5 C 137/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 53 148,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 53 148,53 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 548,53 Kč od 30. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 584,87 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 51 548,53 Kč od 20. 12. 2022 do 18. 1. 2023 a úroku ve výši 15 % ročně z částky 51 548,53 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 594,56 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, v rozsahu 18,7 %, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení zažalované částky s tím, že žalovaná neplnila platební povinnosti vyplývající z rámcové smlouvy č. , hodnota, , kterou uzavřela dne 2. 9. 2021 s žalobkyní a na základě které byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Žalobkyně dále uvedla, že na základě citované smlouvy a následného dodatku č. 4 k rámcové smlouvě uzavřeného dne 7. 9. 2022 byl žalované poskytnut úvěr ve výši 51 571 Kč, který byl dne 7. 9. 2022 vyplacen na běžný účet žalované. Žalobkyně před uzavřením smlouvy provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalované na základě informací, které jí byly žalovanou poskytnuty. Žalobkyně získané informace ověřuje v interních i externích databázích. Počínaje dnem 20. 10. 2022 nebyly splátky ze strany žalované hrazeny řádně a včas, a proto byl úvěr v souladu se smlouvou dne 20. 12. 2022 zesplatněn. Žalovaná na svůj dluh ničeho nezaplatila ani přes zaslanou předžalobní výzvu.

2. Skutečnost, že žalovaná je cizí státní příslušnicí, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, když situace, kdy pobyt žalované není znám, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu. Protože se nepodařilo přes rozsáhlé pátrání soudu zjistit, na území jakého členského státu má žalovaná bydliště, pak má soud za to s odkazem na závěry rozhodnutí Soudního dvora C-327/10 ze dne 17. 11. 2011 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, ECR I-00117, že obdobně v této věci je soudem příslušným o věci rozhodnout, když na území ČR se nacházelo poslední známé bydliště žalované a žalovaná před podáním žaloby žalobci jinou adresu neoznámila. Pak tedy soud pokračoval podle vnitrostátního procesního práva a ustanovil k ochraně zájmů žalované v řízení opatrovníkem advokáta.

3. Opatrovník žalované namítal nedostatečné splnění povinnosti žalobkyně zkoumat schopnost žalované splácet úvěr, a proto navrhl žalobu částečně zamítnout.

4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“), a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

5. Žalobkyně sjednala s žalovanou dne 2. 9. 2021 rámcovou smlouvu č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky žalobkyně a na základě které byl žalované zřízen běžný účet (prokázáno smlouvou ze dne 2. 9. 2021). Dne 7. 9. 2022 požádala žalovaná u žalobkyně o úvěr s požadovaným úvěrovým rámcem 51 571 Kč. Dle žádosti měla žalovaná bydlet v nájmu, měla být na mateřské dovolené, výše jejího příjmu měla činit 14 000 Kč a příjmy ostatních členů její domácnosti měly činit 17 000 Kč. Naopak její výdaje na bydlení měly činit 15 000 Kč a náklady na další základní potřeby 5 000 Kč; žalovaná měla mít dvě vyživovací povinnosti (prokázáno přehledem žádostí o úvěr). K osobě žalované bylo nalezeno, že již dříve čerpala dva úvěry v celkové výši 120 000 Kč, které zcela nesplatila a byla tak v prodlení se zaplacením částky 97 350 Kč. Dne 21. 9. 2021 požádala o úvěr ve výši 200 000 Kč, avšak její žádosti nebylo vyhověno (prokázáno úvěrovou zprávou). Dne 7. 9. 2022 žalobkyně s žalovanou sjednala k rámcové smlouvě Dodatek č. 4, na základě kterého se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 51 571 Kč na účet žalované, přičemž žalovaná se zavázala úvěr splácet prostřednictvím 34 pravidelných měsíčních splátek po 2 000 Kč ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem po měsíci, v němž došlo k čerpání úvěru. Úroková sazba byla sjednána ve výši 17,9 % ročně (prokázáno dodatkem č. 4 k rámcové smlouvě číslo , hodnota, ). Peněžní prostředky ve výši 51 571 Kč byly žalované poskytnuty dne 7. 9. 2022 na její běžný účet, přičemž žalovaná dosud na celý dluh zaplatila 22,47 Kč. Zároveň se žalovaná dostala do nepovoleného debetu ve výši 1 600 Kč (prokázáno výpisy z účtu a splátkovým kalendářem). Žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dne 20. 12. 2022 žalobkyně žalované oznámila zesplatnění úvěru; žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky do 29. 12. 2022 a upozorněna, že v opačném případě se bude žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou (prokázáno dopisem ze dne 20. 12. 2022 včetně podacího archu).

6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, dle níž peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

8. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

11. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

13. V příslušném dodatku k rámcové smlouvě, na jehož základě žalobkyně poskytla žalované úvěr, je uvedeno pouze obecné prohlášení, že žalovaná si je vědoma svojí finanční situace a ví, že bude schopná úvěr splácet. Z přehledu žádostí o úvěr zprostředkovaně vyplývá, že žalovaná předložila žalobkyni žádost o poskytnutí úvěru, ve které uvedla svůj příjem z rodičovského příspěvku ve výši 14 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 15 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje na základní životní potřeby ve výši 5 000 Kč. Se žalovanou měl bydlet další člen její domácnosti, jehož příjem byl 17 000 Kč měsíčně. Žalobkyně ovšem nepředložila soudu žádné důkazy o tom, že tyto žalovanou sdělené údaje ověřovala, takže soud dospěl k závěru, že tak neučinila a s ohledem na výše uvedené prohlášení žalované se spokojila bez dalšího pouze s údaji sdělenými žalovanou. Žalobkyně dále ověřovala zadluženost žalované v interní databázi, přičemž zjistila, že žalované v nedávné minulosti již byly poskytnuty dva úvěrové produkty, které řádně nesplácela a dosud je v prodlení s úhradou částky 97 350 Kč. Další žádost o poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč byla žalované zamítnuta. Žalobkyně tak měla dostatek indicií, že finanční situace žalované nemusí být dobrá a měla přistoupit k jejímu podrobnému zkoumání (např. na základě doložení potvrzení o výši příjmů, nájemní smlouvy, výpisů z účtu žalované ke zjištění jejích pravidelných plateb a výdajů, apod.). Žalobkyně se spolehla takřka pouze na subjektivní zhodnocení vlastní finanční situace učiněné žalovanou, aniž by sama ke splnění své povinnosti zkoumat schopnost žalované splácet úvěr vyvinula více aktivity. Nutno dodat, že pokud pak žalobkyně skutečně měla podklady k příjmům a výdajům žalované v době uzavírání smlouvy, bylo její povinností tyto podklady ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru uchovat.

14. Další dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalované splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny, k žalobě nebyly ani připojeny. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně nad rámec shora uvedeného neměla dalších tvrzení a důkazů.

15. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by věřitel při poskytování spotřebitelského úvěru zkoumal úvěruschopnost žalované, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, . proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o.z.).

16. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti žalobkyně zkoumat schopnost žalované splácet úvěr, smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku a dalších případných poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení poskytnuté jistiny, kterou soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalované, ke kterému došlo bez právního důvodu. Proto soud rozhodl, že žalovaná je povinna v souladu s § 2991 odst. 1 o.z. zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (51 571 Kč), jejichž výše je ponížena o část, kterou již žalovaná uhradila (22,47 Kč), a dále zaplatit prostředky vzniklé čerpáním nepovoleného debetu (1 600 Kč). Soud přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak až od marného uplynutí lhůty k zaplacení dluhu určené zesplatněním dluhu včetně předžalobní výzvy včetně zákonné výše vážící se k tomuto dni, neboť na základě ujednání obsažených v absolutně neplatné smlouvě nelze určovat splatnost dluhu, přičemž žalovaná byla k uhrazení dluhu žalobkyní prokazatelně vyzvána až právě tímto dopisem. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. dle míry úspěchu ve věci. Pro účely rozhodování o nákladech řízení v této věci soud nevycházel pouze z „jistiny“, tedy žalované pohledávky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěch ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). V posuzované věci byla žalobkyni přiznána částka 53 148 Kč s běžícím příslušenstvím kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozhodnutí v částce 12 117,43 Kč. Žalobkyně měla tedy úspěch ohledně celkové částky 65 265,96 Kč. Neúspěch měla naopak ohledně kapitalizovaného příslušenství ve výši 2 584,87 Kč a běžícího příslušenství zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí v částce 12 452,13 Kč. Žalobkyně měla tedy neúspěch ohledně celkové částky 15 001 Kč. Za předmět řízení je třeba považovat součet těchto částek, tj. částku 80 266,96 Kč. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 62,6 % (81,3 % úspěch – 18,7 % neúspěch). Účelně vynaložené náklady žalobkyně se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 126 Kč, tří paušálních náhrad hotových výdajů nezastoupeného účastníka po 300 Kč (§ 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) a cestovních náhrad ve výši 1 118,67 Kč za jízdu osobním automobilem při jedné cestě Brno - Kutná Hora a zpět (cesta do místa jednání soudu dne 23. 7. 2024, přičemž žalobkyně byla téhož dne účastna dvou jednání a požadovala náhradu cestovného v poloviční výši) o celkové vzdálenosti 308 Km, při ceně 38,70 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 5,60 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. Celkem tak má žalobkyně nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 62,6 % z částky 4 144,67 Kč, tj. 2 594,56 Kč, a ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

18. Soud výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice poměrnou část nákladů státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř., a to v rozsahu jejího neúspěchu ve věci samé. Jelikož o základu nároku již soud mohl rozhodnout, nýbrž náklady státu (odměna opatrovníka) ještě nejsou známy, bude výše nákladů státu v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 o.s.ř. určena samostatným usnesením.