4 C 114/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 48 122,95 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 3 382,18 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 162 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 4 162 Kč od 17.11.2023 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 28 683,99 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 900,55 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 492, 04 Kč, zákonným úrokem ve výši 11,75% ročně z částky 12 586,6 Kč od 12.7.2023 do 16.11.2023, úrokem ve výši 15% ročně z částky 11 904,14 Kč od 12.7.2023 do zaplacení a zákonným úrokem ve výši 11,75% ročně z částky 8 424,6 Kč od 17.11.2023 do zaplacení se zamítá.

IV. Žaloba se co do částky 15 276,96 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 711,28 Kč, kapitalizovaném úroku ve výš 1 028,52 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 4 655,85 Kč od 12.7.2023 do zaplacení a úroku 15% ročně z částky 4 514,68 Kč od 12.7.2023 do zaplacení, zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 32 845,99 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 2.4.2021 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 9 800 Kč představující úrok, úhradu za administrativní činnost 1 859 Kč a umožnění splácet částku v hotovosti ve výši 3 600 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že dne 17.12.2020 uzavřela smlouvu, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 7 350 Kč představující úrok, úhradu za administrativní činnost 1 394 Kč a umožnění splácet částku v hotovosti ve výši 2 700 Kč. Dne 2.8.2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění. Žalobkyně mimo výše uvedené požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 053,97 Kč a 4 441,81 Kč. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím veřejných registrů, informací získaných od žalovaného a prostřednictvím listin jako je nájemní a pracovní smlouva, výplatní pásky atd. Uvedla, že další výdaje byly zkoumány z výpisu z účtu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 9 800 Kč představující úrok, úhradu za administrativní činnost 1 859 Kč a umožnění splácet částku v hotovosti ve výši 3 600 Kč. To vše měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v měsíčních splátkách po 2 656 Kč( smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a smluvní podmínky ). Dále soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, ., smlouvu ( smlouva č. , hodnota, a smluvní podmínky ) na jejímž základě poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 7 350 Kč představující úrok, úhradu za administrativní činnost 1 394 Kč a umožnění splácet částku v hotovosti ve výši 2 700 Kč. Tyto částky měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 1.11.2023 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění do 16.11.2023. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný zaplatil na smlouvu 0348171 celkem částku 15 838 Kč a na smlouvu č. , hodnota, částku 19 992 Kč. Soud dále zjistil ze mzdového lístku za listopad 2020, leden 2021 a únor 2021, že žalovaný měl čistou mzdu 29 566 Kč, 30 984 Kč a 26 073 Kč. Z pracovní smlouvy žalovaného se zaměstnavatelem , právnická osoba, . a dohodě o změně pracovní smlouvy soud zjistil, že byla sjednána na dobu neurčitou. Z nájemní smlouvy ze dne 1.9.2020 soud zjistil, že měl žalovaný uzavřenou nájemní smlouvu, kde společně s , jméno FO, měl uzavřenou smlouvu s předmětem nájmu – bytu za nájemné 8 200 Kč měsíčně. Součástí této částky bylo vodné, stočné, vytápění, elektřina a internet. Z žádosti o úvěr ze dne 2.4.2021 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má příjem 28 529, na bydlení dává 3 000 Kč, jiné splátky má ve výši 3 984 Kč, srážky z platu ve výši 1 500 Kč. Uvedl, že bydlí u rodičů, je ženatý. Z žádosti o úvěr ze dne 17.12.2020 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má příjem 29 566 Kč, nájemné 8 200 Kč, srážky ze mzdy 2 225 Kč, měsíční splátky jiných půjček 1 992 Kč. Uvedl, že bydlí v nájmu, že je svobodný a nemá účet. Z informací o zpracování osobních údajů a z formulářů pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto poučení o zpracování osobních údajů a informace o jeho právech a povinnostech vyplývajících ze závazku. Z upomínek k zaplacení a oznámení o předání k vymáhání soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k zaplacení dlužných částek. Z čestného prohlášení ze dne 2.4.2021 soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že žije v domácnosti sám. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky a seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dni 2.11.2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

15. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

16. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnuté úvěry v celkové výši 35 000 Kč platit pravidelné měsíční splátky. U smlouvy č. , hodnota, soud zjistil, že byly ověřeny výdaje žalovaného – nájemné prostřednictvím nájemní smlouvy. Nicméně další výdaje žalovaného zjišťovány nebyly. Konkrétně soud spatřuje pochybení poskytovatele úvěru v tom, že nebylo ověřeno, jaké další závazky žalovaný měl a celkové výše splátek, které v době sjednání smlouvy měl. V situaci, kdy sám žadatel uvede, že již má další závazky, je zásadní v danou chvíli zjistit, jak se ke svým závazkům staví, zda je splácí řádně, případně, zda se neocitá v prodlení a nedostává se do tzv. dluhové pasti a začíná své závazky řetězit. V případě smlouvy č. , hodnota, nebyl již ověřen ani údaj o nákladech na bydlení, kdy uvedl žalovaný, že bydlí u rodičů. Splátky jeho závazků byly vyšší. Nižší byly srážky zaměstnavatele. V tomto případě nebylo možné uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost ověřit příjmy a výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr, jelikož z informací poskytnutých žalovaným vyplynula důvodná pochybnost a výši jeho závazků a jejich řádné splácení.

19. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku 35 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 4 162 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 4 162 Kč ( výrok II. ) a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku III. a IV. tohoto rozsudku.

20. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl vyzván k plnění do 16.11.2023, což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, žádné náklady nevznikly ( výrok V. ).

22. Jelikož žalobkyně vzala žalobu co do částky 3 382,18 Kč zpět, soud řízení v tomto rozsahu zastavil v souladu s § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.