12 C 410/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Kremlovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 49 531,76 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 16. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 531,76 Kč s úrokem ve výši 18,47 % ročně z částky 28 000 Kč od 30. 12. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 000 Kč od 7. 1. 2023 do 15. 11. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 28 000 Kč od 16. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 49 531,76 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil své platební povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , (IČO , IČO, , dále jen „právní předchůdce“) uzavřel dne 30. 12. 2022 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 14 914 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za rozšířenou doplňkovou službu ve výši 5 994 Kč a vše se zavázal splatit v 52 týdenních splátkách po 1 045 Kč (poslední splátka ve výši 1 037 Kč), když úroková sazba byla sjednána ve výši 86 %, RPSN činilo 152,523 %. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byla taktéž dohoda účastníků o pojištění, kdy pojistné za celou dobu pojištění činilo 1 924 Kč. Žalovaný na svůj dluh doposud uhradil 2 000 Kč. Pohledávka byla s účinností ke dni 29. 7. 2024 postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Dlužná částka se skládá z jistiny úvěru ve výši 28 000 Kč, poplatku ve výši 21 531,76 Kč, dále z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 650 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 059,86 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úroku 18,47 % ročně z částky 28 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení. K výzvě soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházel právní předchůdce z informací získaných od žalovaného, ověřených doklady, přičemž vše bylo zaznamenáno do zákaznické karty ze dne 30. 12. 2022.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s právním předchůdcem chtěli dne 30. 12. 2022 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , ve které se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 14 914 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za rozšířenou doplňkovou službu ve výši 5 994 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 52 týdenních splátkách po 1 045 Kč (poslední splátka ve výši 1 037 Kč), (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 12. 2022). Dne 30. 12. 2022 podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaný stvrdil, že v hotovosti přijal částku 30 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 12. 2022 a tabulky umoření). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně dopisem ze dne 29. 7. 2024 vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024, oznámením ze dne 29. 7. 2024 včetně podacího lístku). Dne 1. 11. 2024 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 31. 10. 2024, včetně kopie podacího lístku).

5. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Právní předchůdce smlouvu uzavíral v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

12. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

18. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

21. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že právní předchůdce své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostál.

22. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko samotnou smlouvu o spotřebitelském úvěru a zákaznickou kartu. Ze zákaznické karty právní předchůdce žalobkyně zjistil, že žalovaný žije v nájmu, má základní vzdělání, je svobodný, pracuje na plný úvazek, jeho čistý měsíční příjem je 32 390 Kč a další čisté příjmy domácnosti jsou 30 000 Kč, výdaje žalovaného jsou ve výši 5 000 Kč měsíčně. V této kartě je toliko zaškrtnutím jednotlivých kolonek vyznačeno, že právní předchůdce ověřil některé uvedené listiny (výplatní pásky za měsíce říjen, listopad roku 2022). Ve své podstatě se tak jedná pouze o tvrzení žalobkyně zaznamenané v písemné podobě, které není doloženo žádným relevantním důkazem, zejména předložením kopií ověřovaných listin. Takový postup právního předchůdce soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru za situace, kdy o správnosti údajů uvedených v kartě zákazníka lze mít důvodné pochyby. V zákaznické kartě není nikterak specifikováno, jakým konkrétním způsobem právní předchůdce ověřil „další čisté příjmy domácnosti“ ve výši 30 000 Kč a o jaké příjmy se vlastně jedná (a zda ohledně těchto příjmů se jedná o příjmy pravidelné či nikoliv, tedy zda se jedná o použitelné příjmy dle smyslu zákona o spotřebitelském úvěru). Dále není nikterak uvedeno, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalovaného, resp. ze zákaznické karty vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány, přičemž nebyla doložena ani nájemní smlouva.

23. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, resp. z uvedených dat vyplývá, že příjmy a výdaje byly pouze odhadovány. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání právním předchůdcem žalobkyně nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, podložených jen informace získanými od žalovaného, nicméně právní předchůdce žalobkyně již vůbec nezkoumal, jaké jsou konkrétní příjmy žalovaného a výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k příjmům a výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru nesplnil. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

24. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně (právní předchůdce) tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovaným). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 12. 2. 2025 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně ničeho dalšího neoznačila.

26. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“).

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 12. 2022 uzavřené mezi právní předchůdcem a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

28. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná na základě § 86 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl. Soud má za prokázané, že právní předchůdce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 2 000 Kč, žalovaný je tak z titulu speciální právní úpravy, dané ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, povinen žalobkyni zaplatit 28 000 Kč. Bezdůvodné obohacení žalovaného je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 31. 10. 2024, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 15. 11. 2024. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 16. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.). V této souvislosti dále soud musel vyřešit tzv. novou dobu splatnosti této částky, jež by měla být buď účastníky dohodnuta nebo soudem určena, a neodvisí čistě jen od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od zjištění možností dlužníka. Žádná taková dohoda o „nové“ době splatnosti mezi žalobkyní a žalovaným tvrzena a doložena nebyla, proto soud, vzal-li v potaz poměry žalovaného, jež lze zjistit z jeho tvrzení v souvislosti s podanou žádostí o poskytnutí úvěru, s ohledem na období, které již reálně uplynulo od uzavření posuzované smluvního vztahu (více jak 2 roky) a které pak reálně uplynulo od oznámení právního předchůdce o prohlášení úvěru za splatný, je toho názoru, že touto přiměřenou dobou k zaplacení žalovaným žalobkyni dosud nevrácené jistiny je doba 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

29. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).