4 C 99/2025

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 50 056,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni částku 22 180 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 180 Kč od , datum, do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částek 11 910 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 486,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 463,37 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 370 Kč od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 9 370 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 9 370 Kč od , datum, do zaplacení ačástky ve výši 15 966,54 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 4 200,92 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 293,3 Kč se zákonným úrokem ve výši 15 % ročně z částky 15 583 Kč od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 12 810 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 2 773 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 15 583 Kč od , datum, do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 50 056,54 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, s žalovanou smlouvu o úvěru č. , číslo smlouvy, , na jejímž základě poskytla žalované částku 10 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 14 525 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 847 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 14,75 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 292 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaná dle žalobkyně zavázala uhradit v hotovosti v 78týdenních splátkách po 315 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na , datum, . Ke dni , datum, činila dlužná jistina 9 370 Kč a dlužný celkový poplatek 11 910 Kč. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne , datum, . Žalovaná uhradila od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek celkem 630 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou smlouvu č. , číslo smlouvy, , na jejímž základě poskytla žalované částku 20 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 17 362 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9 942 Kč, s úrokovou sazbou 15 % ročně, částku za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 996 Kč. toto vše se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 52týdenních splátkách po 719 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na , datum, . Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne , datum, . Žalovaná uhradila od podpisu smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek celkem částku 7 190 Kč. Z těchto poskytnutých finančních prostředků ke dni , datum, zbývala dlužná jistina 15 583 Kč a poplatek 13 194,54 Kč. Dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalovaná dlužné částky neuhradila ani po tom, co byla žalobkyní vyzvána k plnění. K ověření úvěruschopnosti uvedla žalobkyně, že její právní předchůdkyně se zabývala rodinnými i výdělkovými poměry žalované, kde uvedla, že má příjem mezi 50-70 000 Kč, pracuje v , právnická osoba2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, smlouvu č. , číslo smlouvy, , na jejímž základě poskytla žalované částku 10 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 14 525 Kč představující součet kapitalizovaných úroků, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Úroková sazba byla sjednána ve výši 14, 75 %. To vše měla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 78 týdenních splátkách po 315 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo smlouvy, a smluvní podmínky). Dále soud zjistil, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , smlouvu č. , číslo smlouvy, , na jejímž základě poskytla žalované částku 20 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 17 362 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků, poplatek za zpracování půjčky a částku za službu komfortního a flexibilního splacení. Úroková sazba byla sjednána 15 % ročně. Tyto částky měla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 52 týdenních splátkách po 719 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k plnění do , datum, . Ze zákaznické karty z , datum, soud zjistil, že žalovaná uvedla, že pracuje jako uklízečka s čistým měsíčním příjmem 13 277 Kč. V zákaznické kartě je zaškrtnuto, že příjem byl ověřen z pracovní smlouvy. V zákaznické kartě žalovaná uvedla další čistý příjem domácnosti 40 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Uvedla, že nemá jiné závazky. Uvedla, že je svobodná a žije s rodiči. Ze zákaznické karty ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná uvedla, že má čistý příjem 16 126 Kč. Další čistý příjem domácnosti uvedla 50 000 Kč. Uvedla, že pracovní smlouvu má na dobu určitou. Měsíční výdaje 3 000 Kč. Dále uvedla, že má již splátky u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 3 164 Kč měsíčně. Příjem měl být ověřen z pracovní smlouvy a ze dvou výplatních pásek. Z přehledu plateb soud zjistil, že ke dni , datum, činila dlužná jistina 9 370 Kč a dlužný celkový poplatek 11 910 Kč. V případě druhé smlouvy ke dni , datum, zbývala dlužná jistina 15 583 Kč a poplatek 13 193,54 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, přílohy 1 k ní a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že ke dni , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009–56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

15. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

16. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, a to na poskytnuté úvěry ve výši 10 000 Kč a 20 000 Kč zaplatit celkem 315 Kč a 719 Kč týdně, tedy 4 136 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalované, který ověřila žalobkyně prostřednictvím výplatních pásek žalované, a z pracovní smlouvy. Tento průměrný čistý měsíční příjem činil 13 277 Kč v případě smlouvy z , datum, a 16 126 Kč v případě smlouvy z , datum, . Žalovaná sice uvedla další příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč a 50 000 Kč nicméně neuvedla k tomu nic bližšího, právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala, zda s ní v domácnosti někdo žije, jakou dělá práci, jak se podílí žalovaná na výdajích. Co se týče výdajů žalované ve výši 3 000 Kč měsíčně, nedošlo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně k žádnému ověření těchto tvrzení žalované. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízký příjem žalované, a nízké uvedené náklady na bydlení a další životní potřeby. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

19. Tím, že se žalobkyně nedostavila k jednání dne , datum, vzdala se tak dobrodiní poučení ze strany soudu, aby doplnila tvrzení a důkazy prokazující řádné zjištění a vyhodnocení výdajů a příjmů žalované.

20. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalované tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jejích schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalované, zejména jejích výdajů.

21. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byla vyzvána k plnění do , datum, , což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.

22. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 22 180 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 22 180 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly (výrok III.).

24. Povinnost k plnění byla soudem uložena v obecné pariční lhůtě 3 dnů.