12 C 42/2022

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 174 113,52 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 131 482,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 131 482,82 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 42 630,70 Kč s úrokem ve výši 11 % ročně z částky 174 113,52 Kč od 19. 7. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 174 113,52 Kč od 21. 11. 2020 do 25. 2. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 174 113,52 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 42 630,70 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 714,52 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 174 113,52 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] ([IČO], dále jen„ právní předchůdce“), uzavřel s žalovaným dne 26. 6. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč, a to z úvěrového účtu č. [bankovní účet] na běžný účet. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 11 % ročně, dále se zavázal platit poplatky za poskytnuté bankovní služby, zejména za vedení úvěrového účtu a případné další poplatky, např. za upomínání. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek splatným v celém rozsahu ke dni 18. 7. 2019. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil částku ve výši 68 517,18 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 uzavřené mezi právním předchůdcem a žalobkyní došlo s účinností k 20. 11. 2020 k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaný zbytek dluhu neuhradil. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti o úvěr ze dne 19. 6. 2017, jeho žádost žalobkyně hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra České republiky atd., dále vycházela z příjmu žadatele, který byl stanoven Income modelem, vyvinutým na datech/příjmech fyzických osob nepodnikatelů. Vhodnost tohoto přístupu žalobkyně pravidelně monitoruje a vyhodnocuje, přičemž z monitoringu vyplývá, že tento klientský segment vykazuje podobné chování, jako segment fyzických osob nepodnikatelů. Zároveň musí posuzovaná fyzická osoba – podnikatel splnit požadavek minimálního zisku z podnikání za zdaňovací období. V tomto případě žalobkyně ve schvalování počítala s měsíčním příjmem ve výši 27 301,86 Kč, když žalovaný zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 55 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného dále žalobkyně porovnala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči žalobkyni měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 278,05 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíční splátky 9 387 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 26. 6. 2017 uzavřít smlouvu o úvěru„ [název smlouvy] [anonymizováno]“. Ve smlouvě se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 200 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 11 % ve 108 měsíčních splátkách po 2 925,17 Kč; celková částka k zaplacení činila 314 134,13 Kč. Dále účastníci sjednali, že úvěr bude čerpán z úvěrového účtu č. [bankovní účet] na běžný účet č. [bankovní účet] (prokázáno smlouvou o úvěru„ [název smlouvy] [anonymizováno]“ ze dne 26. 6. 2017). Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty dne 26. 6. 2017 (prokázáno výpisem z úvěrového účtu č. [bankovní účet] ze dne 30. 6. 2017, dokumentem Platební historie). Právní předchůdce dne 20. 7. 2019 oznámil žalovanému, že došlo ke dni 18. 7. 2019 k zesplatnění úvěru a současně vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky v celkové výši 184 113,52 Kč (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 20. 7. 2019). Pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni 20. 11. 2020 převedena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 včetně seznamu a oznámením ze dne 30. 11. 2020 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky, a to nejpozději do 25. 2. 2021, byl žalovaný řádně vyzván upomínkou před podáním žaloby (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 10. 2. 2021 včetně podacího lístku). Žalovaný zatím na svůj dluh uhradil celkovou částku 68 517,18 Kč (tvrzeno žalobkyní, prokázáno dokumentem platební historie, výpisy z úvěrového účtu). Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce žalobkyně řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. <i>8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“</i> <i>12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.</i> <i>14. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>15. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>17. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>18. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.</i> <i>21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 22. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

23. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

24. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila pouze vlastní smlouvu o úvěru, žádost o úvěr ze dne 19. 6. 2017, dále pak měla pátrat v dostupných registrech. Dle údajů uvedených ve formuláři žádosti o úvěr byl žalovaný podnikatelem s příjmy za rok 2016 ve výši 160 000 Kč, přičemž následně je ve formuláři uvedeno, že„ čistý příjem domácnosti“ činí 55 000 Kč měsíčně. Žalovaný bydlel u rodičů, byl svobodný a neuvedl žádné vyživované osoby. Ohledně výdajů bylo ve formuláři uvedeno, že hradí jiné měsíční splátky celkem 7 000 Kč. Dle názoru soudu však toto její zkoumání nemůže být posouzeno jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, podložených jen jeho daňovým přiznání o dani z příjmu fyzických osob, nicméně žalobkyně již vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Současně se právní předchůdce nezabýval rozporem mezi tím, co uvedl žalovaný v žádosti o úvěr v tom smyslu, že má měsíční splátky ve výši 7 000 Kč, a tím, co zjistil z registrů, dle kterých měl žalovaný závazky z dalších smluv v minimální výši 9 387 Kč.

25. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že (právní předchůdce) žalobkyně tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do žalovaným předložených listin). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně nepředložila daňové přiznání žalovaného, které měla mít při žádosti o úvěr k dispozici.

26. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Při jednání dne 29. 7. 2022 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně ničeho dalšího neoznačila.

27. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů, a zejména výdajů žalovaného. Takový postup právního předchůdce soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

28. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni, resp. právnímu předchůdci), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru ze dne 26. 6. 2017 uzavřené mezi právním předchůdcem a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

30. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 26. 6. 2017 bezhotovostně na běžný účet peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 68 517,18 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 131 482,82 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 10. 2. 2021, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 25. 2. 2021. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 26. 2. 2021 do zaplacení (výrok I.).

31. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř. věty před středníkem.

32. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 714,52 Kč, přičemž tato částka představuje 12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44 %) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Žalobkyně byla úspěšná do částky 146 906,83 Kč (součet částky 131 482,82 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 131 482,82 Kč od 26. 2. 2021 do 29. 7. 2022); žalovaný byl úspěšný co do částky 114 678,45 Kč Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 965 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 174 113,52 Kč (výše peněžitého plnění v době započetí úkonu) sestávající z částky 32 400 Kč za čtyři úkony právní služby po 8 100 Kč uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (výzva k plnění, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu dne 29. 7. 2022) spolu se čtyřmi paušálními náhradami výdajů po 300 Kč dle §13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 33 600 Kč ve výši 7 056 Kč, neboť zástupce žalobkyně doložil osvědčení o registraci plátce DPH. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady spojené se sepisem podání ze dne 25. 4. 2022, když tyto náklady neměl za účelně vynaložené, neboť byl tímto podáním odstraňován deficit žalobních tvrzení; dále soud nepřiznal náhradu za úkon vyjádření ze dne 1. 2. 2022, kdy nešlo o úkon ve věci samé.