4 C 46/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa o 35 058 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 35 058 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v plné výši, která bude stanovena v písemném vyhotovení rozsudku do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 35 058 Kč s úrokem 27,28% ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Z toho 2 500 Kč bylo převedeno jako provize zprostředkovatele úvěru. Žalovanému byla na účet poskytnuta částka 27 500 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že poskytnuté finanční prostředky vrátí ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč. K uzavření smlouvy došlo v elektronické formě prostřednictvím verifikační platby. Žalobkyně k ověření úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že si žalobkyně vyžádala výplatní pásky žalovaného 11/ 2022 a 12/ 2022, prověřila žalovaného v centrální evidenci exekucí insolvenčním rejstříku, katastru nemovitostí. O prověření úvěruschopnosti byl žalobkyní sepsán zápis. Jelikož se žalovaný doslal do prodlení s úhradou splátek, došlo k zesplatnění úvěru žalobkyní. Žalovaný byl upomínán dne [datum], [datum] a [datum]. Smluvní strany si sjednali smluvní úrok z úvěru ve výši 27,28% ročně. Žalobkyně požadovala dále dlužný úrok ve výši 2 013 Kč. Dále požadovala 100 Kč za každou odeslanou upomínku a smluvní pokutu za prodlení s úhradou každé ze tří splátek 499 Kč, celkem 1 497 Kč a dále požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru 32 013 Kč od [datum] do [datum], celkem 1 248 Kč. Předžalobní výzva byla zaslána žalobkyní spolu s dopisem o zesplatnění dne [datum].

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že dle jeho názoru žalobkyně nedostatečně zkoumala jeho úvěruschopnost v době uzavření smlouvy. Nedostatečně se zabývala výdaji žalovaného. Žalovaný uvedl, že prohlášení přítelkyně a jejího otce je nedostatečné. Uvedl, že žalobkyně nezkoumala jeho skutečné výdaje, neověřila je podklady. Dále uvedl, že žalobkyně mu poskytla částku 27 500 Kč, s tím, že dne [datum] uhradil žalobkyni částku 36 294 Kč.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a úvěrových podmínek soud zjistil, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, přičemž na účet žalovaného byla zaslána částka 27 500 Kč. [příjmení] 2 500 Kč byla zaslána zprostředkovateli úvěru přímo žalobkyní. Žalovaný se zavázal, že poskytnutou částku bude splácet ve splátkách po 1 150 Kč. [příjmení] byla úročena roční úrokovou sazbou 27,28%.

4. Z potvrzení banky o provedení úhrady ze dne [datum] soud zjistil, že žalovanému bylo na číslo účtu uvedené ve smlouvě odesláno 27 500 Kč a z potvrzení banky ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný tohoto dne převedl na účet žalobkyně částku 1 Kč.

5. Ze závazků, příjmů a výdajů žalovaného soud zjistil, že žalobkyně tyto položky ověřovala z listin: Posouzení úvěruschopnosti zákazníka, z čehož vyplynulo, že žalobkyně dospěla k závěru na základě příjmu žalovaného 34 000 Kč, nákladů žalovaného na bydlení ve výši 5 500 Kč. prohlášení [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vyplynulo, že v době sjednání úvěru žalovaný žil u své přítelkyně a přispíval částkou 5 500 Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že [jméno] [příjmení] byl spoluvlastníkem domu [adresa] [obec]. Z výplatních pásek žalovaného za listopad a prosinec 2022 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného činil 28 488 Kč a 22 600 Kč. Platový výměr měl žalovaný v obou měsících 27 830 Kč. Z insolvenčního rejstříku žalovaného soud zjistil, že ke dni [datum] neměl žalovaný záznam v insolvenčním rejstříku. Z výpisu z centrální evidence exekucí soud zjistil, že ke dni [datum] neměl žalovaný v evidenci záznam.

6. Ze statistik soud zjistil, že žalobkyně při ověření úvěruschopnosti vycházela ze statistik životního minima, výše normativních nákladů na bydlení ze statistik rodinných účtů.

7. Z bonity pro smlouvy a tabulky o umoření soud zjistil, že se žalovaný dostal do prodlení se třemi splátkami.

8. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že pro prodlení žalovaného byl celý úvěr zesplatněn a žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 10 dnů od odeslání dopisu o zesplatnění.

9. Z potvrzení České pošty s. p. soud zjistil, že zesplatnění úvěru bylo odesláno [datum].

10. Z potvrzení o zaplacení soud zjistil, že dne [datum] zaplatil žalovaný na účet žalobkyně částku 36 294 Kč.

11. Další navržené důkazy upomínky pro smlouvu [číslo], čestné prohlášení zaměstnance [jméno] [jméno] a jeho svědecký výslech soud pro nadbytečnost neprovedl.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

21. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

22. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

23. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona [číslo] výslovně nestanovil.

24. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

25. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008/48 EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

26. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ [příjmení] úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

27. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

28. Z provedeného dokazování vyhodnoceného v závěru o skutkovém stavu přitom vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr 30 000 Kč zaplatit každý měsíc splátku ve výši 1 150 Kč. Ověřen byl příjem žalovaného, který vyplývá z potvrzení o příjmu. Žalobkyně čestným prohlášením přítelkyně žalovaného a jejího otce ověřovala náklady žalovaného na bydlení. Z prohlášení vyplynulo, že žalovaný hradí otci své přítelkyně částku 5 500 Kč měsíčně. Soud podotýká, že i přes to, že si žalobkyně opatřila podklady pro příjem žalovaného a základní výdaj žalovaného, nebylo žalobkyní důsledněji ověřováno, zda žalovaný v době uzavření smlouvy neuzavírá další smlouvy, případně se nedostává do finanční tísně z jiných důvodů. S ohledem na uvedený účet žalovaného by bylo od žalobkyně obezřetné prověřit pohyby na účtu žalovaného. Z tohoto důvodu soud uzavřel, že úvěruschopnost byla zkoumána žalobkyní nedostatečně.

29. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 27 500 Kč, přičemž nesplacená jistina ke dni rozhodnutí činí 0 Kč, jelikož žalovaný [datum] částku uhradil. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl ke dni [datum] v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (dle lhůty poskytnuté v předžalobní výzvě), vyhověl by soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Jelikož však byla dlužná částka zaplacena před rozhodnutím soudu, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

30. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a náhrady nákladů včetně smluvní pokuty zamítnout včetně příslušenství. Smluvní pokuta (poplatky) je totiž svou povahou vedlejším (akcesorickým) právním poměrem závislým na existenci platného závazku hlavního, v němž zajišťuje splnění určité povinnosti. Pokud tedy není platný hlavní závazek, nemůže se uplatnit ujednání o smluvní pokutě a smluvní pokutu nelze přiznat.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 872,80 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 058 Kč sestávající z částky 2 540 Kč za každý ze dvou úkonů (převzetí věci a vyjádření k žalobě) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 680 Kč ve výši 1 192,80 Kč.