4 C 112/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 34 785,91 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 185,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 21 185,91 Kč od 15.8.2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 13 600 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 778,26 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhá zaplacení celkové částky ve výši 34 785,91 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění platebních povinností, vyplývajících ze smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ze dne13.12.2021. Žalobkyně se touto smlouvou zavázala dodávat žalovanému do odběrného místa na adrese , adresa, plyn, za což se žalovaný zavázal hradit sjednanou cenu. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil, když za období od 7.10.2022 do 19.7.2023 neuhradil za dodaný plyn částku 35 085,91 Kč. Žalovaný se v uvedené smlouvě zavázal hradit také smluvní pokuty za porušení povinností, proto žalobkyně požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 Kč za prodlení se zaplacením zálohy a dále žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 13 600 Kč, jež je požadována za ukončení dodávky plynu před uplynutím doby, na kterou byla smlouva uzavřena, když výše smluvní pokuty se rovná 800 Kč za každý měsíc po ukončení dodávek až do doby, na kterou byla uzavřena.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Rumunska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Žalovaný má bydliště hlášené dle ISZR i , adresa, , přičemž Policií České republiky bylo zjištěno, že se na adrese zdržuje i v současné době. Soud tedy uzavřel, že má pravomoc rozhodnout ve věci. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měla v době uzavřené smlouvy žalobkyně jako poskytovatel služby bydliště, resp. místo ústřední správy (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je právo české.

4. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Žalobkyně sjednala dne 13.12.2021 s žalovaným smlouvu o sdružených službách dodávky plynu, kterou se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému plyn do odběrného místa na adrese , adresa, a poskytovat s tím související služby. Žalovaný se smlouvou zavázal plyn odebrat a řádně a včas uhradit její cenu i cenu za poskytnuté služby. Smlouva o sdružených dodávkách plynu byla uzavřena na dobu 36 měsíců s tím, že ji nelze vypovědět a současně bylo sjednáno, že v případě, že kterákoli ze smluvních stran písemně neoznámí druhé smluvní straně nejpozději 40 dnů před vypršením smlouvy, že trvá na jejím ukončení, prodlužuje se vždy doba trvání smlouvy o 12 měsíců. V článku smlouvy „ostatní ujednání“ bylo dále obsaženo ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu v uvedených případech, konkrétně smluvní pokutu ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s platbou vyplývající ze smlouvy přesahující 10 dnů a dále ve výši 800 Kč za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po ukončení dodávky žalobkyně do konce doby trvání smlouvy (včetně případné prolongace), zahrnující též případnou náhradu škody vzniklé , Anonymizováno, neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství plynu, pro případ že zákazník učiní bez souhlasu , Anonymizováno, jakýkoli právně relevantní projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou (prokázáno smlouvou o sdružených službách dodávky plynu ze dne 13.12.2021, informace pro zákazníka a ceník pro produktovou řadu). Žalovaný spotřeboval za období od 23.7.2023 do 19.7.2023 v ceně 35 085,91 Kč, přičemž žalovaná zálohově na pohledávku uhradila celkem 14 000 Kč, tudíž nedoplatek ve výši 21 185,91 Kč byl vyúčtován se splatností 14.8.2023, jakož i smluvní pokuta ve výši 100 Kč za pozdní platby zálohy, byl žalované vyúčtován fakturou č. , hodnota, (prokázáno vyúčtováním č. , hodnota, ). Upomínkou byla žalovaná žalobkyní upozorněna na možnost přerušení dodávky a ukončení smlouvy. Z odstoupení od smlouvy ze dne 23.7.2023 soud zjistil, že z důvodu prodlení žalovaného s platbami došlo k odstoupení od smlouvy žalobkyní a následně k přerušení dodávky plynu. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokutu za předčasné ukončení smlouvy fakturou s variabilním symbolem , var. symbol, ze dne 31.7.2023 se splatností 31.7.2023. Smluvní pokutu žalobkyně vyúčtovala za každý měsíc od19.7.2023 do 29.12.2024, tedy 17 měsíců po 800 Kč. Celkem 13 600 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění (prokázáno dopisem ze dne19.10.2023, včetně poštovního podacího archu).

5. Podle § 62 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb. energetický zákon (dále jen „e. z.“) zákazník má právo na a) připojení svého odběrného plynového zařízení k přepravní nebo distribuční soustavě při dodržení podmínek připojení, pokud má k připojení souhlas vlastníka dotčené nemovitosti, b) volbu a bezplatnou změnu dodavatele plynu, c) využití služby přepravy plynu nebo služby distribuční soustavy ve svém odběrném místě za cenu uplatněnou v souladu s cenovou regulací, pokud to technické podmínky přepravní nebo distribuční soustavy umožňují, d) zřízení přímého plynovodu za podmínek stanovených tímto zákonem, e) přístup do přepravní soustavy, distribuční soustavy, k zásobníku plynu za podmínek stanovených tímto zákonem, f) poskytovat jiné osobě odebraný plyn, a to prostřednictvím vlastního nebo jím provozovaného odběrného plynového zařízení; náklady na nákup plynu na tyto osoby pouze rozúčtuje dohodnutým způsobem, g) na bezplatné vyúčtování dodávky plynu a související služby plynárenství.

6. Podle § 62 odst. 2 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb. energetický zákon (dále jen „e. z.“) zákazník je povinen uhradit výrobci plynu nebo provozovateli přepravní soustavy nebo provozovateli distribuční soustavy stanovený podíl na oprávněných nákladech na připojení.

7. Podle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ( dále jen o. z. ) ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením.

11. Soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli spotřebitelskou smlouvu o sdružených službách dodávky plynu dle § 62 e. z., na základě které žalobkyně dodávala žalovanému plyn a žalovaný se zavázal za odebrané komodity a za služby s jejich poskytováním související zaplatit sjednanou cenu. Žalobkyně prokázala vznik závazkového vztahu i skutečnost, že svému závazku ze smlouvy dostála a žalovanému na sjednané odběrné místo plyn dodala. Cenu žalobkyně řádně vyúčtovala, naopak žalovaný svou povinnost vyplývající z předmětného závazkového vztahu nesplnil, když včas neuhradila cenu za odebranou elektřinu za období 7.10.2022 do 19.7.2023 ve výši 21 185,91 Kč. Soud přiznal žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 100 Kč za prodlení s platbou záloh, když ujednání o zaplacení tohoto typu smluvní pokuty bylo shledáno v souladu s ustanovením § 2048 o. z. (výrok I. písm. a) rozsudku. Jelikož je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého dluhu, náleží žalobkyni též požadovaný úrok z prodlení v zákonné výši. Úroky z prodlení byly přiznány v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném a účinném ke dni prodlení žalované.

12. Ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 13 600 Kč, které žalovanému vyměřila, však soud shledal tento nárok nedůvodným. Jak bylo již konstatováno, mezi účastníky vznikl závazkový vztah, jehož předmětem byla dodávka plynu ze strany žalobkyně do domácnosti žalovaného na základě smlouvy, která byla uzavřena prostřednictvím předem připraveného formuláře, na jehož obsah nemohl mít žalovaný žádný vliv. Do smlouvy bylo vtěleno vedlejší ujednání obsahující komplex smluvních pokut, které stíhají výlučně žalovaného a které jsou vázány jak na porušení smluvních povinností, tak i na další právní skutečnosti. Soud má za to, že formulované ujednání o zaplacení smluvní pokuty nebylo srozumitelné, jasné a současně naplňovalo znaky nepřiměřeného ujednání dle § 1813 o. z., když vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty se vázalo na opakované porušení kterékoli platební povinnosti vyplývající ze smlouvy a způsob určení její výše vůbec se neodvíjel od povahy porušované povinnosti, jak je typické pro smluvní pokutu. Proto soud k takovému ujednání ve smyslu § 1815 o. z. nepřihlíží.

13. Je třeba vzít v potaz i to, že institut smluvní pokuty je ve smlouvě využíván jednostranně pouze k utvrzování závazků žalovaného, což také svědčí o vychýlení rovnováhy v právech a povinnostech stran v neprospěch žalovaného ve smyslu ustanovení § 1813 o. z. Zatímco porušení platebních povinností žalovaného je sankcionováno kumulativně, a to každé jednotlivé prodlení delší 10 dnů zvlášť a poté společně ve dvojici s případným dalším prodlením (opakováním), nedodržení povinností ze strany žalobkyně (např. nedodržení standardu dodávky nebo nedodržení standardu přepravy a distribuce) smluvní pokutou utvrzováno není, přičemž je třeba připomenout, že za protiprávní a protiústavní bylo Ústavním soudem označováno právě takové ujednání ve spotřebitelské smlouvě, v němž byly kumulovány sankce výlučně pro spotřebitele (srov. sp. zn. Pl. ÚS 1/10).

14. V neposlední řadě je na místě upozornit, že v dané věci nejde ani tak o institut smluvní pokuty, jako spíše o finanční vyrovnání při předčasném ukončení závazkového vztahu. Tato problematika vznikla v minulosti již na úseku telekomunikačních služeb v poměrech zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kdy z důvodu rozbití monopolu v telekomunikacích vzniklo konkurenční prostředí, v němž si zákazníci mohli začít vybírat poskytovatele služeb, avšak současně v rámci konkurenčního boje došlo u řady poskytovatelů ke vzniku praktik zakomponovaných do formulářových smluv, prostřednictvím kterých se poskytovatelé snažili po nepřiměřenou dobu držet zákazníky mimo hospodářskou soutěž, např. uzavíráním smluv na dobu určitou s automatickou prolongací a stanovením sankcí pro případ předčasného ukončení smlouvy. Tím de facto omezovali svobodnou vůli zákazníka vybrat si na trhu poskytovatele telekomunikačních služeb. V důsledku těchto zneužívajících praktik, které vedly k narušení hospodářské soutěže a k překážkám řádného fungování trhu, byly do zákona o elektronických komunikacích přijaty limity a opatření, které tuto činnost regulovaly a mezi něž patří například stanovení maximální doby trvání závazku na dobu určitou (§ 63 odst. 7 zákona) a zákaz automatického prodlužování smluv bez předchozího kontaktu zákazníka (§ 63 odst. 10 zákona), dále pak stanovení limitů pro finanční vypořádání závazků u předčasně ukončených smluv na dobu určitou (§ 63 odst. 1 písm. p) zákona) tak, aby výše tohoto vypořádání byla přiměřená poskytované službě. V oblasti plynárenství a energetiky je však otázka posílení ochrany spotřebitelů (uzavírání smluv distančním způsobem, obnovování smluv, maximální délka smluv uzavřených na dobu určitou, ukončování závazků ze smluv v případech, kdy spotřebiteli zaniklo vlastnické nebo užívací právo k odběrnému místu apod.) teprve projednávána.

15. K obdobným závěrům dospěl i Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 4. 1. 2022, č. j. 22 Co 216/2021-74, ve kterém Krajský soud uvedl, „že posuzované ujednání má obsahovou souvislost především s ujednáním o časovém závazku žalovaného setrvat ve smluvním vztahu, přičemž i k tomuto ujednání má odvolací soud z pohledu ochrany spotřebitele výhrady vzhledem k tomu, že závazek je automaticky prolongován, bez nutnosti vyrozumění zákazníka o konci trvání smlouvy a jeho souhlasu, na další poměrně dlouhou dobu, a to i opakovaně. To, jak je tento institut automatické prolongace závazku koncipován, nesvědčí o tom, že by jeho smyslem byla ochrana spotřebitele před tím, aby nezůstal bez dodávky plynu, naopak vede k tomu, že spotřebitel je po nepřiměřeně dlouhou dobu vázán na jediného dodavatele dané komodity a je tak omezován v právu na změnu dodavatele z hlediska nabídek lepších či výhodnějších služeb, což ve svém důsledku vede k paralyzaci účinků hospodářské soutěže. Takovou praxi nemůže odůvodňovat ani skutečnost, že v rámci produktů poskytovaných toliko žalobcem, (nikoli jinými dodavateli) je ten, který se váže na smlouvu na dobu určitou cenově nejvýhodnější. Odvolací soud souhlasí i s tím, že na závěru o nepřiměřenosti daného ujednání v důsledku shora popsaných nedostatků nemůže nic změnit ani případná shodná praxe jiných obchodníků.“16. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je ve vztahu k uplatněné smluvní pokutě ve výši 13 600 Kč nedůvodná, neboť k ujednání o této smluvní pokutě nelze dle § 1815 o. z. přihlédnout. Soud proto žalobu v částečném rozsahu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 778,26 Kč, přičemž tato částka představuje 21,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,9 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,1 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 392 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 34 785,91 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.