12 C 281/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 19 550 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) částku 5 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 050 Kč od 15. 6. 2023 do zaplacení, b) částku 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 900 Kč od 15. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení a) částky 5 600 Kč s úrokem ve výši 22,08 % ročně z částky 7 000 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 12. 2. 2022 do 14. 6. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 950 Kč od 15. 6. 2023 do zaplacení, b) částky 8 000 Kč s úrokem ve výši 23,43 % ročně z částky 6 922,32 Kč od 4. 9. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 922,32 Kč od 4. 9. 2021 do 14. 6. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 022,32 Kč od 15. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení nejprve částky ve výši 10 650 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] ([IČO], dále jen„ právní předchůdce“), dne 18. 12. 2020 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 1 400 Kč, administrativní poplatek 1 400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 800 Kč. Roční procentuální sazba daně činila 206,15 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 210 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, doposud na svůj dluh uhradil částku ve výši 1 950 Kč. Dále se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 8 900 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění platebních povinností ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně dne 10. 7. 2020 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek 2 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Roční procentuální sazba daně činila 206,15 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, doposud na svůj dluh uhradil částku ve výši 9 100 Kč. K výzvě soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěrů vycházel právní předchůdce ze zákaznické karty, z oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory, výplatní pásky, pracovní smlouvy, dodatku k nájemní smlouvě.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 18. 12. 2020 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, v rámci které se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 1 400 Kč, administrativním poplatkem 1 400 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso 2 800 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 210 Kč; podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaný stvrdil, že v hotovosti přijal částku 7 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 12. 2020). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka převedena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023, oznámením ze dne 19. 4. 2023 včetně podacího lístku). Dne 30. 5. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 30. 5. 2023, včetně kopie podacího lístku).

5. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 10. 7. 2020 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 2 000 Kč, administrativním poplatkem 2 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 300 Kč; podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaný stvrdil, že v hotovosti přijal částku 10 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 7. 2020). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka převedena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023, oznámením ze dne 19. 4. 2023 včetně podacího lístku). Dne 30. 5. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 30. 5. 2023, včetně kopie podacího lístku).

6. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

7. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

9. Žalobkyně výše uvedené smlouvy uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvy neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. <i>10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>12. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“</i> <i>14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.</i> <i>16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>19. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>21. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 23. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

24. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením každé ze smluv splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že právní předchůdce své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostál.

25. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila v obou případech toliko samotné smlouvy o spotřebitelském úvěr, zákaznické karty a dále oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory, výplatní pásku, pracovní smlouvu a dodatek k nájemní smlouvě. V zákaznické karty ze dne 18. 12. 2020 se uvádí, že žalovaný bydlí v nájmu, pracuje na dobu určitou na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], jeho čistý příjem je 15 500 Kč ze zaměstnání a 3 900 Kč ze státní sociální podpory, jeho výdaje jsou 9 500 Kč na bydlení, 4 000 Kč osobní výdaje a 1 300 Kč splátky dalších úvěrů. Ze zákaznické karty ze dne 10. 7. 2020 se uvádí, že žalovaný bydlí v nájmu, pracuje na dobu určitou na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], jeho čistý příjem je 15 500 Kč ze zaměstnání a 1 200 Kč ze státní sociální podpory, jeho výdaje jsou 4 800 Kč na bydlení a 4 000 Kč osobní výdaje. Z oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory právní předchůdce zjistil, že v období od 1. 10. 2020 do 30. 6. 2021 byl příspěvek žalovaného na bydlení ve výši 3 899 Kč; z oznámení dále také vyplývá, že měsíční průměr příjmů rodiny za období 3. čtvrtletí roku 2020 činí částku 5 497 Kč. Z výplatní pásky doložené žalobkyní nebylo seznatelného ničeho, z výplatní pásky není zřejmé, na jaké jméno je vystavena, za jaké období atd. Z pracovní smlouvy žalovaného z 15. 1. 2020 vyplývá, že žalovaný byl na dobu určitou od 1. 2. 2020 do 1. 2. 2022 zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] jako dělník na vinici v rozsahu 20 hodin týdně za odměnu 7 300 Kč měsíčně. Z dodatku k nájemní smlouvě ze dne 4. 8. 2020 vyplývá, že nájemné žalovaného činilo 8 125 Kč, poplatky pak 1 480 Kč.

26. Žalobkyně nedostatečně doložila zkoumání příjmů a výdajů žalovaného, když ohledně příjmů žalovaného předložila pouze pracovní smlouvu znějící na 7 300 Kč měsíčně, doložení příspěvku na bydlení ve výši 3 899 Kč a toliko jednu nečitelnou výplatní pásku, která jméno žalovaného neobsahuje, tedy z ní nelze vycházet. Ohledně výdajů žalovaného předložila žalobkyně nájemní smlouvu, ze které plyne, že výdaje na bydlení žalovaného byly ve výši 9 605 Kč, v obou případech byly osobní výdaje ve výši 4 000 Kč (ze zákaznických karet plyne, že tyto byly pouze odhadovány), u zákaznické karty ze dne 18. 12. 2020 žalovaný uvedl ještě splátky dalšího úvěru ve výši 1 300 Kč. Prokázané příjmy žalovaného jsou ve vztahu ke smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 12. 2020 ve výši 11 199 Kč a výdaje ve výši 14 905 Kč, ve vztahu ke smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 7. 2020 jsou pak příjmy ve výši 11 199 Kč a výdaje ve výši 13 605 Kč. Výdaje jsou tedy v obou případech vyšší než příjmy. Současně se právní předchůdce dostatečně nevypořádal s tím, že žalovanému byly poskytovány příspěvky na bydlení, když příslušné orgány dospěly k závěru, že rodinný příjem žalovaného činí měsíčně 5 497 Kč. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného soud takovéto zkoumání právním předchůdcem žalobkyně nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, nicméně právní předchůdce již vůbec nezkoumal rozpory v doložených dokumentech, nezkoumal, jaké jsou konkrétní další čisté příjmy domácnosti a o jaké příjmy se vlastně jedná (a zda ohledně těchto příjmů se jedná o příjmy pravidelné či nikoliv, tedy zda se jedná o použitelné příjmy dle smyslu zákona o spotřebitelském úvěru), jaké jsou ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k příjmům a výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru nesplnil. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

27. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně (právní předchůdce) tyto údaje v době uzavírání smluv ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovaným). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

28. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 13. 10. 2023 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení, žalobkyně požádala o poskytnutí lhůty k doplnění, přičemž soud žalobkyni další lhůtu k doplnění již neposkytl.

29. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

30. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

31. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávky, které by měly svůj právní základ ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 12. 2020 a ze dne 10. 7. 2020, uzavřené mezi právní předchůdcem a žalovaným, neboť má tyto smlouvy za neplatné, a to s účinky ex tunc.

32. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 12. 2020 neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 18. 12. 2020 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 1 950 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 5 050 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 30. 5. 2023, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 14. 6. 2023. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 15. 6. 2023 do zaplacení (výrok I. písm. a)), přičemž ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. písm. a)).

33. Dále pak je i smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 7. 2020 neplatná, přičemž v takovém případě se žalobkyně může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 10. 7. 2020 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 9 100 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 900 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 30. 5. 2023, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 14. 6. 2023. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 15. 6. 2023 do zaplacení (výrok I. písm. b)), přičemž ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. písm. b)).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).

35. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).