4 C 126/2025

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Thunovská 192/27, 118 00 Praha proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 45 262 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 996 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 996 Kč od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 10 764 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 32 760 Kč od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 764 Kč od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 21 996 Kč od , datum, do zaplacení, co do částky 12 502 Kč a s úrokem ve výši 66,3 % ročně z částky 26 613,07 Kč od , datum, do , datum, ve výši 1 130,40 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 26 613,07 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně do výše 92 966 Kč zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 45 262 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalobkyně je poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, kdy žalovanému poskytla úvěr ve výši 27 000 Kč, který mu byl vyplacen dne , datum, . žalovaný měl tuto částku žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 66,3 % ročně a pojištěním ve splátkách po 1 668 Kč měsíčně. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena dle informací poskytnutých žalovaným, výpisů ze SOLUS, NRKI. Žalovaný zaplatil tři splátky po 1 668 Kč. Žalobkyně se domáhá zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč (tedy 2 x 499 Kč za každou splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení), dále 600 Kč (tedy 3 x 200 Kč za každou splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení). Dne , datum, došlo k zesplatnění celého úvěru z důvodu prodlení žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně eviduje informace o žalovaném, a to telefonní číslo , tel. číslo, , email: , e-mail, , č. účtu , č. účtu, (základní informace o klientovi. Z důkazu o odeslání 1 Kč soud zjistil, že žalobkyně eviduje zaslání částky 1 Kč dne , datum, na číslo účtu , č. účtu, . Zaslanou SMS na číslo , telefonní číslo, bylo zjištěno, že na toto telefonní číslo , tel. číslo, odeslána informace, že platba 1 Kč má variabilní symbol, který je podpisovým vzorem ke smlouvě. Z dokumentu podpis na dálku soud zjistil, že klientovi je zaslána 1 Kč na účet, tato platba má variabilní symbol, ten je podpisovým vzorem. Následně je klientovi zaslána na email smluvní dokumentace a klient ji potvrdí SMS zprávou, kde uvede variabilní symbol jako podpisový vzor. Z předsmluvního formuláře vyplynulo, že žalobkyně poskytla informace o výši částky, která bude poskytnuta, výši částky, jaká má být zaplacena, úroku, výše splátky a výše ujednaných smluvních pokut. Z návrhu na uzavření smlouvy ze dne , datum, vyplynulo, že žalovanému měla být poskytnuta částka 27 000 Kč, s úrokovou sazbou 66,3 % ročně. Z oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že byla schválena částka 27 000 Kč, která bude splácena ve splátce 1 668 Kč. Z dodatku č. , hodnota, k návrhu smlouvy o úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že obsahuje osobní údaje žalovaného a popis procesu sjednání závazku. K dodatku je připojen kód , hodnota, . Z přílohy č. , hodnota, soud zjistil, že obsahuje podmínky pojištění schopnosti splácet, je k ní připojen kód , hodnota, . Z přihlášky do pojištění soud zjistil, že dne , datum, k ní byl připojen kód , hodnota, . Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobkyně má povolené činnosti jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru. Z výpisu ze SOLUS soud zjistil, že ke dni , datum, nebyly evidovány žádné záznamy žalovaného. Z výpisu z NRKI soud zjistil, že ke dni , datum, měl žalovaný evidovány 3 žádosti o úvěr, expozice – nesplacených závazků ve výši 319 295 Kč a limit 180 000 Kč. Byl zařazen do kategorie III. rizikovosti. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný uhradil tři splátky. Z dokladu o vyplacení ze dne , datum, soud zjistil, že téhož dne byla na účet č. , č. účtu, zaslána částka 27 000 Kč. Z prohlášení klienta ze dne , datum, soud zjistil, že k této listině byl připojen kód , hodnota, . Z vybraných pohybů na účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že účet je evidován na jméno , Jméno žalovaného, a má příjem starobního důchodu ve výši 11 563 Kč. Z oznámení České správy sociálního zabezpečení soud zjistil, že žalovanému byla vyměřena měsíční dávka důchodu 11 563 Kč. Z kopií občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že jimi žalobkyně disponuje. Z hodnocení klienta ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně uzavřela, že příjem 11 563 kč postačuje na pokrytí výdajů žalovaného, a to životního minima vypočítaného žalobkyní 4 860 Kč, bydlení ve výši 4 000 Kč s tím, že mu zbývá částka 2 203 Kč. Z výzvy k zaplacení ze dne , datum, , , datum, , oznámení o zesplatnění ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný byl kontaktován žalobkyní a z dodejky ze dne , datum, soud zjistil, že žalovanému bylo žalobkyní doručováno a žalovaný převzetí zásilky podepsal. Z podacího archu ze dne , datum, vyplynulo, že žalobkyně žalovanému doručovala zásilku. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 32 760 kč do 15 dnů od odeslání výzvy.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 28.7.2023 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

13. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009–56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

15. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

16. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

17. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

18. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

19. V projednávaném případě nebylo prokázáno, že by žalovaný listinu označenou jako „Smlouva o úvěru“ podepsal. Listinu lze podepsat vlastnoručně nebo uznávaným elektronickým podpisem. Jen takový způsob podpisu zaručuje jednak identifikaci jednající osoby a rovněž integritu podepisovaného dokumentu. Ani jedním z těchto způsobů však listina podepsána nebyla. Jelikož žalobkyně po poučení soudu neprokázala, že zmíněný podpisový kód byl připojen žalovaným k listině, která je soudu předkládána, soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy v podobě v jaké je předkládána soudu právě žalovaným. Jelikož však bylo prokázáno zaslání 27 000 Kč na účet žalovaného a nebyl prokázán žádný právní důvod zaslání těchto prostředků, jedná se o bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vrátit ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Jelikož žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil částku 5 004 Kč, byla tato částka odečtena od částky poskytnuté. Žalovanému tedy zbývá k zaplacení částka 21 996 Kč, kdy úrok z prodlení byl stanoven ode dne následujícího po lhůtě žalobkyní stanovené v předžalobní výzvě, tedy od , datum, ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr v celkové výši 27 000 Kč zaplatit celkem Kč 1 668 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který ověřila žalobkyně prostřednictvím výplatních pásek žalovaného. Tento příjem činil 11 563 Kč a představuje důchod žalovaného. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízký příjem žalovaného. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

21. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

22. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. Vzhledem k tomu, soud uzavřel, že pokud by bylo prokázáno uzavření smlouvy, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná, jednalo se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.).

23. S ohledem na výše uvedené soud přiznal zbývající část bezdůvodného obohacení s úrokem z prodlení ode dne splatnosti stanovené výzvou žalobkyně (výrok I.)

24. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.)

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. (výrok III.).