12 C 125/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Petrem Maškem sídlem Boušova 792, 190 14 Praha 9 - Klánovice proti žalovanému: jméno FO , narozený datum bytem adresa o zaplacení 57 816,18 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni:a) částku ve výši 54 966,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 54 966,51 Kč od 5. 1. 2024 do zaplacení,b) náhradu nákladů řízení v částce 12 101,58 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Petra Maška,vše v měsíčních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 849,67 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 045,81 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 142,90 Kč, s úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 57 816,18 Kč od 6. 1. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 849,67 Kč od 6. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 57 816,18 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s žalobkyní uzavřel dne 27. 11. 2017 a na jejímž základě bylo žalovanému umožněno čerpat úvěr až do výše 65 000 Kč; žalovaný načerpal v průběhu trvání úvěrového vztahu částku celkem ve výši 201 803,99 Kč, přičemž na svůj dluh uhradil částku ve výši 146 837,48 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 10,9 % ročně a společně s úvěrem jej splácet v měsíčních splátkách v minimální výši 2,5 % úvěrového limitu. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek ke dni 19. 12. 2022 splatným v celém rozsahu. Dluh žalovaného se skládá z jistiny ve výši 54 966,51 Kč, poplatků ve výši 2 849,67 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 1 045,81 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 5 142,90 Kč, dále ze smluvních úroků a zákonných úroků z prodlení. Přes výzvy žalobkyně žalovaný dluh neuhradil. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, dále z výpisu z účtu žalovaného. K výzvě soudu pak žalobkyně souhlasila s uhrazením dluhu žalovaného formou splátek ve výši 3 000 Kč měsíčně.

2. Žalovaný ve vyjádření, které soudu došlo dne 24. 4. 224, uvedl, že se po dosažení zletilosti stal závislým na sportovních sázkách, jeho závislost i dluhy u úvěrových společností se stupňovaly, v důsledku čehož spadl do exekucí. V současné době se snaží navrátit do normálního života, pracuje a své dluhy a exekuce se snaží splácet. Žalovaný požádal o stanovení splátkového kalendáře.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s žalobkyní chtěl dne 27. 11. 2017 uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového limitu 65 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit čerpané peněžní prostředky v měsíčních splátkách ve výši 2,5 % z úvěrového limitu; roční úroková sazba byla sjednána ve výši 10,9 % ročně (zjištěno ze Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 27. 11. 2017 a z dodatku ke smlouvě). Dne 30. 11. 2017 žalobkyně zaslala žalovanému na účet č. , číslo, částku ve výši 65 000 Kč. Celkem žalobkyně žalovanému poskytla částku ve výši 146 837,48 Kč (zjištěno z výpisu z účtu). Dne 28. 12. 2023 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru ke dni 19. 12. 2022 a vyzvala ho k úhradě zbývající částky ve výši 63 823,87 Kč (zjištěno z oznámení ze dne 27. 12. 2023 včetně podacího archu).

5. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

21. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

22. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko žádost o úvěr a výpisy z běžného účtu žalovaného. Z žádosti o úvěr žalobkyně zjistila, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, je zaměstnán u , st. instituce, a jeho čistý měsíční příjem je ve výši 24 249 Kč, měsíčně splácí úvěr/leasing ve výši 2 490 Kč; žádné další výdaje žalovaný neuvedl. Z výpisu z účtu žalovaného žalobkyně mohla a měla zjistit, že žalovaný používá svůj bankovní účet k sázkám na webových stránkách , název, kdy provádí transakce denně v řádech desetitisíci korun českých. Dále z výpisu z účtu žalovaného bylo zjištěno, že žalovanému přišla v listopadu 2017 mzda ve výši 24 410 Kč, současně žalovaný čerpal dne 20. 11. 2017 úvěr od společnosti , právnická osoba23. Ve vztahu ke zkoumání výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání žalobkyní nemůže hodnotit jako dostatečné. Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr za situace, kdy jí byly známo nebo mělo být riskantní chování žalovaného v podobě sázení prostřednictvím webových stránek a skutečnost, že žalovaný splácí další úvěr/úvěry. Žalobkyně naopak nedoložila, že by znala další úvěrovou historii žalovaného, jeho dluhové zatížení, nebo zda ověřila, zda vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Soud takovéto zkoumání úvěruschopnosti nemůže hodnotit jako dostatečné. V prvé řadě žalobkyně nedoložila, že by prováděla kontrolu veřejně dostupných databází, přičemž tato skutečnost sama o sobě postačuje k závěru, že žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a ve druhé řadě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s vědomím excesivního sázení žalovaného, další půjčky žalovaného, když z těchto informací lze dojít k závěru, že žalovaný úvěruschopný není. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

24. Je samozřejmé, že budoucí věřitel pro svůj konečný závěr o tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr, coby spotřebitele, nemá zakázáno využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva, ovšem tyto údaje musí vždy konkrétně porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi, k čemuž ovšem v projednávané věci zcela zjevně ze strany žalobce nedošlo, spokojil-li se zcela jen s tvrzeními žadatele, jež ale nejsou ani dostatečná (úplná), absentují-li z jeho strany jakékoliv údaje o jeho výdajích, nadto v té situaci, že mu z výpisů z běžného účtu muselo být zřejmé, že žadatel podstupuje nepřiměřená rizika. Je samozřejmě skutečností, že, vzhledem k dalším údajům, sdělovaných žalobkyni žalovaným, o tom, že je svobodný, bezdětný, bydlí u rodičů, mohla existovat na straně žalobkyně určitá představa o nižší míře jeho životních výdajů, přesto avšak samy o sobě tyto skutečnosti nemohly bez dalšího vést k závěru, že se může oprávněně tzv. spolehnout jen na tato tvrzení a údaje, publikované státem, o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, pokud má řádně naplnit svoji zákonnou předsmluvní povinnost vůči spotřebiteli, žadateli o konkrétní úvěr.

25. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 10. 6. 2024 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně žádné další důkazy nenavrhla.

26. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřovala výši výdajů žalovaného. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

27. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

28. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru ze dne 27. 11. 2017 uzavřené mezi ní a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

29. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná na základě § 86 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady jistiny spotřebitelského úvěru, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 201 803,99 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 146 837,48 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 54 966,51 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 27. 12. 2023, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 4. 1. 2024 (7 dnů od data odeslání výzvy). Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 5. 1. 2024 do zaplacení (výrok I písm. a)).

30. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 101,58 Kč, přičemž tato částka představuje 66,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 83,05 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 16,95 %) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Žalobkyně byla úspěšná do částky 58 476,08 Kč, žalovaný byl úspěšný co do částky 11 932,94 Kč. Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 313 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží jednak odměna stanovená dle § 6 odst. § 7 bod 5., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 57 816,18 Kč ve výši 3 420 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále z náhrady cestovních výdajů ve výši 1 559 Kč, vynaložených v souvislosti s cestou zástupce k jednání soudu z Prahy do Kutné Hory a zpět (při ujetých 180 km osobním automobilem zn. Ford Sedan, při průměrné spotřebě 8 l na 100 km, ceně paliva 38,20 Kč/l a základní sazbě náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy), z náhrady za ztrátu času v trvání 5 × 30 minut v částce 500 Kč podle § 14 a. t. (cesta zástupce žalobkyně k jednání u soudu) a daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovené ze základu ve výši 13 219 Kč částkou 2 775,99 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady spojené se sepisem podání ze dne 12. 4. 2024 a 17. 4. 2024, když tyto náklady neměl za účelně vynaložené, neboť byl těmito podáními odstraňován deficit žalobních tvrzení.

32. Soud vyhověl žádosti žalovaného o možnost splnění peněžité povinnosti ve splátkách a při stanovení výše splátky soud přihlédl k tíživé finanční situaci žalovaného a určil splátky způsobem, který bude motivovat žalovaného k úhradě dluhu a současně žalobkyni jako věřitele nepoškodí, přičemž žalobkyně s výši splátek vyslovila souhlas.

33. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.