12 C 14/2025

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Kremlovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Markem Lošanem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 7 826,83 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 819,33 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 819,33 Kč od 4. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 007,50 Kč s úrokem ve výši 8,4 % ročně z částky 7 826,83 Kč od 19. 10. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 504,16 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 229,24 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 007,50 Kč od 19. 10. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 112 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Marka Lošana, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 7 826,83 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil své platební povinnosti ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou s žalobkyní uzavřel dne 19. 9. 2022 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí finančních prostředků žalobkyni zaplatit úrok ve výši 8,4 % ročně a vše se zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách po 208 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek splatným v celém rozsahu ke dni 7. 8. 2024; na svůj závazek žalovaný doposud uhradil 3 180,67 Kč. Dlužná částka se sestává z neuhrazené jistiny ve výši 7 826,83 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení a obchodními úroky. K výzvě soudu žalobkyně pak doplnila, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, dále vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru, příjem žalovaného ověřila výpisy z běžného účtu; výdaje žalovaného uvedené v žádosti porovnala s údaji z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu o výdajích na bydlení a energie a následně pak vycházela z výdajů žalovaného v celkové výši 32 915 Kč. Přes výzvy žalobkyně žalovaný svůj dluh žalobkyni neuhradil.

2. Žalovaný se i přes výzvu soudu k žalobou uplatněnému nároku nijak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Žalovaný s žalobkyní chtěl prostřednictvím komunikace na dálku dne 19. 9. 2022 uzavřít smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 8,4 % ročně formou 60 měsíčních splátkách po 208 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru ze dne 19. 9. 2022). Dne 19. 9. 2022 žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 10 000 Kč (zjištěno z výpisu periodického při pohybu). Dne 26. 9. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 25. 9. 2024, včetně potvrzení o podání).

6. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně se u zdejšího soudu po žalovaném domáhá zaplacení dalších pohledávek z titulu smluv o úvěru uzavřených s žalovaným dne 27. 4. 2022 (viz sp. zn. , spisová značka, ), 20. 8. 2022 (, spisová značka, ), 27. 8. 2022 (, spisová značka, ), 30. 8. 2022 (, spisová značka, ), 31. 8. 2022 (, spisová značka, ), 2. 9. 2022 (, spisová značka, ), 5. 9. 2022 (4 , právnická osoba, /2025), 4. 10. 2022 (, spisová značka, ), 8. 10. 2022 (, spisová značka, ), 10. 10. 2022 (, spisová značka, ), 17. 10. 2022 (, spisová značka, ).

7. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

8. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

10. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

22. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

23. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko samotnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, příchozí úhrady výpisu z účtu žalovaného, výpis z registru a žádost o úvěr. Z výpisu z účtu za období od 11. 4. 2022 do 21. 9. 2022 žalobkyně zjistila pouze příjmové položky na účtu žalovaného, především pak, že žalovaný má pravidelný měsíční příjem od , právnická osoba, . ve výši od 20 398 Kč do 26 275 Kč měsíčně. Dle údajů uvedených ve formuláři Žádosti o úvěr žalobkyně zjistila, že žalovaný je kontaktní na adrese: , adresa, , je svobodný, bydlí u rodičů, jeho příjem ze závislé činnosti je 24 000 Kč měsíčně, čistý roční příjem z podnikání činí 288 000 Kč a příjmy rodinných příslušníků jsou 30 000 Kč měsíčně; jeho výdaje na bydlení činí 5 000 Kč měsíčně, výdaje na spoření jsou 2 000 Kč, měsíčně splácí u žalobkyně 3 538,34 Kč, kdy celková výše spotřebitelských úvěrů činí 178 334,84 Kč. Z otisku registrů bylo zjištěno, že žalovaný hradí mimo žalobkyni další úvěry s celkovou měsíční splátkou ve výši 4 477 Kč.

24. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým konkrétním způsobem žalobkyně ověřila příjmy žalovaného a o jaké příjmy se vlastně jedná (a zda ohledně těchto příjmů se jedná o příjmy pravidelné či nikoliv, tedy zda se jedná o použitelné příjmy dle smyslu zákona o spotřebitelském úvěru). Dále není nikterak uvedeno, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalovaného, resp. vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. Současně se žalobkyně nevypořádala s rozporem v tvrzení žalovaného ohledně jeho výdajů a se zjištěními, že je zatížen dalšími splátkami ve výši 4 477 Kč.

25. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání žalobkyní nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného, nicméně již vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to ohledně příjmů i výdajů žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

26. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovaným). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

27. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a o. s. ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 28. 2. 2025 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně ničeho dalšího neoznačila.

28. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 9. 2022 uzavřené mezi ní a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná na základě § 86 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, žalovaný před podáním žaloby uhradil 3 180,67 Kč a je tak z titulu speciální právní úpravy, dané ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, povinen žalobkyni zaplatit 6 819,33 Kč. Bezdůvodné obohacení žalovaného je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 25. 9. 2024, v níž byla žalovanému k plnění stanovena sedmidenní lhůta od odeslání, která uplynula dne 3. 10. 2024. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 4. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.). V této souvislosti dále soud musel vyřešit tzv. novou dobu splatnosti této částky, jež by měla být buď účastníky dohodnuta nebo soudem určena, a neodvisí čistě jen od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od zjištění možností dlužníka. Žádná taková dohoda o „nové“ době splatnosti mezi žalobkyní a žalovaným tvrzena a doložena nebyla, proto soud, vzal-li v potaz poměry žalovaného, jež lze zjistit z jeho tvrzení v souvislosti s podanou žádostí o poskytnutí úvěru, s ohledem na období, které již reálně uplynulo od uzavření posuzované smluvního vztahu (více jak 2 roky), je toho názoru, že touto přiměřenou dobou k zaplacení žalovaným žalobkyni dosud nevrácené jistiny je doba 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

30. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 112 Kč, přičemž tato částka představuje 56,60 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení žalobkyně v rozsahu 78,3 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21,7 %) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Žalobkyně byla úspěšná do částky 7 171,88 Kč, žalovaný byl úspěšný co do částky 1 991,53 Kč. Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 826,83 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., dále odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a. t. z uvedené tarifní hodnoty, sestávající z částky 1 500 Kč za úkon účast na jednání soudu dne 28. 2. 2025, včetně paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále z náhrady cestovních výdajů ve výši 761,98 Kč, vynaložených v souvislosti s cestou zástupce k jednání soudu z Prahy do Kutné Hory a zpět (při ujetých 104 km osobním automobilem zn. Peugeot, při průměrné spotřebě 4,4 l na 100 km, ceně nafty 34,70 Kč/l a základní sazbě náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy), z náhrady za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovené ze základu ve výši 4 211,98 Kč částkou 884,53 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b a. t. soud přistoupil z důvodu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady spojené se sepisem podání ze dne 31. 1. 2025, 4. 2. 2025, 24. 2. 2025, když tyto náklady neměl za účelně vynaložené, neboť byly těmito podáními odstraňovány deficity žalobních tvrzení, případně nebyly činěny k výzvě soudu.

32. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.