12 C 61/2025

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Kremlovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M. sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2 - Vyšehrad proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 18 218,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 882 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 882 Kč od 11. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 336,17 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 581,77 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 15 999,79 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 218,17 Kč od 24. 9. 2024 do 10. 10. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 336,17 Kč od 11. 10. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 18 218,17 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti z úvěrové smlouvy č. , hodnota, , kterou s žalobkyní uzavřel dne 12. 11. 2021 a na jejímž základě byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší rámce 16 000 Kč; úroková sazba činila 26,28 % ročně. Před poskytnutím úvěru bylo v rámci posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr posuzováno kreditní skóre žalovaného, posuzována příjmová a výdajová stránka, za využití statistického modelu pak byla vypočtena pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků žalovaného s ohledem na schopnost hradit nezbytné životní výdaje a splácet další finanční závazky; výstupem byla hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která mohla být žalovanému schválena, aniž by došlo k předlužení. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou měsíčních splátek ve výši 4 % z dlužné částky; nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky žalobkyně. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek splatným v celém rozsahu ke dni 9. 9. 2024, ani po zesplatnění úvěru přes výzvy žalovaný svůj dluh žalobkyni neuhradil. Dlužná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 15 999,79 Kč, poplatků ve výši 196 Kč, poplatků za pojištění ve výši 122,38 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč, smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný v průběhu trvání úvěrového vztahu načerpal celkem částku 53 882 Kč, přičemž žalobkyni uhradil celkem 52 000 Kč; přes výzvy žalobkyně žalovaný zbytek dluhu neuhradil. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela ze smlouvy o úvěru, karty klienta, úvěrové zprávy a z výpisů z databází NRKI, SOLUS, CEE.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s žalobkyní chtěl dne 12. 11. 2021 uzavřít úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr a žalovaný se zavázal vrátit čerpané finanční prostředky formou měsíčních splátek ve výši 4 % z dlužné částky; výše úvěrového rámce činila 16 000 Kč, roční úroková sazba 26,28 % (zjištěno z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 12. 11. 2021). Žalovaný úvěr čerpal, avšak řádně jej nesplácel, proto dne 9. 9. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru ve výši 19 762,65 Kč (zjištěno z výzvy ze dne 9. 9. 2024 včetně tabulky odeslaných doporučených dopisů, z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Dne 4. 10. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 3. 10. 2024, včetně poštovního podacího archu).

5. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Právní předchůdce smlouvu uzavíral v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

20. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

21. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila pouze smlouvu o úvěru, potvrzení o provedení ověření bonity klienta a úvěrovou zprávu. Dle údajů uvedených v potvrzení o provedení ověření bonity klienta a v úvěrové smlouvě se uvádí čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 23 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 19 500 Kč a měsíční výdaje domácnosti ve výši 3 200 Kč. Žalovaný uvedl, že má druha/družku, vlastní dům či byt a pracuje u , právnická osoba, . Žalobkyně ale dále nikterak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem byly ověřeny výdaje žalovaného, resp. vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. Ve smlouvě také není nikterak specifikováno, jakým konkrétním způsobem žalobkyně ověřila příjmy žalovaného a příjmy ostatních členů domácnosti a o jaké příjmy se vlastně jedná (a zda ohledně těchto příjmů se jedná o příjmy pravidelné či nikoliv, tedy zda se jedná o použitelné příjmy dle smyslu zákona o spotřebitelském úvěru).

22. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání žalobkyní nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní příjmy a výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to jak ve vztahu k příjmům, tak k výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

23. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně (právní předchůdce) tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovaným). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Soud nepostupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti, soud nemohl její důvod žádosti o odročení jednání stran případného procesního poučení v případě, že by žalobě nemohlo být v celém jejím rozsahu vyhověno, považovat za důležitý. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že odročení jednání nebylo na místě a žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.

25. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

26. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 11. 2021 uzavřené mezi právní předchůdcem a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

28. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná na základě § 86 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla. Soud má za prokázané, že žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky v celkové výši 53 882 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 52 000 Kč, žalovaný je tak z titulu speciální právní úpravy, dané ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, povinen žalobkyni zaplatit 1 882 Kč. Bezdůvodné obohacení žalovaného je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 3. 10. 2024, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 10. 10. 2024. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 11. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.). V této souvislosti dále soud musel vyřešit tzv. novou dobu splatnosti této částky, jež by měla být buď účastníky dohodnuta nebo soudem určena, a neodvisí čistě jen od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od zjištění možností dlužníka. Žádná taková dohoda o „nové“ době splatnosti mezi žalobkyní a žalovaným tvrzena a doložena nebyla, proto soud, vzal-li v potaz poměry žalovaného, jež lze zjistit z jeho tvrzení v souvislosti s podanou žádostí o poskytnutí úvěru, s ohledem na období, které již reálně uplynulo od uzavření posuzované smluvního vztahu (více jak 3 roky), je toho názoru, že touto přiměřenou dobou k zaplacení žalovaným žalobkyni dosud nevrácené jistiny je doba 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

29. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.).