12 C 327/2022

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Markem Lošanem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 23 093,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 823,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 823,55 Kč od 28. 5. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 270,18 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 8 837,74 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 837,74 Kč od 18. 3. 2022 do 27. 5. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 014,19 Kč od 28. 5. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 581,68 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 23 093,73 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] ([IČO], dále jen„ právní předchůdce“), uzavřel s žalovanou dne 13. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 1 968 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, částku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 4 548 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 243 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 376 Kč. Žalovaná splátky nehradila řádně a včas, na svůj dluh dosud uhradila částku ve výši 5 176,45 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 uzavřené mezi právním předchůdcem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 1. 2. 2022 k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaná zbytek dluhu neuhradila. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházel právní předchůdce z údajů poskytnutých žalovanou, kdy předložené podklady byly ověřovány vázaným zástupcem právního předchůdce; dále provedl lustraci žalované v bankovních i nebankovních registrech bez zjištění negativních záznamů, v insolvenčním rejstříku i v centrální evidenci exekucí.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaná s právním předchůdcem chtěla dne 13. 6. 2019 uzavřít smlouvu o zápůjčce [číslo]. Ve smlouvě se právní předchůdce zavázal poskytnout žalované částku ve výši 11 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 1 968 Kč při úrokové sazbě 29 % ročně, s částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 548 Kč a s částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 243 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 376 Kč; dále bylo sjednáno doplňkové pojištění za poplatek 1 800 Kč. Svým podpisem potvrdila žalovaná převzetí peněžních prostředků ve výši 11 000 Kč v hotovosti (prokázáno smlouvou o zápůjčce [číslo]). Pohledávka za žalovanou byla převedena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně seznamu a oznámením ze dne 1. 2. 2022 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky, a to nejpozději do sedmi dnů od datace této výzvy, byla žalovaná řádně vyzvána upomínkou před podáním žaloby (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 20. 5. 2022 včetně podacího lístku).

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce žalobkyně řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Pro úplnost soud uvádí, že důkaz výslechem vázaného zástupce přítomného při uzavírání smlouvy nebyl proveden, neboť výslechem by nemohla být nikterak prokázána povinnost právního předchůdce jako poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. <i>8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“</i> <i>12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.</i> <i>14. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>15. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>17. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>19. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 21. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

22. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti právní předchůdce ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostál.

23. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila vlastní smlouvu o zápůjčce, kartu zákazníka, seznam exekucí žalované vyhotovený k datu 21. 10. 2022. Dle údajů uvedených v kartě zákazníka se uvádí pravidelný čistý měsíční příjem žalované ve výši 11 187 Kč, měsíční výdaje žalované pak jsou tvořeny splátkami externích zápůjček ve výši 4 000 Kč, interní splátky u právního předchůdce ve výši 1 800 Kč a odhadované měsíční výdaje jsou ve výši 4 500 Kč. Žalovaná uvedla, že je svobodná, žije u rodičů a pracuje jako pokladní. V kartě je uvedeno, že k ověření příjmu sloužila pracovní smlouva a výplatní pásky (tyto listiny žalobkyně přes výzvu soudu nepředložila); v kartě není nikterak uvedeno, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalované, resp. ze zákaznické karty vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány.

24. Ve vztahu ke zkoumání jak příjmů, tak výdajů žalované soud takovéto zkoumání právním předchůdcem nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalované, nicméně právní předchůdce již vůbec nezkoumal, jaké jsou výdaje žalované na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr.

25. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že právní předchůdce tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřoval (např. nahlédnutím do žalovanou předložených listin). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. Soud nepostupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalované, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti, soud nemohl její důvod žádosti o odročení jednání stran případného procesního poučení v případě, že by žalobě nemohlo být v celém jejím rozsahu vyhověno, považovat za důležitý. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že odročení jednání nebylo na místě a žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.

27. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalované uvedené v zákaznické kartě, tedy že by dostatečně ověřoval příjmy i výdaje žalované. V kartě zákazníka je toliko zaškrtnutím jednotlivých kolonek vyznačeno, že právní předchůdce ověřil některé uvedené listiny (pracovní smlouva, výplatní pásky). V zákaznické kartě není nikterak specifikováno, jakým konkrétním způsobem právní předchůdce ověřil výdaje žalované, resp. ze zákaznické karty vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

28. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni, resp. právnímu předchůdci), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalované splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem a žalovanou, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

30. Za situace, kdy je smlouva o zápůjčce neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne 13. 6. 2019 peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná tento úvěr před podáním žaloby uhradila 5 176,45 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí 5 823,55 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 20. 5. 2022, v níž byla žalované stanovena lhůta plnění do 7 dnů od datace výzvy, tj. do 27. 5. 2022. Ode dne následujícího je tak žalovaná s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovanou povinnou uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 28. 5. 2022 do zaplacení (výrok I.).

31. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř. věty před středníkem.

32. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok II.).