4 C 41/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 453 759,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinný zaplatit žalobkyni částku 444 390,51 Kč s úrokem z prodlení z částky 444 390,51 Kč od 18.12.2022 do zaplacení ve výši 11,75% ročně do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 703,76 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 453 759,36 Kč od 2.8.2022 do 17.12.2022, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 9 368,85 Kč od 18.12.2022 do zaplacení, co do úroku ve výši 7,9% ročně z částky 450 144,01 Kč od 2.8.2022 do zaplacení a co do částky 9 368,85 Kč se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů částku 57 654,81 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 453 759,39 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svůj nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] uzavřela s žalovaným 23.2.2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla částku 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet částku v pravidelných měsíčních splátkách s úrokem 7,9% ročně. Žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného tak, že jí poskytl informace o svém osobním životě, že je svobodný, žije ve vlastním bytě, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, z předložené výše příjmu žalovaného. Jelikož žalovaný nesplácel řádně sjednané splátky, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila s účinností ke dni 3.6.2022. Následně uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 27.7.2022 s účinností ke dni 1.8.2022. Ke dni postoupení činila pohledávka 462 463,12 Kč. Neuhrazený zůstatek úvěru činil 444 390,51 Kč. Žalovanému byla před podáním žaloby zaslána výzva, ale neuhradil již ničeho.

2. Žalovaný se k žádosti nevyjádřil.

3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má trvalý pobyt na území České republiky.

4. Ze záznamu o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací soud zjistil, že žalovaný žádal o úvěr 600 000 Kč s měsíční splátkou 7 318 Kč Celkem splátek mělo být 119. Úroková sazba úvěru činila 7,9% ročně. Cena za vyřízení úvěru činila 5 000 Kč.

5. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu soud zjistil, že žalovaný uvedl svůj měsíční příjem 29 698 Kč u [právnická osoba], uvedl výši nájmu 1 000 Kč, uvedl, že je ženatý a v domácnosti s ním žije ještě jedna osoba.

6. Z výpisu z účtu banky [název] [příjmení] za měsíc říjen 2017 leden 2018 soud zjistil, že každý měsíc na tento účet je připsána částka příjmu žalovaného. Zároveň soud zjistil, že každý měsíc je z účtu placena částka [společnosti] [anonymizováno].

7. Z potvrzení o výši pracovního příjmu zaměstnance soud zjistil, že zaměstnavatel potvrdil průměrný čistý měsíční příjem 29 698 Kč.

8. Z posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že mimo [právní předchůdkyně žalobkyně] měl žalovaný v době uzavření úvěru ještě jeden kontokorentní úvěr ve výši 74 000 Kč a kreditní kartu s limitem 10 000 Kč. Oba úvěry měly být zkonsolidovány.

9. Ze smlouvy o úvěru ze dne 23.2.2018 a všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že žalovaný dne právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla částku 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet tuto částku v 119 splátkách po 7 318 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 7,9% ročně. ˇ [právní předchůdkyně žalobkyně] byla oprávněna v případě porušení povinnosti žalovaného splácet úvěr celý úvěr zesplatnit a požadovat úhradu dlužné částky.

10. Ze Sazebníku [právní předchůdkyně žalobkyně] soud zjistil výši sjednaných poplatků za odeslání upomínky a zesplatnění úvěru.

11. Z výzvy k úhradě dlužné splátky před zesplatněním úvěru soud zjistil, že žalovaný byl upomínán za prodlení s úhradou splátek.

12. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti úvěru soud zjistil, že v důsledku prodlení se splátkami byl celý úvěr ke dni 3.6.2022 zesplatněn.

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.7.2022, přílohy 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty a oznámení o postoupení pohledávek žalovanému, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a žalovaný byl o této skutečnosti informaován.

14. Z předžalobní výzvy ze dne 5.12.2022 a archu o jejím odeslání soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění před podáním žaloby.

15. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

23. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

24. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

25. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

26. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

27. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

28. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008/48 EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

29. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

30. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

31. Z provedeného dokazování vyhodnoceného v závěru o skutkovém stavu přitom vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr 600 000 Kč zaplatit celkem 7 318 Kč na splátce každý měsíc. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který vyplývá z potvrzení o příjmu. Tento příjem činil 29 698 Kč. Žalobkyně však žádným způsobem neověřila žalovaným uvedené výdaje, když se spokojila s tvrzením žalovaného o tom, že výdaje na nájemné má 1 000 Kč. Žádné údaje o skutečných výdajích žalovaného nezjišťovala ani neověřovala. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla namístě i vzhledem k nízkému příjmu žalovaného. Z výpisu z účtu nebylo možné k posouzení úvěruschopnosti zjistit nic, jelikož jeho počátek je od uzavření úvěrové smlouvy.

32. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 600 000 Kč, přičemž nesplacená jistina ke dni rozhodnutí činí 444 390,51 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 444 390,51 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl ke dni 18.12.2022 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (dle lhůty poskytnuté v předžalobní výzvě), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

33. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a náhrady nákladů včetně smluvní pokuty zamítnout včetně příslušenství. Smluvní pokuta (poplatky) je totiž svou povahou vedlejším (akcesorickým) právním poměrem závislým na existenci platného závazku hlavního, v němž zajišťuje splnění určité povinnosti. Pokud tedy není platný hlavní závazek, nemůže se uplatnit ujednání o smluvní pokutě a smluvní pokutu nelze přiznat. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 57 654,81 Kč, přičemž tato částka představuje 92,18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 96,09 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 3,91 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 18 151 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 453 759,36 Kč sestávající z částky 10 140 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 5 070 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 36 690 Kč ve výši 7 704,90 Kč.

35. Lhůtu k plnění soud s ohledem na výši částky, kterou je žalovaný povinný zaplatit stanovil 30 dnů.