4 C 53/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: právnická osoba ., IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Prokopem Benešem sídlem Antala Staška 38/510, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: jméno FO , narozený datum bytem adresa o 32 679,20 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 31 756, 70 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 31 100,35 Kč od 14. 5. 2023 do zaplacení a částky 922,50 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 31 756,7 Kč s příslušenstvím z titulu uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a poskytnutí kreditní karty ze dne 17.8.2019, na jejímž základě byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Tato částka je úvěrovým rámcem a žalovaný mohl čerpat opakovaně prostředky až do částky 30 000 Kč. Žalovaný celkem načerpal prostředky ve výši 85 679,80 Kč. Žalovaný se dostával do prodlení s úhradou měsíčních splátek, proto byl dopisem ze dne 23.4.2023 zesplatněn. K zesplatnění tak došlo dne 21.4.2023. Dlužná částka se skládá z 9 224,98 Kč dlužných splátek, doplatku jistiny 21 675,37 Kč. Smluvní pokuty ve výši 10% z dlužných splátek, tedy 922,5 Kč, úroku z prodlení dle sazebníku 206,35 Kč, poplatek za odeslání upomínky 150 Kč, poplatek za odeslání sdělení o zesplatnění úvěru 200 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění, nebylo uhrazeno ničeho. Co se týče ověření úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že prověřila žalovaného v registrech nebankovních, SOLUSU, Centrální evidenci exekucí, vycházela z příjmu žalovaného, výdajů žalovaného, disponibilního příjmu žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z úvěrové smlouvy číslo , hodnota, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je profesí kvalifikovaný dělník, má pracovní poměr na dobu neurčitou, má čistý měsíční příjem 22 000 Kč, celkový čistý měsíční příjem 35 000 Kč, celkový měsíční příjem domácnosti 57 000 Kč, výdaje na bydlení 3 500 Kč, ostatní měsíční výdaje 3 500 Kč. Uvedl, že bydlí ve vlastním bytě, nemá žádnou vyživovací povinnost. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 30 000 Kč. Bezúročné období 45 dní. Výše pojistného byla sjednána ve výši 0,3% měsíčně z čerpané částky. První část úvěrového rámce byla sjednána ve výši 9 999 Kč a byla poskytnuta převodem na účet prodejce.

4. Z úvěrových podmínek soud zjistil, že dle bodu 5.2 byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného s platbami. Smluvní pokuta nepřekročí 0,1% denně z částky, s jejíž splátkou je žalovaný v prodlení. Dle bodu 5.7 si žalobkyně může účtovat za upomínku zaslanou žalovanou po splatnosti 150 Kč.

5. Z přehledu plateb soud zjistil, že v průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný zaplatil následující platby: 1 250 Kč, 4 500 Kč, 2 500 Kč, 7 500 Kč, 11 291 Kč, 11 000 Kč, 10 000 Kč, 6 500 Kč, 4 000 Kč, 5 000 Kč, 3 000 Kč, 14 000 Kč, 7 000 Kč, 7 000 Kč, 10 000 Kč.

6. Ze sazebníku ze dne 1.5.2018 soud zjistil, že poplatek za zaslání upomínky činí 150 Kč, 200 Kč jako náklad s odesláním dopisu o okamžité splatnosti úvěru7. Z výpisu ze dne 30. 11. 2022 soud zjistil, že žalovaný k tomuto dni měl vyčerpanou částku 25 914,27 Kč z úvěrového rámce.

8. Z upomínky před zesplatněním ze dne 20. 2. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě splátek po splatnosti ve výši 7 460,95 Kč.

9. Z výpisu ze dne 31. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaný měl k tomuto dni vyčerpanou částku 25 914,27 Kč z úvěrového rámce.

10. Z upozornění ze dne 20. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl upozorněn na prodlení se splátkou úvěru.

11. Z výpisu ze dne 31. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný měl vyčerpanou částku 29 939 Kč z 30 000 Kč.

12. Z výpisu ze dne 31. 1. 2023 soud zjistil, že žalovaný měl z úvěrového rámce vyčerpanou částku 25 914,27 Kč.

13. Z upomínky ze dne 20. 1. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě splátce po splatnosti ve výši 5 675,51 Kč.

14. Z výpisu ze dne 28. 2. 2023 soud zjistil, že žalovaný měl k tomuto dni vyčerpanou částku 25 914,27 Kč z úvěrového rámce.

15. Z výpisu ze dne 31. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaný měl k tomuto dni vyčerpanou částku 25 914,27 Kč z úvěrového rámce.

16. Z dopisu nazvaným zesplatnění pohledávky ze dne 23. 4. 2023 soud zjistil, že dne 21.4.2023 došlo k zesplatnění pohledávky s tím, že žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 32 632,70 Kč do 13.5.2023. Z dodejky ze dne 25. 4. 2023 soud zjistil, že dopis o zesplatnění byl žalovanému odeslán.

17. Z předžalobní upomínky ze dne 27. 10. 2023 s dokladem o odeslání soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k plnění.

18. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

26. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

27. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

28. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

29. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

30. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

31. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

32. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěrový rámec řádně splátky hradit. Žalobkyně se v tomto případě spokojila s prohlášením žalovaného ve smlouvě o jeho příjmu, jeho výdajích, nákladech na bydlení. Žádnou z těchto tvrzených skutečností již dále aktivně neověřovala. Žádné údaje o skutečných výdajích žalovaného nezjišťovala ani neověřovala, pouze je vyhodnotila na základě statistiky. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Žalobkyně ani po poučení soudem neprokázala, že by k takovému ověření schopnosti splácet žalovaného přistoupila.

33. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

34. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo tvrzeno, že žalovaný celkem načerpal částku 85 679,80 Kč. Dle rozpisu plateb žalovaný celkem uhradil částku 104 541 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Jelikož žalovaný na smlouvu plnil více, než mu bylo poskytnuto, soud žalobu v plném rozsahu zamítl včetně nárokované smluvní pokuty, jako akcesorického závazku k úvěrové smlouvě.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť plně úspěšnému žalovanému, žádné náklady nevznikly.