12 C 309/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 99 248,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 852 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 852 Kč od 13. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení a) částky 49 072 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 278,21 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 24 282,03 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 25 899,65 Kč od 2. 10. 2021 do 12. 4. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 12 047,65 Kč od 13. 4. 2023 do zaplacení, b) částky 36 324,70 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 691,63 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 961,92 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 165,59 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 11 758,96 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení nejprve částky ve výši 62 924 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], ([IČO], dále jen„ právní předchůdce“) uzavřel dne 1. 8. 2020 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 3 370 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 252 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve výši 6 300 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 14 měsíčních splátkách po 4 648 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, doposud na svůj dluh uhradil částku ve výši 21 148 Kč. K výzvě soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházel právní předchůdce z informací získaných od žalovaného, ověřených doklady, přičemž vše bylo zaznamenáno do žádosti o úvěr ze dne 1. 8. 2020. Dlužná částka se skládá z jistiny úvěru 24 282,03 Kč, úroku 1 617,62 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru 11 576,35 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěrového případu 2 195,45 Kč, poplatku za inkaso plateb v hotovosti 4 252,55 Kč, dále smluvní pokuty ve výši 19 000 Kč a smluvních a zákonných úroků. Žalobkyně se dále domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 36 324,70 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění platebních povinností ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou s právním předchůdcem žalobkyně uzavřel dne 12. 3. 2020 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 3 370 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 252 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve výši 6 300 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 14 měsíčních splátkách po 4 648 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, doposud na svůj dluh uhradil částku ve výši 44 440 Kč. K výzvě soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházel právní předchůdce z informací získaných od žalovaného, ověřených doklady, přičemž vše bylo zaznamenáno do žádosti o úvěr ze dne 12. 3. 2020. Dlužná částka se skládá z jistiny úvěru 11 758,96 Kč, úroku 406,63 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru 5 437,65 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěrového případu 1 031,25 Kč, poplatku za inkaso plateb v hotovosti 1 997,51 Kč, dále smluvní pokuty ve výši 15 692,70 Kč, a zákonných a smluvních úroků.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má adresu pobytu na území České republiky. Rozhodným právem je pak právo české (dle článku 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.).

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 1. 8. 2020 uzavřít smlouvu o úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 3 370 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 252 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 6 300 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 14 měsíčních splátkách po 4 648 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru ze dne 1. 8. 2020). Dne 1. 8. 2020 podpisem smlouvy o úvěru žalovaný stvrdil, že v hotovosti přijal částku 35 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru ze dne 1. 8. 2020). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka převedena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022, oznámením ze dne 7. 12. 2022). Dne 29. 3. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 28. 3. 2023, včetně kopie podacího lístku).

6. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 12. 3. 2020 uzavřít smlouvu o úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 3 370 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 252 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 6 300 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 14 měsíčních splátkách po 4 648 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru ze dne 12. 3. 2020). Dne 12. 3. 2020 podpisem smlouvy o úvěru žalovaný stvrdil, že v hotovosti přijal částku 35 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru ze dne 12. 3. 2020). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka převedena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022, oznámením ze dne 7. 12. 2022). Dne 29. 3. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 28. 3. 2023, včetně kopie podacího lístku).

7. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

8. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

10. Žalobkyně smlouvy uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvy neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. <i>11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>13. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“</i> <i>15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.</i> <i>17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>20. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>22. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>23. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 24. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

25. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením každé ze smluv splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že právní předchůdce své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostál.

26. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko samotné smlouvy o úvěru ze dne 1. 8. 2020, resp. 12. 3. 2020 a žádost o úvěr ze dne 1. 8. 2020, resp. 12. 3. 2020. Z žádosti o úvěr ze dne 1. 8. 2020 právní předchůdce zjistil, že žalovaný je zaměstnaný, jeho čistý příjem je 27 845 Kč, žalovaný bydlí v nájmu, odhadované měsíční výdaje žalovaného byly ve výši 6 648 Kč (na bydlení ve výši 2 000 Kč, měsíční splátky stávajících půjček ve výši 4 648 Kč); v této žádosti je toliko zaškrtnutím jednotlivých kolonek vyznačeno, že právní předchůdce ověřil některé uvedené listiny (výplatní pásky, pracovní smlouva). Z žádosti o úvěr ze dne 12. 3. 2020 právní předchůdce zjistil, že žalovaný je zaměstnaný a jeho příjem je 22 659 Kč, jeho výdaje na bydlení v nájmu jsou ve výši 1 000 Kč a měsíční splátky stávajících půjček jsou ve výši 4 249 Kč. I v této žádosti je toliko zaškrtnutím jednotlivých kolonek vyznačeno, že právní předchůdce ověřil některé uvedené listiny (výplatní pásky, pracovní smlouva). Ve své podstatě se tak jedná pouze o tvrzení žalobkyně zaznamenané v písemné podobě, které není doloženo žádným relevantním důkazem, zejména předložením kopií ověřovaných listin. Takový postup právního předchůdce soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru za situace, kdy o správnosti údajů uvedených v kartě zákazníka lze mít důvodné pochyby.

27. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, resp. z uvedených dat vyplývá, že příjmy a výdaje byly pouze odhadovány. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání právním předchůdcem žalobkyně nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, podložených jen informacemi získanými od žalovaného, nicméně právní předchůdce žalobkyně již vůbec nezkoumal, jaké jsou konkrétní příjmy žalovaného a výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k příjmům a výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnil. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

28. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně (právní předchůdce) tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovaným). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

29. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 8. 11. 2023 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně navrhla jako důkaz toliko formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který ovšem žádné skutečnosti relevantní pro posouzení úvěruschopnosti neobsahuje. Žádné další důkazní návrhy nebyly učiněny.

30. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

31. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

32. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávky, které by měly svůj právní základ ve smlouvě o úvěru ze dne 1. 8. 2020 či ve smlouvě o úvěru ze dne 12. 3. 2020 uzavřené mezi právní předchůdcem a žalovaným, neboť má tyto smlouvy za neplatné, a to s účinky ex tunc.

33. Za situace, kdy je smlouva o úvěru ze dne 1. 8. 2020 neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 1. 8. 2020 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil částku ve výši 21 148 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 13 852 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 28. 3. 2023, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 12. 4. 2023. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 13. 4. 2023 do zaplacení (výrok I.).

34. Za situace, kdy je smlouva o úvěru ze dne 12. 3. 2020 neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 12. 3. 2020 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil částku ve výši 44 440 Kč, k bezdůvodnému obohacení žalovaného tedy v tomto případě vůbec nedošlo.

35. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).

37. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).