4 C 104/2026

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: žalovaný, narozený datum bytem adresa o 47 314,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 204,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 46 204,46 Kč od datum do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu částky 1 110 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 885,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 077,52 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 47 314,46 Kč od datum do datum, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 46 204,46 Kč od datum do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 1 110 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 821,70 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 47 314,46 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne datum uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, banka., IČO IČO (dále jen právní předchůdkyně) s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěrový rámec 50 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně se smluvním úrokem ve výši 16,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč. Ke dni postoupení pohledávky žalovaný dlužil částku 52 277,56 Kč s příslušenstvím s tím, že se tato částka skládá z jistiny ve výši 46 204,46 Kč, úroku z úvěru ve výši 4 077,52 Kč, úroku z prodlení ve výši 885,58 Kč a poplatků v celkové výši 1 110 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po tom, co byl právní předchůdkyní žalobkyně vyzván k plnění. Co se týče posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tak žalobkyně si jednak prověřila žalovaného v interních i externích databázích, jednak si od něj vyžádala informace ohledně jeho příjmů a výdajů. Žalovaný uvedl, že jeho průměrný měsíční čistý příjem činí 21 608 Kč a výdaje činí 0 Kč plus 4 500 Kč na bydlení. Dále uvedl, že je ženatý a nemá žádné vyživovací povinnosti. K ověření těchto tvrzení využila žalobkyně bankovní účet žalovaného a výdaje stanovila na základě sdělených informací za pomocí normativního modelu na 8 676 Kč. Žalobkyně dále zjišťovala i skutečnost, zda žalovaný již má nějaké další závazky, kdy žalovaný uvedl, že nikoliv, ale z interních systémů žalované vyplynulo, že žalovaný již splácí úvěr s ve výši měsíční splátky 3 833 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, konkrétně občanem Rumunska, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má bydliště na území České republiky.

4. Soud z provedených důkazů zjistil, že dne datum uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. číslo smlouvy na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový limit ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně s včas splácet, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč. Smluvní úrok činil 16,9 % ročně, žalovaný se také zavázal hradit příslušné poplatky, které jsou detailně uvedené v Ceníku. RPSN činilo 18,33 % a úvěr měl být vedený na úvěrovém účtu č. č. účtu (smlouva o úvěru č. číslo smlouvy ze dne datum, všeobecné obchodní podmínky právnická osoba. a ceník právnická osoba.)

5. Ze žádosti o úvěr bylo prokázáno, že žalovaný do žádosti o úvěr ze dne datum že je ženatý, bydlí v nájmu, má vysokoškolské vzdělání a pracuje jako zaměstnanec ve právnická osoba na dobu určitou s příjmem 21 608 Kč čistého měsíčně. Nájem činí 4 500 Kč.

6. Z obratové historie bylo prokázáno, že k datum činí dlužná částka na jistině 46 204,46 Kč, na smluvních úrocích 3 192,02 Kč a na poplatcích 1 110 Kč.

7. Z výpisů z účtu za období od datum do datum bylo prokázáno, že jde o výpisy z účtu za období od datum do datum, kdy obsahují jednotky položek měsíčně a počáteční a konečný zůstatek se pohybuje ve výši desetikorun až stokorun. Z příjmových položek se zde opakuje mzda od právnická osoba ve výši 26 130 Kč v prosinci, 24 325 Kč v lednu a 24 325 Kč v únoru. Žalovaný téměř veškeré prostředky vždy vybral v hotovosti, vedle výběrů z bankomatu se zde objevují ještě poplatky v minimální výši.

8. Z výzvy k úhradě dlužné částky bylo prokázáno, že dne datum vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 5 174 Kč do datum s tím, že pokud tak neučiní, přistoupí k zesplatnění celého úvěru.

9. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti dluhu bylo prokázáno, že dne datum vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného k okamžité úhradě celého dluhu ve výši 50 507 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum, oznámení o postoupení pohledávky s dokladem o odeslání datum bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalovaného a žalovaný byl o tom to vyrozuměn.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do datum (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

19. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

20. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

21. Soud si je vědom, že s účinností právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

22. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

23. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

24. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

25. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr s výší úvěrového rámce 50 000 Kč zaplatit 2 500 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který ověřila právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil 21 608 Kč. Co se týče výdajů žalovaného ve výši 0 Kč a 4 500 Kč na bydlení měsíčně s tím, že nesplácí další závazky, došlo ze strany právní předchůdkyně pouze k ověření dosavadních závazků žalovaného, kdy bylo zjištěno, že splácí jeden interní úvěr ve výši 3 833 Kč. K ověření údajů o dalších výdajích žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně pak nedošlo. Žalobkyně sice měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, žalobkyně, ale místo toho, aby odstranila pochybnosti, které z hospodaření žalovaného na jeho účtu plynuly, konkrétně skutečnost, že žalovaný si veškeré prostředky, které mu přišly na účet vybral v hotovosti a zůstatky na účtu neodpovídaly možnostem splácet další závazek využila univerzální model, pomocí kterého vypočetla měsíční životní a normativní náklady na bydlení, kdy tímto způsobem dospěla k částce 8 676 Kč. Žalobkyně měla, při potřebné míře obezřetnosti, kterou po ni zákonodárce vyžaduje, přinejmenším chtít od žalovaného vysvětlení toho, kam směřují finanční prostředky vybrané v hotovosti, zda s nimi platí nájem a veškeré další životní náklady a zda mu nějaká část, popřípadě jaká, zůstává. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízké uvedené náklady na bydlení a další životní potřeby, které nešly z hospodaření žalovaného na bankovním účtu vysledovat, kdy si žalovaný vždy téměř veškeré peníze vybral hotově. Uvedený postup právní předchůdkyně žalobkyně v tomto případě nelze označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

26. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že právní předchůdkyně žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

27. Soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 46 204,46 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 46 204,46 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

28. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že splatnost bezdůvodného obohacení nastala dnem vyhlášení rozsudku a do prodlení se žalovaný dostal den po vyhlášení rozsudku po vyhlášení rozsudku, tedy dne datum.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 821,70 Kč, přičemž tato částka představuje 53,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,8 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23,2 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 893 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 47 314,46 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění a žaloba) a z částky 3 020 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (účast na jednání dne datum) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 870 Kč ve výši 1 232,70 Kč.

30. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.