12 C 449/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: právnická osoba a.s., IČO číslo sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M. sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2 - Vyšehrad proti žalované: jméno FO , narozená datum bytem adresa o zaplacení 13 894,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 544 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 544 Kč od 16. 6. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 350,75 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 406,77 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 294,75 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 894,75 Kč od 1. 6. 2023 do 15. 6. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 350,75 Kč od 16. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 985,93 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Romana Pospiecha, LL.M., a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 13 894,75 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaná neplnila platební povinnosti ze smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s žalobkyní uzavřela dne 18. 10. 2022 a na jejímž základě bylo žalované umožněno čerpat úvěr až do výše 17 000 Kč; žalovaná načerpala v průběhu trvání úvěrového vztahu částku celkem ve výši 16 491 Kč. Před poskytnutím úvěru bylo v rámci posouzení schopnosti žalované splácet úvěr posuzováno kreditní skóre žalované, posuzována příjmová a výdajová stránka, za využití statistického modelu pak byla vypočtena pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků žalované s ohledem na schopnost hradit nezbytné životní výdaje a splácet další finanční závazky. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky žalobkyně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % dlužné částky. Žalovaná splátky nehradila řádně a včas, v důsledku čehož se stal její závazek splatným v celém rozsahu ke dni 17. 5. 2023. V důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 9.1 úvěrových podmínek smlouvy a dále dle 9.1 úvěrových podmínek právo na náklady za vymáhání. Dlužná částka se sestává z neuhrazené jistiny ve výši 12 294,75 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč, smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. Přes výzvy žalobkyně žalovaná zbytek dluhu neuhradila, doposud na svůj závazek uhradila 4 947 Kč. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že při posouzení schopnosti žalované splácet úvěr vycházela ze smlouvy o revolvingovém úvěru, karty klienta, úvěrové zprávy a z výpisů z databází NRKI, SOLUS, CEE.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaná s žalobkyní chtěla dne 18. 10. 2022 uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového limitu 17 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit čerpané peněžní prostředky v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky; roční úroková sazba byla sjednána ve výši 29,71 % a celková částka k zaplacení činila částku ve výši 19 422 Kč. Ve smlouvě účastníci sjednali, že žalobkyně zašle částku ve výši 16 491 Kč na účet společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a to za účelem nákupu koloběžku značky , název, ve prospěch žalované (zjištěno ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 18. 10. 2022). Žalovaná úvěr čerpala ve výši 16 491 Kč (prokázáno zprávou , právnická osoba, . ze dne 20. 12. 2023), avšak řádně jej nesplácela. Dne 17. 5. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení celého úvěru (zjištěno z výzvy ze dne 17. 5. 2023 včetně kopie poštovního podacího archu). Dne 9. 6. 2023 žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 8. 6. 2023, včetně poštovního podacího archu).

5. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

23. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

24. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila pouze smlouvu o revolvingovém úvěru, kartu klienta, úvěrovou zprávu. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru žalobkyně zjistila, že čistý měsíční příjem žalované je ve výši 17 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti je 26 000 Kč, žalovaná je zaměstnaná v , právnická osoba, , je svobodná a bydlí u rodičů. Z úvěrové zprávy žalobkyně zjistila úvěrovou historii žalované. Žalobkyně předložila kartu klienta (nazvanou potvrzení o provedení ověření bonity klienta), přičemž tato karta byla zjevně vyhotovena žalobkyní, neobsahuje podpis žalované, tedy se jedná o soupis zjištěných informací a nikoliv o zdroj originálních informací, tedy z ní nemohla žalobkyně ohledně úvěruschopnosti žalované zjistit ničeho. Ve smlouvě není nikterak specifikováno, jakým konkrétním způsobem žalobkyně ověřila příjmy žalované a příjmy ostatních členů domácnosti a o jaké příjmy se vlastně jedná (a zda ohledně těchto příjmů se jedná o příjmy pravidelné či nikoliv, tedy zda se jedná o použitelné příjmy dle smyslu zákona o spotřebitelském úvěru). Dále není nikterak uvedeno, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalované, resp. ze zákaznické karty vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány.

25. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalované však soud takovéto zkoumání žalobkyní nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní příjmy a výdaje žalované na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení její schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to jak ve vztahu k příjmům, tak k výdajům žalované) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

26. Soud nepostupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalované, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Žalobkyně se omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.

27. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalované, tedy že by dostatečně ověřovala výši příjmů a výdajů žalované. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

28. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalované splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 18. 10. 2022, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

30. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyní byly žalované ke dni 19. 10. 2022 poskytnuty bezhotovostně peněžní prostředky celkem ve výši 16 491 Kč; na tuto částku žalovaná uhradila 4 947 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí částku ve výši 11 544 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 8. 6. 2023, v níž byla žalované stanovena lhůta plnění do 15. 6. 2023. Ode dne následujícího je tak žalovaná s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovanou povinnou uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 16. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.). Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývající části uplatněného nároku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 985,93 Kč, přičemž tato částka představuje 43,78 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,89 % a úspěchu žalované v rozsahu 28,11 %) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Žalobkyně byla úspěšná do částky 12 734,77 Kč, žalovaná byla úspěšná co do částky 4 979,96 Kč. Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 894,75 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovené ze základu ve výši 1 200 Kč částkou 252 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b a. t. soud přistoupil z důvodu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady spojené se sepisem podání ze dne 12. 12. 2023, když tyto náklady neměl za účelně vynaložené, neboť byl tímto podáním odstraňován deficit žalobních tvrzení.

32. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.