4 C 101/2026

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený datum bytem Adresa žalovaného o 397 263,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 159 475,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 159 475,64 Kč od datum do zaplacení, což je žalovaný oprávněn zaplatit v měsíčních splátkách po 5 000 Kč, splatných vždy k 20. dni měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v rozsahu 237 787,37 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 138 470,94 Kč, úrokem 4,9 % ročně z částky 397 263,01 Kč od datum do zaplacení a se zákonným úrokem ve výši 15 % ročně z částky 397 263,01 Kč od datum do datum, se zákonným úrokem ve výši 15 % ročně z částky 237 787,37 Kč od datum do zaplacení a se zákonným úrokem ve výši 3,25 % ročně z částky 159 475,64 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně dále tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Uváděla, že vycházel z informací poskytnutých samotným žalovaným, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a další osobní poměry a který současně potvrdil, že jím sdělené údaje jsou úplné, pravdivé a že nezamlčel žádné podstatné skutečnosti. Podle údajů uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru činily celkové měsíční příjmy žalovaného 100 000 Kč a jeho celkové měsíční výdaje 25 785 Kč, takže jeho použitelný měsíční příjem měl dosahovat částky 74 215 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný byl vyhodnocen prostřednictvím interního skórovacího systému banky, v němž byly zpracovány údaje o jeho příjmech, výdajích a platební kapacitě. Současně byla provedena kontrola v interních systémech banky, lustrace v registru SOLUS, dotazy do registrů NRKI a BRKI a rovněž kontrola v insolvenčním rejstříku, přičemž nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti, které by bránily poskytnutí úvěru. Podle žalobkyně bylo dále zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy šest dalších závazků s celkovou měsíční splátkou 26 843 Kč, přičemž jeho platební morálka byla vyhodnocena jako bezproblémová, neboť své závazky řádně a včas plnil. Právní předchůdce žalobkyně si rovněž ověřoval bonitu žalovaného prostřednictvím přehledu příchozích a odchozích plateb na jeho běžném účtu za několik měsíců před uzavřením smlouvy a dospěl k závěru, že žalovaný disponuje dostatečnými finančními prostředky ke splácení úvěru. Žalobkyně z uvedených skutečností dovozovala, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena dostatečně, odborně a v souladu se zákonnými požadavky, a že teprve po kladném vyhodnocení všech získaných údajů došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Dále namítala, že právní předpisy ani soudní judikatura nestanoví konkrétní rozsah podkladů, z nichž musí poskytovatel úvěru vždy vycházet, nýbrž vyžadují přiměřené posouzení úvěruschopnosti odpovídající povaze a výši poskytovaného úvěru, přičemž banka v daném případě tento požadavek splnila. Uvedla, že žalovaný na závazek celkem uhradil částku 350 524,36 Kč do postoupení a částku 190 000 Kč po postoupení pohledávky.

2. Žalovaný uvedl, že smlouvu s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel a dostal se do problémů a nebylo již možné závazek splácet. Snažil se situaci řešit, ale komunikace s žalobkyní byla náročná, neustále něco platil, ale nikdo mu neřekl, na co platí, jaká je zbývající částka atd. Žalovaný uvedl, že příjem, který žalobkyně uvedla mu asi přišel na účet, byly to platby ze společnosti právnická osoba, které byl jednatelem. Domnívá se, že se ale nejednalo o stálé platby, jeho výplata se pohybovala v jiných částkách a byla mu vyplácena asi až později, ale není si tím jistý. Mohlo se jednat i o vrácení půjčky do jeho společnosti, kterou poskytl jako fyzická osoba. Nyní již nedokáže říci. V současné době jsou jeho majetkové poměry takové, že má příjem jako OSVČ 45 000 – 50 000 Kč měsíčně s tím, že platí výživné na své 3 nezletilé děti 16 000 Kč a 5 000 Kč na zletilé dítě. Je polovičním spoluvlastníkem nemovitosti, kde bydlí, náklady na bydlení činí 10 -12 000 Kč měsíčně. Domnívá se, že v jeho možnostech je nyní platit měsíčně částku 5 000 Kč.

3. Soud z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Smlouvou o úvěru č. číslo smlouvy ze dne datum včetně obchodních podmínek pro banka spotřebitelské úvěry a sazebníku poplatků soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně banka. uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 700 000 Kč. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 4,9% ročně. Žalovaný měl závazek splácet v 96 splátkách po 9 410 Kč. Z bodu čl. 1.7. písm. d) smlouvy ve spojení s čl. 5.1. obchodních podmínek soud zjistil, že citne-li se Klient v prodlení se splácením, jsou dlužné částky spláceny v následujícím pořadí: poplatky, smluvní pokuta, úroky, jistina, úroky z prodlení.

4. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením splátky, byl právní předchůdkyní žalobkyně vyzván k plnění a následně byl úvěr ke dni datum prohlášen za splatný ( výzva k zaplacení dluhu, oznámení o zesplatnění dluhu s dokladem o odeslání). Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum, oznámení o postoupení pohledávky a potvrzení o zaplacení úplaty soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

5. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud provedl důkaz informacemi z právnická osoba a registry CBCB/CRIF, z nichž vyplývá, že v době podání žádosti o úvěr měl žalovaný evidovány čtyři splátkové úvěry a hypotéky s celkovou měsíční splátkou 26 843 Kč, dvě kreditní karty s celkovým úvěrovým limitem 130 000 Kč a dva kontokorentní úvěry s celkovým limitem 70 000 Kč, přičemž u žádného z těchto závazků nebyla evidována delikvence ani dlužné splátky po splatnosti.

6. Soud dále provedl důkaz dokumentem „Data o žádosti“, z něhož zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl čistý měsíční příjem ve výši 100 000 Kč, byl veden jako zaměstnanec na dobu neurčitou, jeho měsíční splátky ostatních úvěrových závazků byly vyčísleny částkou 25 785 Kč a žádost o úvěr ve výši 700 000 Kč byla po vyhodnocení interního scoringového systému bankou schválena. Z dokumentu dále vyplývá, že banka pracovala s údajem o platební kapacitě žalovaného přesahující 49 000 Kč měsíčně a že před čerpáním úvěru bylo potvrzeno provedení potřebných kontrol a doložení příjmů klienta.

7. K ověření příjmů a finančních toků žalovaného soud provedl důkaz výpisem z běžného účtu žalovaného, z něhož vyplývá, že v měsících předcházejících uzavření úvěrové smlouvy byly na účet žalovaného připisovány pravidelné platby v řádech desítek tisíc korun, mimo jiné částka 50 000 Kč dne datum, částka 50 000 Kč dne datum, částka 20 000 Kč dne datum, částka 40 000 Kč dne datum, částka 100 000 Kč dne datum a částka 50 000 Kč dne datum.

8. Z potvrzení předložených žalovaným bylo zjištěno, že plnil na úvěr v souladu s tvrzením žalobkyně.

9. Z výpisu z účtu žalovaného, na který byl poskytnutý předmětný úvěr č. č. účtu soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 700 000 Kč, přičemž z výpisu z účtu vyplynulo, jak byly jednotlivé platby žalovaného započítávány na poplatky, úroky a jistinu.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

18. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

19. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

20. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

21. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

22. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

23. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

24. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši 700 000 Kč zaplatit měsíčně částku 9 410 Kč. Jelikož splátkové zatížení žalovaného činilo 26 843 Kč, bylo na místě zabývat se stálostí příjmu žalovaného. Žalovaný nesporoval výši připsaných částek na účet, nicméně uvedl i, že se nejednalo o pravidelnou platbu. Právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila schopnost splácet z vyšších příjmů na účtu za dva měsíce, výše příjmů bez dalšího by dostačovala pro možnost splácet závazek žalovaným, nicméně tím, že nebyl ověřen původ příjmu, stálost a udržitelnost příjmu, tak ve spojení s výší splátkového zatížení se jednalo o důvodnou pochybnost o schopnosti splácet závazek žalovaným do budoucna. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě nelze označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

25. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k příjmům a částečně výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

26. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 700 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 159 475,64 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 159 475,64 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

27. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl nejpozději s vyhlášením rozsudku srozuměn s výší a povahou nároku žalobkyně, což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti, tedy ode dne následujícího po vyhlášení rozsudku a umožnil žalovanému plnit ve splátkách po 5 000 Kč, což je plnění, které dle tvrzení žalovaného v současné chvíli odpovídá jeho možnostem.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému, žádné náklady nevznikly (výrok III.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.