5 C 169/2021

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D. sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 - Nové Město proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem Mgr. Tomášem Hoblem sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2, 286 01 Čáslav o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

I. Zrušuje se podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] orná půda, pozemku parc. [číslo] orná půda, a pozemku parc. [číslo] vodní plocha, všech zapsaných u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [územní celek], [katastrální uzemí].

II. Pozemek parc. [číslo] ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] orná půda, pozemek parc. [číslo] orná půda, a pozemek parc. [číslo] vodní plocha, všechny zapsané u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [územní celek], [katastrální uzemí], se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku ve výši 325 000 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, v rozsahu 50 %.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, v rozsahu 50 %.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] orná půda, pozemku parc. [číslo] orná půda, a pozemku parc. [číslo] vodní plocha, všem zapsaným u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [územní celek], [katastrální uzemí] (dále též jen„ předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnil tak, že žalovaný je dle evidence katastru nemovitostí nedostatečně identifikovatelným vlastníkem, přičemž žalobci se i přes jeho snahu nepodařilo žalovaného blíže ztotožnit a kontaktovat stran uzavření dohody. Žalobce je v současné době jediným spoluvlastníkem, který předmětné pozemky aktivně užívá, obdělává je a udržuje je. Za takové situace neměl nadále zájem na setrvání ve spoluvlastnictví, a proto navrhl jeho zrušení a přikázání předmětných pozemků do jeho výlučného vlastnictví. Dle žalobce nebylo reálné dělení společných věcí vhodné, neboť by se tím podstatně snížila jejich hodnota. U zemědělsky využívaných pozemků by došlo i ke snížení jejich samostatné obdělávatelnosti. Připomněl, že jednou z podmínek reálného rozdělení věci je souhlas spoluvlastníků, který nemůže být minimálně ze strany žalovaného očekáván z důvodu neznámého pobytu, přičemž ustanovený opatrovník ustanovený pro zastupování žalovaného v soudním řízení ani tento jakožto hmotněprávní úkon nemůže udělit. Přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce za současného uložení povinnosti zaplatit žalovanému vypořádací podíl je i pro žalovaného příznivější, neboť právo na jeho zaplacení se promlčí po deseti letech. Pokud by došlo k reálnému dělení věcí, po zákonem předpokládané době by vlastnické právo k nim přešlo na stát bez jakékoliv kompenzace.

2. Soudu se nepodařilo přes pátrání zjistit současné bydliště žalovaného a dále ani s největší pravděpodobností určit, zda je žalovaný vůbec stále naživu či nikoliv. Soud proto žalovanému ustanovil k hájení jeho zájmů opatrovníka, který odkázal na znění zákona i judikaturu vztahující se k posloupnosti možností vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví. Opatrovník poukazoval na to, že i přes výhrady zpracovaného znaleckého posudku je možné přistoupit k reálnému dělení nemovitostí jako zákonem upřednostněné možnosti. V případě předmětných pozemků by nedošlo k jejich výraznému znehodnocení. Navrhl proto ustanovení geodeta ke zpracování geometrického plánu, dle nějž by bylo možno předmětné pozemky reálně rozdělit, a to i s přihlédnutím k otázce přístupu k pozemkům, jejich svažitosti, bonity, apod. Prvně právě poukázal i na riziko spojené s vyplacením vypořádacího podílu v případě přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce a možnost promlčení nároku na jeho zaplacení.

3. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení a znaleckým posudkem, z nichž zjistil následující skutečnosti:

4. Účastníci jsou v katastru nemovitostí zapsáni na [list vlastnictví] jako podíloví spoluvlastníci pozemku parc. [číslo] ostatní plocha (o výměře 56 m2), pozemku parc. [číslo] ostatní plocha (o výměře 399 m2), pozemku parc. [číslo] orná půda (o výměře 1 756 m2), pozemku parc. [číslo] orná půda (o výměře 11 238 m2), a pozemku parc. [číslo] vodní plocha (o výměře 203 m2), všech v [katastrální uzemí], a to každý z nich podílem ve výši ½ (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí). Výpisem z účtu žalobce bylo zjištěno, že disponuje peněžními prostředky násobně převyšujícími částku uvedenou jako výši vypořádacího podílu dle výroku III. tohoto rozsudku, přičemž tuto skutečnost potvrdila přímo i banka (prokázáno výpisem z účtu žalobce za období květen 2022 a potvrzením [právnická osoba], ze dne 23. 6. 2022).

5. Ze znaleckého posudku [číslo] ze dne 26. 4. 2022 [celé jméno znalce] a výslechu znalce bylo dále zjištěno, že z důvodu nedostatečného množství uskutečněných prodejů v dané lokalitě za poslední roky hodnotu předmětných pozemků stanovil nikoliv obvyklou cenou, kterou s ohledem na uvedené nebylo možno objektivně zjistit, nýbrž tržní hodnotou, tedy hodnotou vycházející z nabídek na realitním trhu v daném místě a porovnatelných lokalitách. Jelikož tržní hodnota bývá v rozsahu až o 10 % vyšší než obvyklá cena, zohlednil tuto skutečnost v použitém koeficientu redukce pramene ceny, kdy zjištěnou hodnotu pozemků redukoval o 3 %. Při srovnání hodnoty předmětných pozemků vycházel z dostatečného vzorku porovnávaných nemovitostí, kdy při srovnání zohlednil i kritéria lokality, rozlohy a tvaru pozemku a širších vztahů (přístupnosti), přičemž tržní hodnotu pozemku parc. [číslo] stanovil ve výši 560 000 Kč, pozemku parc. [číslo] ve výši 67 000 Kč, pozemku parc. [číslo] ve výši 14 000 Kč, pozemku parc. [číslo] ve výši 1 000 Kč a pozemku parc. [číslo] ve výši 8 000 Kč Celkem tak tržní hodnota předmětných pozemků činí 650 000 Kč.

6. Dále znalec dospěl k závěru, že reálným dělením předmětných pozemků by došlo ke snížení jejich tržní hodnoty o 10 - 15 %. Vycházel přitom i ze svých praktických zkušeností, kdy při reálném dělení pozemků ke snížení jejich hodnoty v tomto rozsahu dochází. Prakticky by bylo možno uvažovat jen o dělení pozemku parc. [číslo] který je přístupný z veřejného prostranství sousední silnice [číslo] to pouze za předpokladu, že Krajská správa a údržba silnic [územní celek] by dala souhlas ke zřízení zatrubněného sjezdu na dělený pozemek s nutností realizace sjezdu rozhledovými trojúhelníky. U pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] vyslovil závěr, že s určitostí lze předpokládat, že příslušný stavební úřad neodsouhlasí jejich dělení, neboť nejsou přímo přístupné z veřejného prostranství. U zbylých komerčně nevyužitelných pozemků jejich dělení postrádá logiku a při jejich nevyužitelnosti by došlo k dalšímu znehodnocení ceny. Nevyloučil, aby po rozdělení pozemku vznikly dva pozemky obdobné velikosti a hodnoty, nicméně u zemědělsky využívaných pozemků se nebyl schopen dále vyjádřit k otázce jejich další využitelnosti a možnosti je obhospodařovat. Konečně opakovaně poukazoval, že je otázkou, zda by stavební úřad s dělením pozemků případně souhlasil.

7. Podle § 1140 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

8. Podle § 1142 odst. 2 o.z. zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu. To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek vyvlastnit.

9. Podle § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

10. Podle § 1144 odst. 1 o.z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

11. Podle § 1147 věty první o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

12. Ve smyslu shora uvedených ustanovení §§ 1140 a 1143 o.z. za situace, kdy žalobce neměl nadále zájem setrvat v podílovém spoluvlastnictví účastníků k předmětným pozemkům a kdy žalobce ani neměl možnost uzavřít s žalovaným, který je neznámého pobytu, dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl na návrh spoluvlastníka soud. Nutno dodat, že v řízení nebyly tvrzeny ani zjištěny důvody, které by případné rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví za současné situace vylučovaly.

13. Jde-li pak o otázku vypořádání podílového spoluvlastnictví, i současná úprava dle o.z. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity. Soud rozhodující o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak není vázán návrhy účastníků (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), a proto byl soud v projednávané věci povinen nejprve zkoumat, zda je rozdělení společných věcí možné, neboť soud je povinen hledat cestu, aby - pokud je to možné - byly věci ve spoluvlastnictví účastníků reálně rozděleny, byť i takové řešení nevyhoví všem účastníkům (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015). Dokonce ani samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možné užívat„ s určitým omezením oproti předchozímu stavu“ nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1338/2021). Reálným rozdělením nemovité věci se pak rozumí reálné rozdělení zpravidla v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu. Reálným rozdělením tak není, jestliže se více samostatných věcí rozdělí bez dalšího mezi účastníky. Přitom nelze v zásadě namítat nic proti takovému rozdělení druhově stejných věcí, kdy každý z účastníků dostane určitou věc a částka stanovená na vyrovnání pak není vysoká (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005). Nutno dodat, že s ohledem na uvedenou judikaturu bylo vyloučeno uvažovat o případném dělení samostatných pozemků mezi účastníky bez jejich reálného rozdělení. Jednak to bylo vyloučeno pro různorodost využití předmětných pozemků, jednak i pro skutečnost, že jen samotná hodnota pozemku parc. [číslo] šestinásobně převyšuje hodnotu všech ostatních vypořádávaných pozemků dohromady, a proto nebylo možné jednotlivé pozemky rozdělit mezi účastníky tak, aby každý z nich získal do výlučného vlastnictví pozemky v přibližně stejné hodnotě jako druhý ze spoluvlastníků. Vycházeje z judikaturních závěrů tak byl soud v této věci nucen uvažovat, zda je namístě předmětné pozemky reálně rozdělit, kdy i tyto všechny netvoří soubor na sebe navazujících nemovitostí. Je vhodné jen připomenout, že i s ohledem na shora uvedené se soud neztotožnil se závěry žalobce, že k reálnému rozdělení společné věci je třeba souhlasu všech spoluvlastníků.

14. Nejprve vzal soud v úvahu pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] kdy se zcela jednoznačně musel ztotožnit se závěry znalce, že o reálném dělení těchto pozemků nelze ani uvažovat. Dle soudu bylo na místě přihlédnout k malé rozloze obou pozemků a jejich nízké hodnotě (dohromady 9 000 Kč). Reálným dělením těchto pozemků by vznikly drobné pozemky nejen zemědělsky (jako nyní), ale i jiným způsobem zcela nevyužitelné, jejichž již tak nízká hodnota by dalším rozdrobením zcela jistě klesla ke zcela mizivé hodnotě.

15. Ohledně ostatních pozemků bylo nutno dále zohlednit, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] jsou zemědělsky využívané a v katastru nemovitostí zapsané i jako orná půda, pozemek parc. [číslo] ač jako orná půda není v evidenci katastru nemovitostí veden, je taktéž zemědělsky využíván. Zemědělský pozemek může být přitom rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu (srovnej ustanovení § 1142 odst. 2 o.z., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 789/2019). Jde-li ve světle těchto právních závěrů o pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] bylo nutno při rozhodování zohlednit především jejich rozlohu a tvar, kdy dělením dle výše spoluvlastnických podílů by byla další zemědělská využitelnost pozemku parc. [číslo] (výměra 399 m2) takřka vyloučena a pozemku parc. [číslo] podstatně snížena, neboť z příloh znaleckého posudku (ortofomapa s měřítkem) se podává, že (dle způsobu dělení) by dělením pozemku parc. [číslo] vznikly dva pozemky o šířce max. cca. 15 m či o délce max. cca. 30 m, a je-li možno v současné době uvažovat o případném obhospodařování předmětného pozemku za využití zemědělských strojů, tato možnost by po reálném rozdělení zcela jistě byla s ohledem na manipulaci s těžkou zemědělskou technikou na obdělávaném pozemku vyloučena, což by se významným způsobem odrazilo i v hodnotě nově utvořených pozemků. Soud pak přihlédl i k tomu, že čtyři výše uvedené pozemky tvoří soubor prostorově na sebe navazujících nemovitostí a jejich případné reálné dělení a přikázání mezi více vlastníků by mělo vliv i na jejich využitelnost. V případě pozemku parc. [číslo] který má velkou rozlohu, vhodný tvar a nachází se i v rovinatém terénu, by tak jako u jediného přicházelo v úvahu jeho účelné obdělávání i po jeho případném reálném rozdělení, zde ovšem soud přihlédl k dalšímu kritériu (které se uplatní i v případě výše uvedených pozemků), a to snížení hodnoty pozemku jeho dělením až o 15 %. Jde právě o hranici, kdy jde již o podstatné snížení hodnoty dělené společné nemovitosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Soud tedy dospěl k závěru, že předmětné pozemky není možné reálně rozdělit, a je proto třeba přistoupit k zákonem dalšímu předpokládanému způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. Je vhodné na tomto místě pouze dodat, že při rozhodování nebylo přihlédnuto ke znaleckým závěrům, které přesahovaly do práva veřejného, neboť soud je povinen problematiku zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví povinen nahlížet ryze z pohledu práva soukromého. Zohledněny tedy nebyly závěry znalce o tom, jaké úpravy bude třeba za součinnosti státních orgánů při reálném dělení provést, ani spekulace znalce o tom, jak se k případnému rozdělení pozemků postaví stavební úřad.

16. Za shora uvedeného se soud zabýval tím, zda jsou při nemožnosti dělení společné věci ve smyslu § 1147 o.z. splněny podmínky pro to, aby byly předmětné pozemky přikázány do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení. Žalobce o přikázání pozemků do jeho výlučného vlastnictví projevil zájem. Ačkoliv pak z ustanovení § 1147 o. z. vyplývá jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to právě zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, je nutné také zkoumat jeho solventnost. Tímto způsobem se totiž každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Žalobce v řízení prokázal, že je solventní osobou, neboť jeho finanční možnosti umožňují zaplacení vypořádacího podílu takřka okamžitě. Proto soud po zrušení podílového spoluvlastnictví (výrok I. tohoto rozsudku) rozhodl o způsobu jeho vypořádání tak, jak je uvedeno ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku, kdy žalobci jako spoluvlastníku, do jehož výlučného vlastnictví byly společné věci přikázány, uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku ve výši 325 000 Kč odpovídající polovině (dle podílu žalovaného) zjištěné hodnoty vypořádávaných nemovitostí.

17. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žádný z účastníků neměl ve věci úspěch oproti neúspěchu druhé strany řízení. Řízení o vypořádání společného jmění manželů a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou zvláštním druhem řízení, tzv. iudicium duplex, ve kterém se rozdíly mezi postavením žalobce a žalovaného stírají, neboť oba účastníci mohou vystupovat na jedné či druhé straně v závislosti na tom, který z účastníků podá žalobu dříve. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení tak nelze zvýhodnit účastníka jen proto, že podal žalobu dříve a soud věc projednal a rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví. I tak je nicméně základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů zásada úspěchu ve věci. Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele, nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů. Ani okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace § 142 o.s.ř., ale ve způsobu, jakým stanovit úspěch ve věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3183/2014). V projednávané věci tak nebylo možno do míry úspěchu ve věci započíst skutečnost, že podílové spoluvlastnictví účastníků bylo zrušeno. Do míry úspěchu a neúspěchu ve věci by pak mohla být zahrnuta skutečnost, jaký způsob vypořádání každý z účastníků navrhoval a jak soud o tomto způsobu nakonec rozhodl. Ačkoliv soud o vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl způsobem, který navrhoval žalobce, vzal v potaz, že žalovaný (který by byl případně povinen náhradu nákladů řízení zaplatit) se řízení osobně nezúčastnil a jeho skutečné stanovisko nemohlo být zjištěno, přičemž jeho zájmy hájil ustanovený opatrovník, který reálné rozdělení věcí navrhoval především z procesní opatrnosti. Za tohoto stavu soud dospěl k závěru, že není možné rozhodnout dle § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž ani žádný z účastníků náhradu nákladů řízení nežádal.

18. O povinnosti účastníků zaplatit státu na nákladech řízení státu částku, která bude určena samostatným usnesením (výroky V. a VI. tohoto rozsudku), soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., kdy stát má toto právo vůči oběma účastníkům rovným dílem, neboť ve věci oba účastníci zaznamenali stejný úspěch. Jelikož o základu již soud mohl s ohledem na výsledek řízení rozhodnout, nýbrž o celkové odměně znalce [celé jméno znalce] nebylo ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí dosud pravomocně rozhodnuto, bude výše nákladů řízení státu v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 o.s.ř. určena samostatným usnesením.