12 C 144/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátkou Mgr. Šimonou Maškovou sídlem Boušova 792, 190 14 Praha 9 proti žalovanému: jméno FO , narozený datum bytem adresa o zaplacení 21 965,18 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 21 965,18 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 320,19 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 836,10 Kč, s úrokem ve výši 15,70 % ročně z částky 19 865,18 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 865,18 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 21 965,18 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru č. , číslo, , kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, . (IČO , IČO, , dále jen „právní předchůdce“) dne 14. 4. 2020 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 15,70 % ročně a společně s úvěrem jej splácet ve 40 měsíčních splátkách po 1 936,15 Kč (poslední splátka ve výši 2 110 Kč), splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje 18. 5. 2020; celková částka k uhrazení byla sjednána ve výši 77 619,85 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek ke dni 20. 2. 2023 splatným v celém rozsahu. Prodlením žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvního úroku (kapitalizován částkou 1 320,19 Kč ke dni 20. 2. 2023 a dále ve výši 15,7 % ročně z částky 19 865,18 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení), zákonného úroku z prodlení (kapitalizován částkou 1 836,10 Kč ke dni 20. 2. 2023 a dále zákonného úroku z prodlení ročně z částky 19 865,18 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení) a poplatků v celkové výši 2 100 Kč dle sazebníku žalobkyně. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil 63 896,29 Kč. Přes výzvy žalobkyně žalovaný dluh neuhradil. Na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2023, 13. 10. 2023 uzavřené mezi právním předchůdcem a , právnická osoba, . (IČO , IČO, ) a následně mezi , právnická osoba, . a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházel právní předchůdce z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti o úvěr ze dne 14. 4. 2020, jeho žádost právní předchůdce hodnotil individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra České republiky atd., dále vycházel z příjmu žadatele, který byl doložen výpisem z běžného účtu žalovaného. V tomto případě právní předchůdce ve schvalování počítal s měsíčním příjmem ve výši 20 778 Kč, který žalovaný uvedl v žádosti. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného dále právní předchůdce porovnal jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem právní předchůdce získal částku disponibilních zdrojů žalovaného, z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči právnímu předchůdci měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 748,15 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 14. 4. 2020 uzavřít smlouvu o úvěru – , název, , ve které se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 15,70 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 40 měsíčních splátkách po 1 936,15 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru ze dne 14. 4. 2020). Právní předchůdce žalovanému úvěr ve sjednané výši poskytl, žalovaný jej však řádné nesplácel (zjištěno z výpisu z úvěrového účtu žalovaného a z platební historie žalovaného). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena z právního předchůdce na společnost , právnická osoba, . a poté z této společnosti na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 a 13. 10. 2023, oznámením ze dne 25. 9. 2023, 9. 10. 2023). Dne 9. 10. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 9. 10. 2023).

5. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Právní předchůdce smlouvu uzavíral v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná.

21. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že právní předchůdce své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostál.

22. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko samotnou smlouvu o úvěru ze dne 14. 4. 2020, žádost o úvěr a platební historii žalovaného. Ze smlouvy o úvěru nemohl právní předchůdce žalobkyně ohledně úvěruschopnosti žalovaného zjistit ničeho. Z žádosti o úvěr, která není podepsána žalovaným a kterou zjevně vyhotovil sám právní předchůdce žalobkyně, nemohl právní předchůdce ohledně úvěruschopnosti žalovaného zjistit ničeho, snad jen, že žalovaný nemá žádné náklady na bydlení ani žádné nezbytné měsíční náklady, přičemž tato ničím nepodložená tvrzení, jsou zjevně pouze důsledkem nedostatečného zjišťování těchto informací na straně právního předchůdce. Z platební historie žalovaného nemohl právní předchůdce ohledně úvěruschopnosti žalovaného, v době uzavírání smlouvy o úvěru, zjistit ničeho, neboť platební historie toliko eviduje splácení předmětného úvěru žalovaným, tedy v době uzavření úvěrové smlouvy ještě tato listina vůbec neexistovala.

23. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, resp. z uvedených dat vyplývá, že příjmy a výdaje byly pouze odhadovány. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdce vycházel pro splnění své výše uvedené zákonné předsmluvní povinnosti výlučně jen z žalovaným mu nedostatečně (neúplně) poskytnutých informací o svých poměrech, zejména příjmech a výdajích, jak je uvedl v zákaznické kartě, aniž by si je jakkoliv odpovídajícím způsobem toto ověřoval. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání právním předchůdcem žalobkyně nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, nicméně právní předchůdce žalobkyně již vůbec nezkoumal, jaké jsou konkrétní příjmy žalovaného a výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k příjmům a výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnil. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

24. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 10. 6. 2024 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně žádné další důkazy nenavrhla.

25. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

26. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (právnímu předchůdci), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru ze dne 14. 4. 2020 uzavřené mezi právní předchůdcem a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

28. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná na základě § 86 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady jistiny spotřebitelského úvěru, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 63 896,29 Kč, vzal soud za prokázané, že žalovaný svůj dluh zcela splatil a žaloba byla z uvedených důvodů shledána jako nedůvodná (výrok I.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (výrok II.).