4 C 40/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalované: osobní údaje žalované o 40 719,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni částku 20 694,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 694,99 Kč od 9.4.2023 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 14 096,85 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5% ročně od 9.4.2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 34 791,84 Kč od 25.6.2022 do 8.4.2023, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 460,57 Kč, s kapitalizovaným úrokem 3 417,56 Kč, s úrokem ve výši 29% ročně z částky 33 031,84 Kč od 16.12.2021 do zaplacení a co do částky 5 927,26 Kč se zákonným úrokem ve výši 8,5% ročně z částky 5 927,26 Kč a úrokem ve výši 29% ročně z částky 4 727,26 Kč od 6.11.2021, zamítá.

III. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 879,11 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 40 719,10 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že s právní předchůdkyní žalobkyně dne 9.8.2019 uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 40 000 Kč a žalovaná se zavázala ji splácet. Smlouvou byl sjednán smluvní úrok 15,75% ročně. Žalovaná porušila svou povinnost řádně poskytnutou částku splácet a ocitla se v prodlení se splátkou. [právní předchůdkyně žalobkyně] v souladu s produktovými podmínkami dopisem ze dne 15.12.2021 zesplatnila úvěr žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] požadovala zaplacení celkové částky 38 260,63 Kč. Pohledávka byla za žalobkyní postoupena dne 14.6.2022. Dále žalobkyně požadovala ke stanovení povinnosti zaplatit částku 5 927,26 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 10.10.2017 byla právní předchůdkyní žalobkyně sjednána smlouva, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěrový limit ve výši 5 000 Kč. Žalovaná překročila úvěrový limit, proto jí byl úvěr zesplatněn a právní předchůdkyně žalobkyně požadovala zaplacení debetního zůstatku ve výši 4 727,26 Kč. K tomu požadovala žalobkyně částku 1 200 Kč jako poplatky a smluvní pokutu. Pohledávka byla za žalobkyní postoupena dne 14.6.2022. Žalobkyně doplnila, že její předchůdkyně posuzovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované. Uvedla, že vůči bance měla v době sjednání závazku splátky ve výši 12 312,85 Kč. Žalovaná uvedla, že má čistý měsíční příjem ve výši 19 583 Kč. Dále uvedla, že čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Při žádosti žalované o kreditní kartu dne 10.10.2017 s úvěrovým rámcem 5 000 Kč, žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy ze dne 9.8.2019, formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěr, produktových podmínek a sazebníku soud zjistil, že [právní předchůdkyně žalobkyně] uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované částku 40 000 Kč s úrokem z úvěru ve výši 15,75% ročně. Součástí smlouvy byly i produktové podmínky a sazebník banky. Dle čl. 13 produktových podmínek bylo povinností žalované hradit splátky řádně a včas. Dle čl. 14 písm. a) produktových podmínek je banka oprávněna zesplatnit v případě prodlení žalované celý úvěr. Žalovaná měla úvěr splácet v 72 splátkách po 862,18 Kč.

4. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 15.6.2023 soud zjistil, že co se výdajů týče, bylo počítáno s částkou životního minima. Žalovaná uvedla svůj měsíční čistý příjem 19 583 Kč. Uvedla, že žije v nájmu, že další splátky dluhů má ve výši 7 136,85 Kč a 5 176 Kč.

5. Z výpisu z úvěrového účtu [bankovní účet] č. [rok] [rok] soud zjistil, že žalovaná dne 9.8.2019 vyčerpala jistinu 40 000 Kč.

6. Z platební historie soud zjistil, že žalovaná ze smlouvy ze dne 9.8.2019 uhradila celkem 19 305,01 Kč.

7. Z dopisu ze dne 15.12.2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila úvěr žalované v důsledku jejího prodlení s úhradou splátek.

8. Ze smlouvy ze dne 10.10.2017 (žádosti o povolení debetního zůstatku [název produktu]) a produktových podmínek spotřebitelského kontokorentního úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o bankovních produktech a službách, ve které si strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovanou a poskytování na něm kontokorentního úvěru ve výši 5 000 Kč. Z dispozic ke smlouvě soud zjistil, že vyčerpaná část kontokorentního úvěru v nepovoleném debetu byla úročena ve výši 29% ročně. Žalovaná se zavázala, že jednou za 180 dnů bude na účtu kladný zůstatek a že na běžném účtu bude měsíční příjem minimálně 50% poskytnutého limitu.

9. Z výpisu posouzení úvěruschopnosti žalované ke kontokorentnímu rámci soud zjistil, že uvedla příjem 19 056 Kč, splátky 3 930,19 Kč a 3 131 Kč.

10. Z potvrzení o příjmu ze dne 10.10.2017 soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem žalované činil 19 056 Kč.

11. Z výpisu z úvěrového účtu č. [bankovní účet] soud zjistil, že 1/2021 2022 soud zjistil, že žalovaná vyčerpala částku 4 727,26 Kč 1.11.2021.

12. Z oznámení o převodu dluhu na úvěrový účet soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zrušila poskytování kontokorentního úvěru žalované, pohledávku převedla na úvěrový účet a žádala zaplacení částky 4 727,26 Kč do 5.11.2021.

13. Z platební historie k č. ú. [bankovní účet] soud zjistil, že žalovaná neuhradila ničeho.

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.6.2022 a oznámení o postoupení žalované, soud zjistil, že pohledávka byla postoupena z [právní předchůdkyně žalobkyně] na žalobkyni s účinností od 21.6.2022.

15. Z dokladu o odeslání předžalobní výzvy soud zjistil, že žalované byla doručena 8.4.2023.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

24. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

25. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

26. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

27. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

28. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

29. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008/48 EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

30. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

31. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

32. Soud tak uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dvě smlouvy o úvěru, na základě první z 10.10.2017 poskytla žalované kontokorentní úvěr, ze kterého žalovaná vyčerpala částku 4 727,26 Kč. Na tuto částku nezaplatila ničeho. Na základě druhé smlouvy ze dne 9.8.2019 byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila částku 19 305,01 Kč. Před sjednáváním obou smluv byl s žalovanou vyplněn formulář o příjmech, výdajích a dalších závazcích žalované. Z formuláře vyplynulo v případě smlouvy ze dne 10.10.2017, že průměrný měsíční příjem žalované činil 19 056 Kč. Splátky jiných pohledávek měla v tu dobu ve výši 7 061,19 Kč. Z formuláře vyplynulo v případě smlouvy ze dne 9.8.2019, že průměrný měsíční příjem žalované činil 19 056 Kč. splátky jiných pohledávek měla v tu dobu ve výši 12 312,85 Kč. Výdaje žalované byly určeny statisticky.

33. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. Bylo zjištěno, že s žalovanou uzavřela dvě smlouvy o úvěru, jednu dne 9.8.2019 na 40 000 Kč a druhou dne 10.10.2017 na 5 000 Kč. V obou případech se spokojila s tvrzením žalované, v případě dřívější smlouvy žalovaná předložila potvrzení o příjmu. Právní předchůdkyní žalobkyně nebyly zjišťovány žádné výdaje žalované na bydlení, cestu do práce, atd. Byly zjištěny výdaje na další splátky. Už v případě prvního úvěru měla žalovaná měsíční splátky 7 061,19 Kč a v případě druhého úvěru měla již splátky 12 312,85 Kč. S ohledem na navýšení a výši splátek měla být právní předchůdkyně žalobkyně o to obezřetnější při zjišťování výdajů žalované, aby měla jistotu, že může dostát svým závazkům.

34. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 40 000 Kč a 4 727,26 Kč, přičemž žalovaná zaplatila částku 19 305,01 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 20 694,99 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná byla ke dni 9.4.2023 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (dle doručení předžalobní výzvy), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o. z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Žalobkyně žalovala ze smlouvy ze dne 10.10.2017 částku 5 927,26 Kč se zákonným úrokem ve výši 8,5% ročně z částky 5 927,26 Kč od 25.6.2022 do zaplacení a úrokem ve výši 29% ročně z částky 4 727,26 Kč od 6.11.2021 do zaplacení. Soud při rozhodování o rozdílu mezi skutečně vyplacenými částkami a mezi zaplacenou částkou žalovanou vycházel z početní chyby, kdy zamítl i nárok na částku 4 727,26 Kč, který v případě správného výpočtu oprávněně nárokované částky měl být soudem přiznán.

35. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a náhrady nákladů (poplatků) včetně smluvní pokuty zamítnout včetně příslušenství. Smluvní pokuta (poplatky) je totiž svou povahou vedlejším (akcesorickým) právním poměrem závislým na existenci platného závazku hlavního, v němž zajišťuje splnění určité povinnosti. Pokud tedy není platný hlavní závazek, nemůže se uplatnit ujednání o smluvní pokutě a smluvní pokutu nelze přiznat. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 879,11 Kč, přičemž tato částka představuje 9,22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54,61 % a úspěchu žalobce v rozsahu 45,39 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 629 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 40 719,10 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 740 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. realizovaných po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 880 Kč ve výši 1 654,80 Kč.

37. Lhůta k vykonatelnosti byla stanovena v souladu s § 160 občanského soudního řádu.