12 C 24/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 - Nové Město proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 42 238 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 432 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 432 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 079 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 511 Kč od 26. 7. 2022 do 5. 1. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 079 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, částky 5 727,12 Kč a úroku ve výši 74,85 % ročně z částky 28 820,61 Kč od 26. 7. 2022 do 16. 8. 2022 ve výši 1 262,58 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 28 820,61 Kč od 17. 8. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 7. 2022 dosáhne částky 70 358 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 42 238 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou s žalobkyní uzavřel dne 22. 2. 2022 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 74,84 % ročně a společně s úvěrem jej splácet v 24 měsíčních splátkách po 2 784 Kč, splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březen 2022. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek ke dni 24. 7. 2022 splatným v celém rozsahu. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč, neboť dle smluvního ujednání v případě prodlení dlužníka s každou splátkou o délce 30 dnů, vznikne věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč; žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátky č. 3, 4. Dále bylo sjednáno právo žalobkyně na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů; žalobkyni vzniklo právo na zaplacení u dvou splátek, a to č. 3, 4. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátky o více jak 65 dnů u splátky č. 3 následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to k datu 24. 7. 2022. V souladu se smlouvou se při zesplatnění úvěru veškeré, v tom okamžiku nezaplacené původní splátky úvěru až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu, tak běžný úrok, stanou součástí nové jistiny úvěru; výše této nové jistiny činila částku 34 090,06 Kč a žalovaný byl povinen dle uzavřené smlouvy částku uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalobkyně je oprávněna požadovat v případě prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení z celé této nově vzniklé zvýšené jistiny a dále, pokud žalovaný neuhradí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z aktuální výše dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, počínaje dnem 26. 7. 2022, kapitalizovanou žalobkyní k datu vyhotovení žaloby částkou ve výši 5 727,12 Kč. S ohledem na výše uvedené tak žalobkyně požaduje aktuální zbývající dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 34 090,06 Kč s příslušenstvím, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč s příslušenstvím a ve výši 5 727,12 Kč s příslušenstvím, dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, v neposlední řadě pak úrok za poskytnutí úvěru a úhradu za pojištění schopnosti splácet ve výši 1 023 Kč. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil 5 568 Kč. Přes výzvy žalobkyně žalovaný dluh neuhradil. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v listině Hodnocení klienta, z vybraných pohybů na účtu žalovaného, z výpisů z databází NRKI a SOLUS. V tomto případě žalobkyně při schvalování počítala s měsíčním příjmem žalovaného ve výši 30 000 Kč a s celkovými měsíčními náklady 6 860 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s žalobkyní chtěl dne 22. 2. 2022 uzavřít smlouvu o úvěru [číslo]. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 74,84 % v 24 měsíčních splátkách po 2 784 Kč; celková částka k zaplacení činila 58 632 Kč. Dále účastníci sjednali pojištění schopnosti splácet úvěr (341 Kč měsíčně). Dle 6.1 a) této smlouvy vzniká v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 30 dnů po termínu splatnosti dlužníkovi povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dle 6.2 smlouvy vzniká v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů po termínu splatnosti dlužníkovi povinnost zaplatit poskytovateli náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč u každé splátky. Dle 6.3 smlouvy v důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátky o více jak 65 dnů automaticky dojde k zesplatnění celého úvěru a v tom okamžiku nezaplacené původní splátky úvěru až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu, tak běžný úrok i veškeré smluvní pokuty, stávají součástí nové jistiny; tuto novou jistinu úvěru je dlužník povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění (6.4 smlouvy). Poskytovatel je dle 6.4 smlouvy oprávněn požadovat v případě prodlení dlužníka s úhradou nové jistiny úvěru zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení z celé této nově vzniklé zvýšené jistiny Dle 6.5 smlouvy pokud dlužník neuhradí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, vznikne dlužníkovi povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení dlužníka s její úhradou (zjištěno ze Smlouvy o úvěru [číslo] včetně přílohy č. 1). Dne 22. 2. 2022 žalobkyně zaslala žalovanému na účet [číslo] [bankovní účet] částku ve výši 30 000 Kč (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru). Dne 23. 2. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému schválení vyplacení úvěru ve výši 30 000 Kč a zaslala žalovanému splátkový kalendář (zjištěno z listiny Oznámení o schválení úvěru ze dne 23. 2. 2022, doklad o vyplacení). Dne 20. 6. 2022, 19. 7. 2022 žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru (zjištěno z výzev ze dne 20. 6. 2022, 19. 7. 2022). Dne 24. 7. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala ho k úhradě zbývající částky ve výši 36 511 Kč (zjištěno z oznámení ze dne 24. 7. 2022). Dne 21. 12. 2022 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 21. 12. 2022 včetně podacího archu). Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. <i>8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“</i> <i>12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.</i> <i>14. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>15. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>17. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>19. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 21. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

22. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

23. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko smlouvu o úvěru, kartu klienta, hodnocení klienta, vybrané pohyby na účtu, prohlášení klienta, výpis NRKI, výpis z registru SOLUS. Dle údajů uvedených ve formuláři hodnocení klienta se uvádí pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 30 000 Kč a výdaje ve výši životního minima 3 860 Kč plus bydlení 3 000 Kč; žalovaný byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a bydlel v pronájmu. Výše měsíčního příjmu žalovaného pak byla doložena vybranými pohyby na účtu žalovaného za měsíce leden 2022, únor 2022 (28 796 Kč, 27 194 Kč).

24. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalovaného, resp. z uvedených dat vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. Ve vztahu ke zkoumání výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání žalobkyní nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného, podložených jen informacemi získanými od žalovaného, nicméně žalobkyně již vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru nesplnila. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

25. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovanou). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 5. 5. 2023 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně ničeho dalšího neoznačila.

27. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřovala výši výdajů žalovaného. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

28. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 22. 2. 2022 uzavřené mezi ní a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

30. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 22. 2. 2022 bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 5 568 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 24 432 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 21. 12. 2022, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 5. 1. 2023 (15 dnů od data odeslání výzvy). Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 6. 1. 2023 do zaplacení (výrok I.).

31. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).

33. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).