4 C 120/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M. sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2 - Vyšehrad proti žalované: osobní údaje žalované o 122 054,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 105 763 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% od 15.1.2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 16 291,75 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 709,37 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 4 106,8 Kč, s úrokem 15% ročně z částky 119 251,29 Kč od 12.9.2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 122 054,75 Kč od 12.9.2023 do 14.1.2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25% ročně z částky 105 763 od 15.1.2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 291,75 Kč od 15.1.2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 826,01 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Ve výše uvedené věci se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit jí částku 122 054,75 Kč z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 14.6.2022. Žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovanou prověřovala její úvěruschopnost prostřednictvím stanovení kreditového skóre se zohledněním příjmů a výdajů žalované. Žalobkyně uvedla, že žalovaná měla v žádosti uveden příjem 12 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 26 000 Kč. Nebyly uvedeny žádné další splátky. Od toho odečetla žalobkyně životní minima dospělých a životní minimum na dítě, minimální výdaje na bydlení. V průběhu trvání smlouvy žalovaná navýšila úvěrový rámec na částku 120 000 Kč a celkem vyčerpala částku 125 624 Kč Celkem na poskytnutý úvěru uhradila 19 861 Kč. Výše splátky byla sjednána ve výši 3,29% z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění úvěru dne 7.6.2023. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny ve výši 119 251,29 Kč, poplatků za pojištění ve výši 703,46 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 500 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z úvěrové smlouvy ze dne 14.6.2022 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je na mateřské dovolené a má příjem 12 500 Kč. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala v rámci sjednaného úvěrového rámce poskytnou žalované k dispozici finanční prostředky. Původně sjednaný úvěrový rámec činil 25 000 Kč s úrokovou sazbou 27,88% ročně. Splátka byla stanovena ve výši 3,293% z úvěrového rámce. Úvěrový rámec bylo možné měnit prostřednictvím aplikace, případně jinak po kontaktování žalobkyně.

4. Z telefonního hovoru soud zjistil, že osoba, která se představila jako žalovaná uvedla telefonicky skutečnosti, které vyplynuly z úvěrové smlouvy.

5. Z úvěrových podmínek bodu 6.1 soud zjistil, že žalobkyně byla oprávněna zesplatnit úvěr v případě, že žalovaná neuhradila dvě a více sjednaných splátek. V bodu 7.1 byly sjednány smluvní pokuty za porušení podmínek smlouvy.

6. Ze splátkového kalendáře vyplynulo, že 15.6.2022 vyčerpala žalovaná částku 25 000 Kč. Dne 11.7.2022 čerpala částku 4 000 Kč. Dne 13.7.2022 čerpala částku 15 444 Kč. Následně čerpala částky 400 Kč, 300 Kč, dne 21.10.2022 částku 3 000 Kč, dne 31.10.2022 částku 65 000 Kč, dne 5.12.2022 částku 11 000 Kč, dne 12.12.2022 částku 690 Kč.

7. Z úvěrové zprávy z nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že na žalovanou byl veden jeden osobní úvěr s výší měsíční splátky 479 Kč. Zbývající suma k zaplacení 8 079 Kč. Ve třech úvěrech byla s žádostí žalovaná odmítnuta a ve dvou revolvingových úvěrech rovněž.

8. Z přehledů pohybů na účtu žalované od 16.3.2022 do 13.6.2022 vyplynulo, že dne 16.4.2022 odešlo z účtu žalované částka 4 473 Kč a dne 13.6.2022 částka 1 Kč na [webová adresa]. Dne 13.6.2022 byla na účet žalované připsána částka 22 902 Kč od [společnosti] [anonymizováno]. Dne 9.6.2022 byla na účet žalované připsána částka 12 474 Kč. Za první polovinu měsíce června 2022 vybrala žalovaná z bakomatu částku přibližně 12 500 Kč. Za měsíc květen 2022 dne 9.5.2022 byla připsána platba 12 474 Kč od Úřadu práce. Dne 11.5.2022 byla připsána částka 29 767 Kč od [společnosti] [anonymizováno]. Dne 15.5.2022 byla uhrazena částka 12 500 Kč na podnájem. Dne 15.5.2022 600 Kč na elektřinu. Dne 18.5.2022 byla uhrazena částka 4 676 Kč jako autosplátka. Dne 3.5.2022 byla zaplacena pojistka na auto ve výši 1 732 Kč. Dne 11.5.2022 byla trvalým příkazem uhrazena částka 1 455 Kč.

9. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla, že její příjmy jsou 12 500 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti 26 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 5 000 Kč. Uvedla, že má jedno dítě a bydlí v pronájmu.

10. Z metodiky soud zjistil, že žalobkyně pro posouzení úvěruschopnosti klientů používá statistický model.

11. Z výzvy k zaplacení celého úvěru s dokladem o odeslání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 7.6.2023 k úhradě dlužné částky 135 302,11 Kč.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 29.6.2023 s dokladem o odeslání soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána, aby do 6.7.2023 uhradila částku 137 702,42 Kč.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

22. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

23. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

24. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

25. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

26. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008/48 EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

27. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ [příjmení] úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

28. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

29. Z provedeného dokazování vyhodnoceného v závěru o skutkovém stavu přitom vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr platit splátky navyšující se o navyšující se vyčerpanou jistinu. V původní smlouvě byl úvěrový rámec 25 000 Kč a splátka kolem 800 Kč. S navyšujícím se rámcem se zvyšovala i splátka úvěru. Během půl roku byla tedy splátka i úvěrový rámec téměř pětinásobný. Žalobkyně vycházela ve svém modelu z dvou příjmů, které sice vyplynuly z výpisu z účtu žalované, ale nebyla zjištěna jejich trvalost. Tedy, jak dlouho bude rodičovský příspěvek žalovaná pobírat, případně, jaký typ smlouvy má další člen rodiny. Výše splátky byla v posuzování úvěruschopnosti 823 Kč. Jiné splátky v žádosti a při vyhodnocování nebyly uvedeny, ale vyplývaly z výpisu z účtu – splátka na auto a splátka kamali. Výdaje na bydlení vyplynuly z výpisu z účtu minimálně 13 100 Kč – podnájem 12 500 Kč a elektřina 600 Kč. Z výpisu z účtu i vyplynulo, že žalovaná vybírala z účtu v hotovosti. Na co tyto finance připadly, nijak nevyplývá. Další výdaje žalované nebyly ověřovány, ač z výpisu z účtu vyplynuly pochybnosti o tom, co vše je žalovanou ve skutečnosti hrazeno.

30. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 120 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila částku 19 861 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 105 763 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná byl ke dni 15.1.2024 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

31. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a náhrady nákladů včetně smluvní pokuty zamítnout včetně příslušenství. Smluvní pokuta (poplatky) je totiž svou povahou vedlejším (akcesorickým) právním poměrem závislým na existenci platného závazku hlavního, v němž zajišťuje splnění určité povinnosti. Pokud tedy není platný hlavní závazek, nemůže se uplatnit ujednání o smluvní pokutě a smluvní pokutu nelze přiznat. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 826,01 Kč, přičemž tato částka představuje 31,9 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,95 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,05 %, který byl vypočten včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 883 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 122 054,75 Kč sestávající z částky 6 020 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 3 010 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 8. 1. 2024 náhrada 1 741,86 Kč za 150 ujetých km v částce 1 141,86 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,2 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 011,86 Kč ve výši 5 042,49 Kč.