4 C 67/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 27 730 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni částku 8 930 Kč, a to v měsíčních splátkách po 1 200 Kč, splatné k 20. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 18 800 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 109,95 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 7 818,23 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 19 582,53 Kč od [datum] do zaplacení, a co do úroku ve výši 20,74% ročně z částky 19 582,53 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 27 730 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svůj nárok dovozuje z uzavření smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným dne [datum]. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala zaplatit úrok ve výši 3 400 Kč, odměnu za administrativní činnost 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 400 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit v 80 týdenních splátkách po 485 Kč. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost tak, že žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že má příjem 12 000 Kč. Výdaje žalované měly být 4 200 Kč. Osobní výdaje uvedla žalovaná 4 000 Kč. Použitelný příjem žalované činil dle žalobkyně 3 800 Kč. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně na závazku uhradila částku 11 070 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek dne [datum], což bylo žalovaná oznámeno dopisem ze dne [datum]. Žalovaná již dále neuhradila ničeho ani na základě zaslané předžalobní výzvy.

2. Žalovaná uvedla, že si je vědoma, že si vzala půjčku, ale je v tíživé finanční situaci a splácení nezvládla. Žalovaná uvedla, že její příjem je 22 000 Kč měsíčně, uvedla, že by byla schopná platit částku 1 000 Kč až 1 500 Kč.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě jí byla poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou měla uhradit v 80 týdenních splátkách po 485 Kč. S jistinou měla žalovaná dle smlouvy vrátit ještě úrok ve výši 3 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso 11 400 Kč.

4. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaná uvedla při sjednání smlouvy, že žije v nájmu s manželem. Je zaměstnána u [právnická osoba] s čistým příjmem 12 000 Kč, výdaje na bydlení má 2 900 Kč, osobní výdaje 4 000 Kč. Předložila právní předchůdkyni žalobkyně výplatní pásku.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávek včetně dokladu o odeslání soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena z [právnická osoba] na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalované.

6. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k plnění před podáním žaloby.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

16. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

17. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

18. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona [číslo] výslovně nestanovil.

19. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

20. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008/48 EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

21. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ [příjmení] úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

22. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

23. Soud tak uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Měsíční splátka činila 1 940 Kč. Příjmy žalované činily 12 000 Kč, přičemž uvedla výdaje 6 900 Kč. Výdaje žalované nebyly zkoumané ani ověřované. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. S ohledem na navýšení a výši splátek měla být právní předchůdkyně žalobkyně o to obezřetnější při zjišťování výdajů žalované, aby měla jistotu, že může dostát svým závazkům.

24. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila částku 11 070 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 8 930 Kč. Soud rozhodl, že s ohledem na možnosti žalované v souladu s § 160 občanského soudního řádku, je oprávněna žalovaná uhradit dlužnou částku ve splátkách po 1 200 Kč.

25. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné, nezbylo než žalobu v rozdílu jistiny a ve zbývající části o zaplacení úroků a náhrady nákladů (poplatků) včetně smluvní pokuty zamítnout včetně příslušenství. Smluvní pokuta (poplatky) je totiž svou povahou vedlejším (akcesorickým) právním poměrem závislým na existenci platného závazku hlavního, v němž zajišťuje splnění určité povinnosti. Pokud tedy není platný hlavní závazek, nemůže se uplatnit ujednání o smluvní pokutě a smluvní pokutu nelze přiznat. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že procesně úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.