5 C 129/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený opatrovníkem Mgr. Janem Altem sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, 284 01 Kutná Hora - Vnitřní Město o zaplacení 494 196,43 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 457 860,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 457 860,39 Kč od 29. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 336,04 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 994,35 Kč, s úrokem ve výši 12,4 % ročně z částky 482 424,43 Kč od 19. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 10 000 Kč od 19. 12. 2022 do 30. 1. 2023, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 564,04 Kč od 29. 12. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 005 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, v rozsahu 21,8 %, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení zažalované částky s tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající z rámcové smlouvy č. , hodnota, , kterou uzavřel dne 1. 9. 2021 s žalobkyní a na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Žalobkyně dále uvedla, že na základě citované smlouvy a následného dodatku č. 3 k rámcové smlouvě uzavřeného dne 14. 2. 2022 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 500 000 Kč, který mu byl vyplacen dne 16. 2. 2022 na jeho běžný účet. Počínaje dnem 18. 10. 2022 nebyly splátky ze strany žalovaného hrazeny řádně a včas, a proto byl úvěr v souladu se smlouvou dne 19. 12. 2022 zesplatněn. Žalobkyně dále uvedla, že na základě citované smlouvy a následného dodatku č. 5 k rámcové smlouvě uzavřeného dne 23. 2. 2022 byl žalovanému dále poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč, který žalovaný čerpal prostřednictvím svého běžného účtu. Žalovaný porušoval smluvní podmínky, a proto byl úvěr dne 19. 12. 2022 zesplatněn. Navzdory smluvním povinnostem se žalovaný dostal na shora uvedeném účtu i do nepovoleného debetního zůstatku ve výši 1 772 Kč, jehož zaplacení se žalobkyně žalobou taktéž domáhala. Žalobkyně před uzavřením dodatků k rámcové smlouvě provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty. Žalobkyně získané informace ověřuje v interních i externích databázích. Žalovaný na svůj dluh ničeho nezaplatil ani přes zaslanou předžalobní výzvu.

2. Skutečnost, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, když situace, kdy pobyt žalovaného není znám, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu. Protože se nepodařilo přes rozsáhlé pátrání soudu zjistit, na území jakého členského státu má žalovaný bydliště, pak má soud za to s odkazem na závěry rozhodnutí Soudního dvora C-327/10 ze dne 17. 11. 2011 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, ECR I-00117, že obdobně v této věci je soudem příslušným o věci rozhodnout, když na území ČR se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného a žalovaný před podáním žaloby žalobci jinou adresu neoznámil. Pak tedy soud pokračoval podle vnitrostátního procesního práva a ustanovil k ochraně zájmů žalovaného v řízení opatrovníkem advokáta.

3. Opatrovník žalovaného namítal, že nedošlo k řádnému zesplatnění úvěrů, neboť oznámení o zesplatnění úvěrů nebylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě, a dále namítal nedostatečné splnění povinnosti žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto navrhl žalobu (částečně) zamítnout.

4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“), a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

5. Žalobkyně sjednala s žalovaným dne 1. 9. 2021 rámcovou smlouvu č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky žalobkyně, na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet (prokázáno smlouvou ze dne 1. 9. 2021). Dne 14. 2. 2022 požádal žalovaný u žalobkyně o úvěr s požadovaným úvěrovým rámcem 500 000 Kč a dne 23. 2. 2022 požádal o kontokorentní úvěr s požadovaným úvěrovým rámcem 10 000 Kč. Dle žádostí měl žalovaný bydlet v nájmu, měl být zaměstnán na dobu neurčitou a jeho výše měsíčních příjmů měla činit 17 049 Kč. Měsíční příjmy ostatních členů jeho domácnosti měly činit 21 000 Kč. Naopak jeho měsíční výdaje na bydlení měly činit 2 000 Kč, náklady na další základní potřeby měly činit 3 000 Kč, přičemž další náklady již žalovaný neměl mít (prokázáno přehledem žádostí o úvěr). Zaměstnavatelem žalovaného byl potvrzen jeho průměrný měsíční příjem za měsíce listopad 2021 až leden 2022 ve výši 17 049 Kč (prokázáno potvrzením ze dne 16. 2. 2022). K osobě žalovaného nebylo nalezeno, že by byl jeho měsíční rozpočet zatížen splácením předešlého úvěru, přičemž v nedávné minulosti (24. 10. 2021) nebylo vyhověno jeho žádostem o poskytnutí úvěrů ve výši 100 000 Kč a 50 000 Kč (prokázáno úvěrovou zprávou). Dne 14. 2. 2022 žalobkyně s žalovaným sjednala k rámcové smlouvě Dodatek č. 3, na základě kterého se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč na účet žalovaného, přičemž žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím 120 pravidelných měsíčních splátek po 7 299 Kč ke každému 18. dni v měsíci počínaje měsícem po měsíci, v němž došlo k čerpání úvěru. Úroková sazba byla sjednána ve výši 12,4 % ročně. Žalovaný se dále přihlásil k pojištění pro případ neschopnosti splácet úvěr s pojistným ve výši 636 Kč měsíčně (prokázáno dodatkem č. 3 k rámcové smlouvě číslo , hodnota, včetně přihlášky k pojištění, pojistnou smlouvou ze dne 1. 9. 2020). Peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč byly žalovanému poskytnuty dne 16. 2. 2022 na jeho běžný účet, přičemž žalovaný dosud na celý dluh z této smlouvy zaplatil 53 911,61 Kč (prokázáno výpisy z účtu a splátkovým kalendářem). Dne 23. 2. 2022 žalobkyně s žalovaným dále sjednala k rámcové smlouvě Dodatek č. 5, na základě kterého se žalobkyně zavázala, že umožní žalovanému přečerpání běžného účtu do výše limitu 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit vyčerpané peněžní prostředky nejpozději do jednoho roku a zaplatit z nich úroky. Úroková sazba byla sjednána ve výši 18,9 % ročně (prokázáno dodatkem č. 5 k rámcové smlouvě číslo , hodnota, ). Žalovaný překročil smluvený limit ve výši 10 000 Kč, přičemž i po připsání prostředků ve výši 10 000 Kč na účtu žalovaného zůstal nepovolený debetní zůstatek ve výši 1 772 Kč (prokázáno přehledem čerpání včetně splácení kontokorentu a výpisem z účtu). Žalovaný tak porušil své smluvní povinnosti, a proto dne 19. 12. 2022 žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění úvěrů; žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 28. 12. 2022 a upozorněn, že v opačném případě se bude žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou. Dopis byl žalovanému odeslán na adresu uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku (prokázáno dopisem ze dne 19. 12. 2022 včetně podacího archu).

6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, dle níž peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

8. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

11. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

13. Z žaloby se podává pouze obecná formulace, že spotřebitel poskytl věřiteli úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, přičemž věřitel tyto informace ověřil a vyhodnotil. Z žádosti o úvěr plyne, že žalovaný uvedl svůj čistý měsíční příjem ve výši přibližně 17 000 Kč, což doložil i potvrzením zaměstnavatele. V žádosti dále uvedl žalovaný své pravidelné měsíční výdaje v celkové výši 5 000 Kč. K tomu je třeba podotknout, že ačkoliv žalobkyně lustrovala žalovaného v rejstřících stran jeho „úvěrové historie“, neprováděla lustraci žalovaného komplexně, aby zjistila, zda je žalovaný skutečně solventní osobou (např. lustrací v insolvenčním rejstříku a rejstříku exekucí). Nadto byla výše měsíčních výdajů žalovaného uvedena v takové částce, že tato nemohla odpovídat skutečnosti. Soud je tak přesvědčen, že taková výše výdajů byla žalovaným stanovena pouze účelově, aby jím uváděné měsíční příjmy převyšovaly jeho měsíční výdaje. Za takové situace se ovšem žalobkyně nemohla spokojit s pouhými tvrzeními žalovaného o jeho jen těžko uvěřitelných pravidelných měsíčních výdajích, nicméně měla sama žalovaného vyzvat, aby jím tvrzené výdaje tedy doložil (např. nájemní smlouvou, stanovením záloh za energie, apod.). Žalovaný by tak byl nucen např. prokázat, že jeho měsíční výdaje na bydlení (tj. nájem/hypotéku, zálohy na energie, apod.) činí v souhrnu 2 000 Kč. Pokud se žalobkyně spokojila se sdělením takové výše výdajů, aniž by tyto dále prověřovala, tak má soud za to, že vyžadovala-li si žalobkyně listiny vztahující se k příjmům žalovaného, činila tak pouze proto, aby jimi disponovala, avšak s ohledem na rezignaci stran zjišťování výše výdajů a jejich poměřování s doloženými příjmy dále neměla snahu schopnost žalovaného splácet úvěr zkoumat. Nutno dodat, že pokud měla žalobkyně i podklady pro výdaje žalovaného v době uzavírání smluv (např. aktuální nájemní smlouvu, stanovení záloh na energie), bylo její povinností tyto podklady ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru uchovat.

14. Další dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny, k žalobě nebyly ani připojeny. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně nad rámec shora uvedeného neměla dalších tvrzení a důkazů.

15. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by věřitel při poskytování spotřebitelského úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o.z.).

16. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku a dalších případných poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení poskytnuté jistiny, kterou soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu. Proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen v souladu s § 2991 odst. 1 o.z. zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (celkem 510 000 Kč), jejichž výše je ponížena o část, kterou již žalovaný uhradil (53 911,61 Kč), a dále zaplatit prostředky vzniklé čerpáním nepovoleného debetu (1 772 Kč). Soud přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak až od marného uplynutí lhůty k zaplacení dluhu určené zesplatněním dluhu včetně předžalobní výzvy včetně zákonné výše vážící se k tomuto dni, neboť na základě ujednání obsažených v absolutně neplatné smlouvě nelze určovat splatnost dluhu, přičemž žalovaný byl k uhrazení dluhu žalobkyní prokazatelně vyzván až právě tímto dopisem. Soud se neztotožnil se stanoviskem opatrovníka žalovaného, že oznámení o zesplatnění nebylo žalovanému řádně doručeno. Ačkoliv je třeba přisvědčit námitce opatrovníka žalovaného, že adresa , adresa, , není označena jako adresa bydliště žalovaného v uzavřené smlouvě či jejích dodatcích, jedná se o adresu evidovanou u osoby žalovaného v interním registru žalobkyně i bankovních registrech. Navíc za situace, kdy žalovaný vykonával zaměstnání v , Anonymizováno, , Anonymizováno, , kde se i pohyboval (dle historie výpisu z účtu), nebylo na místě, aby žalobkyně žalovanému oznámení zasílala na adresu uvedenou ve smlouvě nacházející se v , Anonymizováno, . O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. dle míry úspěchu ve věci. Pro účely rozhodování o nákladech řízení v této věci soud nevycházel pouze z „jistiny“, tedy žalované pohledávky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěch ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). V posuzované věci byla žalobkyni přiznána částka 457 860,39 Kč s běžícím příslušenstvím kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozhodnutí v částce 107 677,10 Kč. Žalobkyně měla tedy úspěch ohledně celkové částky 565 677,10 Kč. Neúspěch měla naopak ohledně částky 36 336,04 Kč s kapitalizovaným příslušenstvím ve výši 14 994,35 Kč a běžícího příslušenství zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí v částce 106 130,05 Kč. Žalobkyně měla tedy neúspěch ohledně celkové částky 157 460,44 Kč. Za předmět řízení je třeba považovat součet těchto částek, tj. částku 723 137,54 Kč. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobkyně tedy činí 56,4 % (78,2 % úspěch – 21,8 % neúspěch). Účelně vynaložené náklady žalobkyně se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 19 768 Kč, tří paušálních náhrad hotových výdajů nezastoupeného účastníka po 300 Kč (§ 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) a cestovních náhrad ve výši 1 118,67 Kč za jízdu osobním automobilem při jedné cestě , adresa, a zpět (cesta do místa jednání soudu dne 23. 7. 2024, přičemž žalobkyně byla téhož dne účastna dvou jednání a požadovala proto náhradu cestovného v poloviční výši) o celkové vzdálenosti 308 Km, při ceně 38,70 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 5,60 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 398/2023 Sb.. Celkem tak má žalobkyně nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 56,4 % z částky 21 786,67 Kč, tj. 12 287,68 Kč, a ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

18. Soud výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice poměrnou část nákladů státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř., a to v rozsahu jejího neúspěchu ve věci samé. Jelikož o základu nároku již soud mohl rozhodnout, nýbrž náklady státu (odměna opatrovníka) ještě nejsou známy, bude výše nákladů státu v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 o.s.ř. určena samostatným usnesením.