12 C 114/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Šmídou sídlem Eliščino nábřeží 280/23, 500 03 Hradec Králové proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 45 500,51 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 192 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 192 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 187,66 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 379,66 Kč od 29. 7. 2022 do 1. 12. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 187,66 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 191,70 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 31 127,43 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a částky 14 120,85 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 45 500,51 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] ([IČO], dále jen„ právní předchůdce) dne 19. 2. 2020 a na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 46 000 Kč. Spolu s jistinou se žalovaný zavázal zaplatit úrok v celkové výši 4 429 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 22 540 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 263 Kč, poplatek za inkaso ve výši 8 280 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 108 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, na svůj dluh doposud uhradil 28 808 Kč. Závazek ze smlouvy o úvěru nebyl zesplatněn a jeho splatnost tak nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni 19. 4. 2021. Pohledávka byla s účinností ke dni 28. 7. 2022 postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně po zvážení všech okolností ku prospěchu žalovaného požaduje pouze nesplacenou jistinu 31 379,66 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 2 055,68 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 14 944,60 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 2 834,24 Kč, inkasní poplatek 5 489,85 Kč, postoupený smluvní úrok ve výši 5 803,09 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 3 191,70 Kč, účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání ve výši 39 Kč a smluvní pokutu ve výši 14 120,85 Kč; přes výzvy žalovaný toto neuhradil. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v listině Žádost o úvěr, z pracovní smlouvy, výplatních pásek, smlouvy o podnájmu bytu. V tomto případě žalobkyně při schvalování počítala s tím, že žalovanému měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 9 968 Kč a taková finanční situace mu umožňovala splácet další závazek ve výši 6 108 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 19. 2. 2020 uzavřít smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 46 000 Kč, a to v hotovosti v bydlišti žalovaného. Žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky právnímu předchůdci vrátit spolu s úroky ve výši 4 429 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 22 540 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 4 263 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 280 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 6 108 Kč. Ve smlouvě si účastníci dále sjednali pro případ prodlení dlužníka s úhradou jakékoliv splátky smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení s tím, že zaplacení smluvní pokuty není dotčeno právo věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů a náhradu škody, která věřiteli vznikla v souvislosti s prodlením dlužníka, a úroky z prodlení ve výši stanovené právními předpisy (prokázáno smlouvou o úvěru [číslo]). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno rámcovou smlouvou o postupování pohledávek ze dne 4. 4. 2022, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2022, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 8. 2022 a 21. 8. 2022, včetně podacího archu). Žalovaný byl naposledy vyzván k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 21. 11. 2022 se lhůtou k zaplacení do 1. 12. 2022 (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 21. 11. 2022 a podacím lístkem). Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce žalobkyně řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. <i>8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“</i> <i>12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.</i> <i>14. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>15. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>17. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>19. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> 20. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

21. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

22. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila listinu Žádost o úvěr ze dne 19. 2. 2020, k výzvě soudu pak dále pracovní smlouvu, výplatní pásky za nepřetržité období od října 2019 do ledna 2020, smlouvu o podnájmu bytu a usnesení soudního exekutora JUDr. Igora Olma ze dne 6. 2. 2020, č. j. [číslo jednací]. Dle údajů uvedených ve formuláři Žádosti o úvěr se uvádí pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 20 168 Kč a výdaje na bydlení ve výši 6 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 4 000 Kč, na telefon pak 200 Kč; žalovaný bydlel v nájmu, byl ženatý. Výše měsíčního příjmu žalovaného pak byla doložena výplatními páskami za shora citované měsíce (19 865 Kč, 21 318 Kč, 19 322 Kč, 21 458 Kč). Z pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba], s.r.o. Ze smlouvy o pronájmu bytu právní předchůdce zjistil, že žalovaný bydlí v nájemní bytě s měsíčním nájemném ve výši 9 500 Kč, zálohou na vodné a stočné ve výši 1 000 Kč. Z usnesení o zastavení exekuce ze dne 6. 2. 2020 právní předchůdce zjistil, že exekuce sp. zn. 111 EX 8270/11 vedená soudním exekutorem JUDr. Igorem Olmou, byla zastavena z důvodu nemajetnosti povinného, kdy soudním exekutorem nebyl dohledán žádný postihnutelný majetek žalovaného.

23. Ve vztahu ke zkoumání výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání právního předchůdce nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, podložených jeho pracovní smlouvou, výplatními páskami a smlouvou o podnájmu, nicméně žalobkyně (právní předchůdce) již vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Pokud by se právní předchůdce tímto zabýval, musel by zjistit rozpor mezi tím, co uvedl žalovaný v žádosti o úvěr v tom smyslu, že jeho měsíční náklady na bydlení činí částku ve výši 6 000 Kč, zatímco z listiny smlouvy o podnájmu jednoznačně vyplývá, že měsíční nájemné bylo sjednáno ve výši 9 500 Kč + záloha na vodné a stočné ve výši 1 000 Kč. Dále by právní předchůdce řádným zkoumáním musel zjistit, že z předloženého usnesení soudního exekutora je zřejmé, že žalovaný je zcela nemajetný, když soudní exekutor nedohledal žádný postihnutelný majetek. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by právní předchůdce jakýmkoliv způsobem ověřoval úvěruschopnost žalovaného z registrů (ISIR, SOLUS, NRKI apod.).

24. Soud nepostupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.

25. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že právní předchůdce dostatečně ověřoval výši výdajů žalovaného a takový postup soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

26. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru č. 0323100 uzavřené mezi právním předchůdcem a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

28. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 46 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 28 808 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 17 192 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 21. 11. 2022, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 1. 12. 2022. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 2. 12. 2022 do zaplacení (výrok I.). Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývající části uplatněného nároku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).