotřebních úvěrů s fixací 1 až 5 let, přibližně 15% v případě kontokorentních úvěrů a přibližně 24% v případě úročených úvěrů z kreditních karet. Tyto údaje jsou soudu známy z úřední činnosti. Úrok ve výši 23,72% ročně proto nelze považovat za podstatně přesahující obvyklou úrokovou míru. Soud proto žalobkyni přiznal úrok v této výši od 19. 3. 2017 do zaplacení z částky 7 918,90 Kč a od 6. 6. 2017 do zaplacení z částky 13 000 Kč.

28. Soud však provedl přepočet kapitalizovaných úroků, přičemž dospěl k závěru, že úrok ve výši 23,72% z částky 7 918,90 Kč od 19. 3. 2017 do 6. 12. 2019 činí toliko částku 5 110,18 Kč a nikoli žalobkyní požadovaných 5 181,15 Kč (rozdíl 70,97 Kč) a dále dospěl k závěru, že úrok ve výši 23,72% z částky 13 000 Kč za období od 6. 6. 2017 do 6. 12. 2019 činí toliko částku 7 721,67 Kč a nikoli žalobkyní požadovaných 7 828,92 Kč (rozdíl 107,25 Kč). Soud proto žalobu, pokud jde o kapitalizované úroky, částečně zamítl.

29. Žalovaná se včasným neuhrazením dlužných částek dostala do prodlení a žalobkyni tak vzniklo právo požadovat dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (v platném znění) úroky z prodlení, jejichž výše je stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení ze zbývající jistiny první smlouvy ve výši 7 918,90 Kč od 26. 3. 2017 do zaplacení dle návrhu žalobkyně, když poslední splátka dle první smlouvy měla být zaplacena dne 18. 3. 2017 a žalobkyně se tak dostala do prodlení se zaplacením celé zbylé jistiny první smlouvy již 19. 3. 2017 s tím, že s jednotlivými splátkami byla v prodlení již mnohem dříve. Soud dále přiznal žalobkyni úrok z prodlení z jistiny druhé smlouvy ve výši 13 000 Kč od 13. 6. 2017 do zaplacení dle návrhu žalobkyně, když poslední splátka dle druhé smlouvy měla být zaplacena dne 5. 6. 2017 a žalobkyně se tak dostala do prodlení se zaplacením celé zbylé jistiny druhé smlouvy již 6. 6. 2017 s tím, že s jednotlivými splátkami byla v prodlení již mnohem dříve.

30. Soud však provedl přepočet kapitalizovaných úroků z prodlení, přičemž dospěl k závěru, že úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 7 918,90 Kč od 26. 3. 2017 do 6. 12. 2019 činí toliko částku 1 722,05 Kč a nikoli žalobkyní požadovaných 1 745, 96 Kč (rozdíl 23,91 Kč) a dále dospěl k závěru, že z částky 13 000 Kč za období od 13. 6. 2017 do 6. 12. 2019 činí toliko částku 2 600,48 Kč a nikoli žalobkyní požadovaných 2 636,60 Kč (rozdíl 36,12 Kč). Soud proto žalobu, pokud jde o kapitalizované úroky z prodlení, částečně zamítl.

31. Žaloba proto byla z výše uvedených důvodů shledána s výjimkou výpočtu kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení jako důvodná a bylo jí proto téměř zcela vyhověno.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně měla neúspěch pouze v poměrně nepatrné části příslušenství, byla jí proto přiznána plná náhrada nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 1 192 Kč, odměna advokáta podle § 8, § 11 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen„ advokátní tarif“) v platném znění ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis kvalifikované předžalobní výzvy k plnění, sepis žaloby), odměna advokáta podle § 7, § 8 a § 11 ve výši 4 600 Kč za dva úkony právních služeb po 2 300 Kč (sepis vyjádření dne 7. 12. 2020 a zastupování při jednání dne 9. 2. 2021), paušální částka náhrady hotových výdajů 900 Kč (3 paušály po 100 Kč a 2 paušály po 300 Kč podle § 14b advokátního tarifu) a 21% DPH z částky 6 400 Kč ve výši 1 344 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně tak činily 8 936 Kč.