5 C 157/2022

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 610,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok ve výši 3 245,12 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 610,77 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13 006,86 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 456,23 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 16 420,77 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 295,05 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 20,50 % ročně z částky 8 295,05 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 4. 3. 2010 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] dne 7. 8. 2015 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejichž základě byly žalovanému poskytnuty částky ve výši 10 000 Kč a 27 000 Kč, a to pokaždé v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnutí (zá) půjčky zaplatit souhrnný poplatek ve výši 8 360 Kč a ve výši 22 573 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se staly jeho závazky splatnými v celém rozsahu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 20. 1. 2020 k postoupení pohledávek na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaný zbytek dluhu neuhradil.

2. Žaloba v části týkající se nároku vyplývajícího ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 7. 11. 2009 byla vzata zpět a o zastavení řízení v této části již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2021, č.j. EPR 281723/2021-8.

3. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

4. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu, žalovaný se k navrženému postupu nevyjádřil, a proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání.

5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

6. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne 4. 3. 2010 smlouvu o půjčce [číslo]. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků částku ve výši 18 360 Kč, a to v 59 pravidelných týdenních splátkách. Dlužná částka je vypočtena jako součet půjčky ve výši 10 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 8 360 Kč. Dne 7. 8. 2015 stejné smluvní strany uzavřely smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se zavázal v souvislosti s touto smlouvou zaplatit částku 49 573 Kč, a to v 60 pravidelných týdenních splátkách. Celková částka je vypočtena jako součet zapůjčených peněžních prostředků ve výši 27 000 Kč, úroku ve výši 3 555 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 5 548 Kč a poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 13 470 Kč. Peněžní prostředky žalovaný převzal vždy v den podpisu smlouvy, což výslovně stvrdil svým podpisem na smlouvě (vše prokázáno smlouvami). Žalovaný dluhy nesplácel řádně a včas, na smlouvu o půjčce dosud zaplatil částku 2 138,46 Kč, na smlouvu o zápůjčce dosud uhradil částku ve výši 37 383 Kč (prokázáno přehledem plateb). Pohledávky za žalovaným byly s účinností ke dni 20. 1. 2020 postoupeny na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně seznamu a přípisem ze dne 20. 1. 2020 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky byl žalovaný řádně vyzván dopisem ze dne 11. 11. 2021 (prokázáno předžalobní výzvou včetně podacího lístku).

7. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění, jako smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ s.o.z.“), a smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“). Ustanovení § 657 odst. 1 s.o.z. stanoví, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 s.o.z. lze při půjčce peněžité ujednat úroky. Ustanovení § 2390 o.z. stanoví, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 o.z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

8. Žalobkyně (její právní předchůdce) smlouvu o půjčce uzavírala v postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 s.o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 s.o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51a a násl. s.o.z. Žalobkyně (její právní předchůdce) smlouvu o zápůjčce uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce byla uzavírána za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru výslovně povinnost uchovávat dokumenty vztahující se ke schopnosti spotřebitele splácet úvěr nestanovil, soud vycházel z toho, že původní věřitel měl příjmy a výdaje při posuzování úvěruschopnosti a vyplňování k tomu určených dokumentů doloženy.

9. Podle § 39 s.o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 56 odst. 1 s.o.z. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

11. Podle § 56 odst. 2 s.o.z. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.

12. Podle § 1811 odst. 1 o.z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

13. Podle § 1812 odst. 1, 2 o.z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

14. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

15. Podle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Podle § 3 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele rozumí veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře; do celkových nákladů se započítávají i náklady související s doplňkovými službami spotřebitelského úvěru, zejména pojistné, pokud je uzavření smlouvy o poskytnutí doplňkové služby povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek.

17. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byly platně uzavřeny dvě smlouvy o (zá) půjčce, na jejichž základě po poskytnutí peněžních prostředků žalovanému vznikla povinnost tyto peněžní prostředky vrátit. Soud však dále dospěl k závěru, že sjednaný souhrnný poplatek či jednotlivé poplatky byly ve smlouvách sjednány neplatně a domáhání se jejich zaplacení není po právu.

18. Z předmětné smlouvy o půjčce se podává, že žalovaný se zavázal věřiteli zaplatit vedle vlastní jistiny též další platbu označenou jako souhrnný poplatek, na základě smlouvy o zápůjčce se zavázal zaplatit jednotlivé platby označené jako úrok, odměna za administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso splátek.

19. Z žalobních tvrzení ani ze samotného obsahu smluv o půjčce nevyplývá, jakou funkci má sjednaný souhrnný poplatek. Není patrno, zda se jedná o odměnu věřiteli za dočasné poskytnutí peněžních prostředků či zda jsou v souhrnném poplatku zahrnuty i případné náklady věřitele, které mu v souvislosti s uzavřenými smlouvami vznikly. Soud má tedy vzhledem k absenci jakékoli konkretizace funkce sjednaného souhrnného poplatku za to, že tento je s přihlédnutím k jeho povaze a účelu faktickým úrokem. Soud nemá pochyb o tom, že souhrnný poplatek je odměnou za dočasné poskytnutí peněz dlužníkovi, když z ekonomického hlediska se jedná právě o tuto úplatu.

20. Obdobný názor soud zaujal i ohledně jednotlivých plateb, které měl žalovaný zaplatit dle smlouvy o zápůjčce. Přesto, že se celkové náklady spotřebitelského úvěru skládaly z výše uvedených samostatně formulovaných plnění, přičemž výslovně označený úrok byl sjednán jako jeden z vícero současně dohodnutých nároků věřitele, soud má za to, že ve skutečnosti byly uvedené celkové náklady spotřebitelského úvěru tvořeny jen jednou faktickou položkou, a to faktickým úrokem, neboť předmětná ujednání nelze vykládat izolovaně pouze dle jejich slovního označení, nýbrž komplexně ve všech souvislostech s přihlédnutím k jejich povaze a účelu. Pokud jde o ujednání o úhradě„ odměny za administrativní činnost“, samotná smlouva nijak nevysvětluje, o jakou administrativní činnost se mělo jednat včetně vyčíslení dané výše odměny. Je třeba dodat, že zákon pamatuje na to, že v případě smlouvy o zápůjčce, lze smlouvu sjednat s úroky či jako bezúročnou. V případě bezúročné zápůjčky se vydlužitel zavazuje zaplatit zapůjčiteli peněžní prostředky ve výši, která mu byla poskytnuta. V případě odměny za administrativní činnost sjednávané v obdobných smlouvách paušálně ve stejné výši, ač by tato byla nějak blíže specifikována, se dle soudu fakticky jedná o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, která je svou povahou však úrokem. Soud nemá pochyb o tom, že daná odměna za administrativní činnost je odměna za dočasné poskytnutí peněz dlužníkovi, když z ekonomického hlediska se jedná právě o tuto úplatu. Původní věřitel tedy v rámci ujednání o odměně za administrativní činnost požadoval ve skutečnosti úrok sjednaný ve smyslu ustanovení § 2392 o.z. zjevně podruhé, a to právě vedle platby, která byla jako úrok ve smlouvě označena výslovně. Pokud jde o další platbu označenou jako„ poplatek za hotovostní inkaso splátek“, soud uzavřel, že stejně jako v případě předešlého nároku není jasné, za co je tento požadován. Ve smlouvě se sice žalovaná zavázala zápůjčku splácet v hotovosti v týdenních splátkách, což s sebou nese i náklady věřitele, aby dlužníkovi poskytl součinnost při hrazení splátek. V projednávané věci je však soud přesvědčen o tom, že nárok označený jako poplatek za hotovostní inkaso splátek tuto funkci fakticky neplnil. Jak vyplývá již ze samotné žaloby, žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky, neboť žalovaná své dluhy z uzavřených smluv o zápůjčce řádně a včas neplnila, tedy původnímu věřiteli, případně pak ani žalobkyni, neuhradila všechny splátky tak, jak se je zavázala hradit ve smlouvě. Pokud však nedošlo k uhrazení všech mezi smluvními stranami dohodnutých splátek, není zřejmé, z jakého důvodu by měla žalovaná hradit náklady spojené s hotovostním splácením jednotlivých splátek v plné výši sjednané pro splacení všech splátek zápůjčky, ačkoliv k uhrazení všech splátek ve skutečnosti nedošlo. Soud má tedy za to, že i v případě poplatku za hotovostní inkaso splátek tu nebylo žádné protiplnění - v tomto případě náklady věřitele vynaložené na součinnost při hrazení splátek dlužníkem - a jedná se tak o další faktickou odměnu za dočasné poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, tedy o úrok.

21. Jakožto úhrady za totéž, co představuje již jednou a samostatně sjednaný úrok, hodnotil soud daná ujednání o odměně za administrativní činnost a poplatku za hotovostní inkaso splátek pro žalovaného spotřebitele jako nikoli jasná a srozumitelná, ale naopak klamavá. Z tohoto důvodu na ně nedopadá omezení přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 1813 o.z. Sjednání druhého a třetího, současně a vedle sebe (s výslovně sjednaným úrokem) náležejícího úroku z úvěru, je nepřiměřeným ujednáním, jehož jediným účelem je nejasným způsobem vyjádření předstírat nižší výši úroku, než byla ve skutečnosti sjednána. Tyto platby se tak ve svém smyslu a účelu s úrokem jakožto cenou (za zápůjčku poskytnutých) peněz překrývají. Nemají žádný smysl a účel, než fakticky navýšit tuto úplatu. Skutečnou výši sjednaného úroku je pak třeba posuzovat při zohlednění kumulativního účinku i těchto dalších, formálně oddělitelných plnění, jejichž skutečnou funkcí není nic jiného, než totéž, co je běžně a pravidelně zahrnuto ve vlastním úroku. Soud poté obdobně hodnotil i souhrnný poplatek, tedy jako ujednání pro spotřebitele nikoli jasné a srozumitelné, ale naopak klamavé, neboť věřitel transparentně spotřebiteli nedal najevo, že se jedná fakticky o odměnu věřitele za poskytnutí půjčky, tedy úrok. Ujednání o souhrnném poplatku soud hodnotil jako pro spotřebitele klamavé, a proto na něj nedopadá omezení přezkumu požadavku zachování dobré víry při uzavírání spotřebitelských smluv ve smyslu § 56 odst. 2 s.o.z.

22. Celková výše faktického úroku pak v případě shora uvedené smlouvy o půjčce i smlouvy o zápůjčce činila částku odpovídající zhruba 83 % jistiny poskytované na dobu 60 (resp. 59) týdnů (zhruba 14 měsíců). Úrok v takové výši odpovídá již pouze úrokům sjednávaným v lichevních smlouvách, a proto jej nelze považovat za přiměřený. Ujednání o takovéto výši daného úroku, ve smlouvě navíc prezentovaného klamavě nejasně a nesrozumitelně (v případě smlouvy o zápůjčce jako různá, oddělitelná plnění), je nutno považovat za ujednání zjevně se příčící dobrým mravům a veřejnému pořádku, a proto soud smlouvu o půjčce v části týkající se sjednaného souhrnného poplatku shledal absolutně neplatnou ve smyslu § 39 s.o.z. a ujednání obsažená ve smlouvě o zápůjčce současně v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele ve smyslu citovaného § 1813 o.z., k němuž se podle § 1815 o.z. nepřihlíží.

23. Po právu tak byl ve smlouvách sjednán jen smluvní úrok běžící (smlouva o zápůjčce). Žalovaný žalobkyni uhradil celkovou částku, která přesahuje výši poskytnutých peněžních prostředků, a proto byly žalobkyni již zaplaceny nároky, které ji z uvedených smluv po právu náleží. Vzhledem k uvedenému tu tedy ani nebyly„ jistiny“, ke kterým by průběhem času přirůstal zákonný úrok z prodlení. Žalovaný ovšem dlužnou částku nezaplatil žalobkyni najednou a v případě smlouvy o zápůjčce tu byla jistina, ze které počátkem období ode dne 1. 10. 2016 běžel sjednaný smluvní úrok. Než byla celá částka ze smlouvy splacena, smluvní úrok kapitalizovaný dle hrazení dlužné částky dosáhl výše uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, přičemž tato částka nebyla žalovaným dosud zaplacena, a proto soud žalovanému uložil povinnost tuto podle § 2392 o.z. žalobkyni zaplatit. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy žalovaný měl ve věci jen nepatrný úspěch, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož ale žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.