4 C 130/2025

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Markem Indrou sídlem Čechyňská 361/16, 602 00 Brno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Mgr. Ludmilou Hájkovou sídlem Masarykova 634/23, 250 88 Čelákovice o 32 676,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy k 25. dni měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 12 676,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 32 676,29 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne , datum, domáhala po žalované stanovení povinnosti zaplatit částku 32 676,29 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne , datum, , kterou s žalovanou měla uzavřít společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, . Pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Podle žalobkyně poskytl původní věřitel žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do , datum, . Žalovaná částku čerpala, avšak peněžní prostředky nevrátila. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny ve výši 20 000 Kč a z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 12 676,29 Kč. K uzavření smlouvy o úvěru došlo dle slov žalobkyně prostřednictvím internetového rozhraní původního věřitele – na , web, Žalobkyně ještě uvedla, že v případě, pokud by soud neuznal její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, tak požaduje, aby jí soud přiznal vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že byla v dobré víře, že její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalované a žalobkyně již nedisponuje žádnými listinnými doklady, které žalovaná předkládala původnímu věřiteli. Doplnila, že žalovaná uzavřela s původním věřitelem smlouvu dobrovolně a návrh na uzavření smlouvy o úvěru podala sama žalovaná. Žalobkyně uvedla, že souhlasí s návrhem žalované, aby ji soud uložil splatit dlužnou částku včetně příslušenství v měsíčních splátkách po 1 500 Kč pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s úhradou.

2. Žalovaná uvedla, že předmětná smlouva nebyla řádně uzavřena, respektive že je absolutně neplatná, neboť žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované tak, jak je jí to uloženo zákonem. Argumentuje tím, že nebyly zkoumány příjmy ani výdaje žalované, ani od ní nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně požadovány jakékoliv podklady. Žalobkyně se měla dle jejich slov pouze spokojit s veřejně dostupnými databázemi. Žalovaná pak shrnuje, že vzhledem k řádnému nezkoumání úvěruschopnosti žalované je smlouva neplatná, navíc upozorňuje na to, že dle jejího je taktéž nemravná a odvolává se na výši poplatku, který přesahoval poloviny půjčené jistiny. Na závěr svého podání žalovaná navrhuje, aby ji soud uložil povinnost splatit žalobkyni jistinu, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč měsíčně.

3. Na základě provedeného dokazování: Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že listina, na které je pod jménem žalované uvedený SMS kód , hodnota, nese název „Smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , číslo smlouvy, “ a obsahuje mimo jiné specifikace spotřebitelského úvěru, kdy jej specifikuje jako jednorázový a bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 12 % ročně a bezhotovostním čerpáním. Poplatek za poskytnutí úvěru uvádí ve výši 12 676,29 Kč, datum poskytnutí úvěru , datum, a datum splatnosti , datum, s měsíční periodicitou splátek v pravidelné výši 2 833 Kč a výší RPSN 195,64 %. Listina dále obsahuje ujednání o splácení úvěru, právech a povinnostech smluvních stran či následcích porušení povinností klienta včetně ustanovení o porušení smlouvy. Z formuláře o poskytnutí informací ze spotřebitelského úvěru soud zjistil, že tento obsahuje údaje o totožnosti smluvních stran, na straně spotřebitele je uvedeno číslo průkazu žalované a místo podpisu SMS kód , hodnota, . Listina obsahuje popis základních vlastností úvěru, náklady spotřebitelského úvěru, právní aspekty poskytnutého úvěru a dodatečné informace o smlouvě a věřiteli. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že z účtu vedeného na právní předchůdkyni žalobkyně byla na účet , č. účtu, zaúčtována platba ve výši 20 000 Kč, a to dne , datum, . Ze smlouvy o postoupení pohledávek a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní, společností , právnická osoba, . byla dne , datum, uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejíž předmětem byla i pohledávka za žalovanou. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto skutečnost oznámila žalované. Z výzvy k úhradě ze dne , datum, s podacím lístkem soud zjistil, že dne , datum, vyzvala žalobkyně žalovanou, aby do tří dnů uhradila částku 59 234,49 Kč. Z podacího lístku soud zjistil, že dne , datum, byla zástupcem žalobkyně zaslána žalované zásilka číslo , hodnota, .

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni , datum, . Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

15. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

16. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

18. Z provedeného dokazování však nebylo prokázáno zjišťování a vyhodnocení ekonomické situace žalované v době sjednání závazku právní předchůdkyní žalobkyně. Žalobkyně ve svém podání pouze uvedla, že žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Navíc samotné prověření budoucího příjemce úvěru ve veřejných databázích je bez dalších ověření majetkové situace úvěrované nedostatečné. V souladu s § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům a příjmům žalované v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně by se při odborné péči, s jakou by měla dle zákona ke své činnosti, tedy poskytování spotřebitelských úvěrů, postupovat, v žádném případě neměla spokojit s pouhým lustrováním žalované, ale měla by po ní především vyžadovat předložení potvrzených příjmů a výdajů, ze kterých by měla získat představu o tom, jak žalovaná hospodaří, jaké jsou její příjmy a výdaje, s jakou finanční rezervou hospodaří a jestli dokáže ustát finanční závazek, o který žádá. Vedle toho pak předchůdkyně žalované zcela opomněla zjišťovat, zda má žalovaná již jiné finanční závazky, potažmo v jaké výši. Jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání dne , datum, tak se vzdala dobrodinní poučení od soudu, aby doplnila tvrzení a důkazy ke zjištění ekonomických a osobních poměrů žalované v době sjednání smlouvy o úvěru. Soud tak uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalované.

19. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Vzhledem k tomu, že to žalovaná sama navrhla (a žalobkyně s tím souhlasila), rozhodl soud o tom, že žalovaná je povinna dlužnou částku splácet měsíčně po 1 500 Kč. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

20. O náhradě nákladů rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť rozdíl procesního úspěchu byl minimální (žalovaná byla neúspěšná co do částky 20 000 Kč, žalobkyně pak co do částky 12 679,29 Kč a požadovaného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 32 676,29 Kč, který by činil v době jednání ve věci přibližně 7 500 Kč).