12 C 359/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 154,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 000 Kč od 17. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 154,67 Kč s úrokem ve výši 28,02 % ročně z částky 8 000 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 3. 3. 2021 do 16. 6. 2023, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 16 154,67 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] ([IČO], dále jen„ právní předchůdce“), dne 19. 2. 2021 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 4 354 Kč, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 151 Kč; vše se zavázal žalovaný splatit v 45 týdenních splátkách po 431 Kč (poslední splátka ve výši 391 Kč), RPSN úvěru bylo ve výši 210,87 %. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, doposud na svůj dluh uhradil částku ve výši 2 000 Kč. K výzvě soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházel právní předchůdce z informací získaných od žalovaného, ověřených doklady, přičemž vše bylo zaznamenáno do zákaznické karty ze dne 19. 2. 2021.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 19. 2. 2021 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v rámci které se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 4 354 Kč, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 151 Kč; úroková sazba byla sjednána ve výši 88 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 45 týdenních splátkách po 431 Kč (poslední splátka ve výši 391 Kč). Podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaný stvrdil, že v hotovosti přijal částku 10 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 19. 2. 2021). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka převedena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, oznámením ze dne 16. 12. 2022 včetně podacího lístku). Dne 1. 6. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 1. 6. 2023, včetně kopie podacího lístku).

5. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Žalobkyně výše uvedenou smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. <i>9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“</i> <i>13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.</i> <i>15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>18. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 22. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

23. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že právní předchůdce své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostál.

24. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko samotnou smlouvu o spotřebitelském úvěru a zákaznickou kartu. Ze zákaznické karty ze dne 19. 2. 2021 právní předchůdce žalobkyně zjistil, že žalovaný žije s rodiči, je na plný úvazek zaměstnán jako dělník/zedník, jeho pravidelný čistý měsíční příjem je 29 800 Kč, další příjmy domácnosti jsou ve výši 40 000 Kč, odhadované měsíční výdaje žalovaného byly ve výši 4 000 Kč a další splátky byly ve výši 1 090 Kč. V této kartě je toliko zaškrtnutím jednotlivých kolonek vyznačeno, že právní předchůdce ověřil některé uvedené listiny (pracovní smlouva, potvrzení o příjmu, SIPO). Ve své podstatě se tak jedná pouze o tvrzení žalobkyně zaznamenané v písemné podobě, které není doloženo žádným relevantním důkazem, zejména předložením kopií ověřovaných listin. Takový postup právního předchůdce soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru za situace, kdy o správnosti údajů uvedených v kartě zákazníka lze mít důvodné pochyby.

25. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, resp. z uvedených dat vyplývá, že příjmy a výdaje byly pouze odhadovány. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání právním předchůdcem žalobkyně nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, nicméně právní předchůdce žalobkyně již vůbec nezkoumal, jaké jsou konkrétní příjmy žalovaného, nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem právní předchůdce ověřil„ další čisté příjmy domácnosti“ a o jaké příjmy se vlastně jedná (a zda ohledně těchto příjmů se jedná o příjmy pravidelné či nikoliv, tedy zda se jedná o použitelné příjmy dle smyslu zákona o spotřebitelském úvěru). Dále není nikterak uvedeno, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k příjmům a výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnil. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

26. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně (právní předchůdce) tyto údaje v době uzavírání smluv ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovaným). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

27. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 15. 12. 2023 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně ničeho dalšího neoznačila.

28. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

29. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

30. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 2. 2021 uzavřené mezi právní předchůdcem a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

31. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 2. 2021 neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 19. 2. 2021 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 2 000 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 8 000 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 1. 6. 2023, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 16. 6. 2023. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 17. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.), přičemž ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).

33. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).