4 C 78/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 - Nové Město proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 10 340,50 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 10 340,50 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 10 340,50 Kč od 17. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit jí částku 10 340,50 Kč s příslušenstvím, která měla představovat smluvní pokutu (v souhrnu) ve výši 0,1 % denně z částky 31 619,83 Kč od 22. 9. 2020 do 16. 6. 2021, 0,1 % denně z částky 31 255,83 Kč od 17. 6. 2021 do 26. 7. 2021, 0,1 % denně z částky 27 963,83 Kč od 27. 7. 2021 do 12. 8. 2021, 0,1 % denně z částky 24 023,83 Kč od 13. 8. 2021 do 31. 5. 2023, a to jako samostatný nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]. Výše smluvní pokuty za předchozí období od 28. 4. 2020 do 21. 9. 2020 (146 dnů) byla žalobkyni přiznána rozhodnutím nadepsaného soudu ze dne 22. 12. 2020, č. j. 7 C 208/2020-53. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 15. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 31 000 Kč, který se žalovaný zavázal spolu s poplatky vrátit v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 747 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 21. 1. 2020. Žalovaný však svému závazku nedostál a měsíční splátky pravidelně nehradil, proto došlo ze strany úvěrujícího k zesplatnění celého úvěru a vzniku práva na zaplacení smluvních pokut. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, insolvenčního rejstříku hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Při posouzení výdajů žalovaného žalobkyně vyšla zejména z jeho příjmu 9 800 Kč, celkových měsíčních nákladů žalovaného 4 410 Kč z čehož vypočetla volné zdroje ke splácení ve výši 4 390 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 15. 1. 2020 soud zjistil, že výše úvěru činila 31 000 Kč. Byly sjednány měsíční splátky po 2 747 Kč na dobu 36 měsíců. Zápůjční úroková sazba činila 100,45 % p. a., a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru, roční procentní sazba nákladů byla ve výši 162,39 %. V části B smlouvy, bodě 6. 5. bylo sjednáno, že jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení (prokázáno smlouvou o úvěru [číslo]). Soud dále zjistil z listiny nazvané Prohlášení klienta ze dne 15. 1. 2020 mimo jiné, že žalovaný uvedl, že jím uváděné údaje jsou pravdivé a úplné, dále soud zjistil CBS skóre žalované 370, tj. kategorii II značící u žalovaného menší riziko úvěru (z kopie výpisu z registru NRKI). Z kopií účtu žalovaného soud zjistil jeho mzdu ve výši 10 296 Kč za měsíc září 2019, 9 810 Kč za měsíc říjen 2019, 12 731 Kč za měsíc listopad 2019, 9 898 Kč za měsíc prosinec 2019 a že na účtu je uveden počáteční stav 4 313,78 Kč a konečný stav 4 716,14 Kč.

4. Z listiny nazvané Hodnocení klienta soud zjistil uvedený pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání 9 800 Kč, výdaje žalované tvořené životním minimem ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 1 000 Kč, rezervu tvořenou částkou 1 000 Kč, bydlení u rodičů, svobodný stav žalovaného, přičemž oddíl Analýza schopnosti splácet nebyl vyplněn. Z předložené pracovní smlouvy zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba] [anonymizována tři slova] – Agentura práce pracovní poměr na dobu neurčitou ode dne 31. 8. 2017, a z dodatku ke smlouvě přidělení k zaměstnavateli [právnická osoba], od 30. 5. 2019. Dopisem ze dne 27. 4. 2020 mělo být žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru s výzvou k zaplacení částky 40 143 Kč. Z listiny nazvané Předsmluvní formulář a z kopie výpisu z registru SOLUS soud nezjistil pro rozhodnutí další podstatné informace. Z předžalobní upomínky (a z podacího archu) ze dne 31. 5. 2023 soud zjistil, že žalovaný měl být zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě částky 10 340,50 Kč s příslušenstvím do 15 dnů od doručení výzvy.

5. Z rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že žalovanému byla uložena povinnost mimo jiné zaplatit 4 161,50 Kč na pohledávku vyplývající ze smlouvy [číslo] týkající se smluvní pokuty za prodlení s platbami, a to za předcházející období od 28. 4. 2020 do 21. 9. 2020.

6. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle zákona č. 89/2012 Sb. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

12. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona [číslo] výslovně nestanovil.

13. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

14. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu, je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008/48 EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech se přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

15. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

17. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

18. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno jako absolutně neplatné, je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

19. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

20. Podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

21. Z obsahu spisu a provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalovaného. Spokojila se s jeho pouhým tvrzením, že bydlí u rodičů a jeho výdaje jsou 1 000 Kč a k dalšímu určení výdajů žalovaného použila matematický model. Je povinností poskytovatele úvěrů, aby ověřily výdaje žadatele o poskytnutí úvěru, jako jsou náklady na bydlení, cestování, zdravotní stav atd. Náklady na bydlení u rodičů lze ověřit například čestným prohlášením rodiče, výpisem z účtu. Žalobkyně tedy neprokázala řádné ověření výdajů žalovaného při ověřování úvěruschopnosti. Zároveň vzhledem k prokázanému příjmu žalovaného v souvislosti s prací, ke které byla doložena pracovní smlouva s dodatkem, soud vyhodnotil, že k vyhodnocení těchto informací došlo ze strany žalobkyně chybně. Žalovaný jako agenturní zaměstnanec s výdělkem 9 800 Kč, na jehož účtu je uveden počáteční stav 4 313,78 Kč a konečný stav 4 716,14 Kč v době uzavření úvěru nezaručoval, že bude schopen žalovaný splácet, jelikož přidělení práce v agenturním zaměstnávání nemusí být jisté a pravidelné. Taková osoba by musela mít k dispozici více volných prostředků, aby mohla své závazky plnit i v době kdy pracovní možnosti budou omezeny a bude tak omezen i příjem takového žadatele o úvěr. Žalovaný s ohledem na výši jeho příjmu a stav platebního účtu žádnými takovými prostředky nedisponoval, spíše naopak. Soud tak dospěl k závěru, že výdaje žalovaného nebyly řádně zjišťovány a příjem byl chybně vyhodnocen.

22. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

23. Soud se s ohledem na výše zjištěné odchýlil od právního názoru vysloveným v rozsudku 7 C 208/2020-53 a předběžnou otázku i s ohledem na § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. vyhodnotil odlišně.

24. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, jejíž součástí je i ujednání o smluvní pokutě jako nárok akcesorický, je neplatná, nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož plně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.