5 C 246/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Thunovská 192/27, 118 00 Praha proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 108 367,14 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 981 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 26 981 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 81 386,14 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 155,38 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 88 855 Kč od 15. 2. 2024 do 25. 7. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 61 874 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 26 981 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 737,93 Kč a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 83 795,75 Kč od 17. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 12. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 90 000 Kč, a to převodem na účet dne 5. 12. 2022. Žalovaný se zavázal splatit úvěr a za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 69,11 % ročně. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, pročež se celý úvěr stal podle smlouvy splatným k 21. 12. 2023. Žalovaný byl podle smlouvy také povinen nahradit žalobkyni náklady na vymáhání dlužné splátky ve výši 200 Kč (celkem , hodnota, dlužných splátek x 200 Kč), smluvní pokutu ve výši 499 Kč, ohledně níž je žalovaný v prodlení se zaplacením delším 30 dnů (2 x 499 Kč), a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru po jeho zesplatnění. Dlužná částka se sestává z neuhrazené jistiny ve výši 88 855 Kč a smluvní pokuty ve výši 19 512,14 Kč, dále žalobkyně požadovala zaplacení běžících úroků. Žalovaný přes výzvy žalobkyně zbytek dluhu neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, rumunským státním příslušníkem, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky.

4. Soud ve věci jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti žalovaného, který svou neúčast na jednání ani neomluvil.

5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

6. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru s povolením činnosti poskytovat spotřebitelské úvěry jiné než na bydlení (prokázáno úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu). Žalovaný před uzavřením smlouvy podepsal předsmluvní formulář, ve kterém již byly sjednány budoucí parametry smlouvy, a prohlášení klienta, kde uvedl, že byl ze strany žalobkyně se vším seznámen a poskytl žalobkyni pravdivé a úplné údaje o své osobě (prokázáno předsmluvním formulářem a prohlášením klienta). Účastníci pak prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli dne 5. 12. 2022 smlouvu č. , hodnota, , na základě které žalobkyně bezhotovostním převodem na účet žalovaného uvedený ve smlouvě poskytla žalovanému částku ve výši 90 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok, to vše v 42 pravidelných měsíčních splátkách. Smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 69,11 % ročně. Podle článku 6.2 smlouvy má žalobkyně právo proti žalovanému na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou každé splátky, přičemž výše těchto nákladů byla dohodnuta na částku 200 Kč. Podle článku 6.5 smlouvy má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny úvěru za každý den prodlení, pokud žalovaný nezaplatí úvěr v den jeho zesplatnění (prokázáno kopií dokladů žalovaného, smlouvou č. , hodnota, včetně dodatku č. , hodnota, , oznámením o schválení úvěru ze dne 6. 12. 2022 včetně doručenky a dokladem o bezhotovostním převodu).

7. Na základě zjištěných skutečností byl žalobkyní stanoven průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 29 813 Kč se seznamem výdajů spočívajících v životním minimu 4 620 Kč a nákladech na bydlení a inkaso ve výši 4 294 Kč. Žádné další výdaje žalovaného nebyly žalovaným uvedeny. Žalovaný prohlásil, že je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, ., je svobodný a nežije ve společné domácnosti s partnerkou či manželkou (prokázáno hodnocením klienta ze dne 25. 3. 2019). Z přiložené historie pohybu na běžném účtu žalovaného bylo zjištěno, že od shora uvedené společnosti mu v měsících červenec až listopad 2022 bylo na účet zaslána pět plateb v průměrné výši 28 550 Kč (prokázáno historií pohybu na účtu). K žalovanému nebyly zjištěny žádné záznamy v registru SOLUS a dle NRKI se nacházel ve druhé kategorii ze tří v jeho platební morálce (prokázáno výpisy ze SOLUS a NRKI).

8. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, zatím na svůj dluh uhradil částku 63 019 Kč v 11 splátkách po 5 729 Kč (prokázáno kalendářem splácení úvěru a přehledem splácení dluhu). Žalobkyně oznámila žalovanému, že opakovaně žalovaného vyzvala k jejich zaplacení dluhu s upozorněním na možné zesplatnění dluhu, přičemž toto zesplatnění mu dopisem ze dne 21. 12. 2023 měla oznámit (prokázáno výzvami ze dne 20. 11. 2023 a 18. 12. 2023 a oznámením ze dne 21. 12. 2023). K zaplacení zbývající dlužné částky do 15 dnů ode dne odeslání upomínky byl žalovaný řádně vyzván upomínkou před podáním žaloby (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 10. 7. 2024 včetně podacího archu).

9. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

10. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžité zápůjčka nebo úvěr je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

11. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

12. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

14. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

16. Za shora zjištěného skutkového stavu má soud prokázáno, že žalobkyně řádně zkoumala stranu příjmů žalovaného, neboť z hodnocení klienta plyne, že žalovaný měl pracovat u společnosti, od které mu skutečně na účet v měsíční pravidelnosti chodily peněžní prostředky. Byť průměrná měsíční výše neodpovídá údajům uvedeným v hodnocení klienta, žalovaný měl průměrmý měsíční příjem převyšující 28 000 Kč. Žalobkyně dále žalovaného lustrovala v „registru dlužníků“, aby zjistila, zda žalovaný není osobou, která již v době poskytnutí úvěru nebyla schopna splácet své závazky. Vzhledem k učiněným zjištěním má soud ovšem za to, že žalobkyně řádně nezkoumala stranu výdajů žalovaného. Žalobkyně mezi výdaje zahrnula životní minimum stanovené právními předpisy ve výši 4 620 Kč a náklady na bydlení ve výši 4 294 Kč. Je zřejmé, že poskytovatel spotřebitelského úvěru v zásadě nemá možnost zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele a do značné míry je závislý na informacích, které se mu od spotřebitele dostanou. Pokud však žalobkyně měla od žalovaného poskytnuty informace, že žalovaný nemá žádné volnočasové výdaje a náklady na bydlení, tj. hypotéka/nájem + energie, činí pouze 4 294 Kč měsíčně, přičemž nebylo zjištěno, že by se s žalovaným o náklady na bydlení někdo další dělil, za této situace neměla „slepě“ vycházet z poskytnutých údajů žalovaným. Vzhledem k výši uvedených nákladů na bydlení (nájemné, inkaso), která neodpovídá realitě roku 2022, měla žalobkyně zcela jednoznačně zaujmout podezření k pravdivosti uvedených údajů a od žalovaného vyžádat listiny dokládající pravdivost jeho tvrzení, která lze již na první pohled vzhledem k podané žádosti o úvěr považovat za účelová. Z žalobních tvrzení se nepodává ničeho o tom, z jakých konkrétních informací o výdajích žalovaného žalobkyně vycházela a zda tato tvrzení spotřebitele skutečně ověřovala. Kromě shora uvedené lustrace v rejstřících SOLUS a NRKI pak bylo i na místě, aby žalobkyně žalovaného lustrovala v dalších veřejných rejstřících (např. ISIR a CEE). Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je pak i zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

17. Výše uvedené dokumenty vážící se k povinnosti věřitele řádně posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to s přihlédnutím k výdajům žalovaného, nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny a nebyly ani připojeny. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že žalobkyně skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně žalobní tvrzení dále nedoplnila a důkazy k nim neoznačila.

18. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by věřitel při poskytování spotřebitelského úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného i stran jeho výdajové stránky, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o úvěru je neplatná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na věc dopadají články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.). S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy. V posledně zmíněném rozhodnutí ve věci C-679/18 (bod 30 a 31) Soudní dvůr uvedl, že vede-li uplatnění takové sankce ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky, jeví se být tato sankce přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje, a zejména má skutečně odrazující účinek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C565/12, EU:C:2014:190, body 52 a 53, a ze dne 9. listopadu 2016, Home Credit Slovakia, C42/15, EU:C:2016:842, bod 69), a také, že s ohledem na význam cíle ochrany spotřebitele, který je inherentně spjat s povinností věřitele ověřit úvěruschopnost dlužníka, již Soudní dvůr (dříve) rozhodl, že kdyby sankce zániku nároku na úroky byla v praxi oslabena, či dokonce zcela ztratila povahu sankce, nezbytně by z toho vyplynulo, že není skutečně odrazující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C565/12, EU:C:2014:190, body 52 a 53).

19. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.

20. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Srovnej též rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 22/2013-19 ze dne 29. 1. 2015.

21. V již zmíněném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.

22. I s ohledem na shora uvedené je pak patrno, že za situace, je-li to poskytovatel úvěru (podnikatel), kdo je zatížen povinnostmi a jehož pak porušení těchto povinností stíhá a má být sankcionováno, nemůže obstát námitka žalobkyně, že spotřebitel (žalovaný) byl po určitou dobu schopen sjednaný úvěr dle dohodnutých splátek hradit, a proto je třeba mít za to, že jeho schopnost splácet úvěr byla žalobkyní posouzena správně. Neplatnost smlouvy jako shora uvedené sankce se totiž váže již k samotnému porušení povinnosti poskytovatele úvěru bez ohledu na to, zda následně spotřebitel své povinnosti skutečně dostál či nikoliv.

23. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a žalobkyní je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty a dalších případných poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků, které soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu. Proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen v souladu s § 2991 odst. 1 o.z. zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (90 000 Kč), jejichž výše je ponížena o část, kterou již žalovaný uhradil (63 019 Kč). Soud přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak až od marného uplynutí lhůty k zaplacení dluhu určené předžalobní výzvou včetně zákonné výše vážící se k tomuto dni, neboť na základě ujednání obsažených v absolutně neplatné smlouvě nelze určovat splatnost dluhu, přičemž žalovaný byl k uhrazení dluhu žalobkyní prokazatelně vyzván až právě předžalobní výzvou. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o nákladech řízení v této věci soud nevycházel pouze z „jistiny“, tedy žalované částky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěch ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). Po zohlednění těchto částek se podává, že převážný úspěch ve věci měl žalovaný, kterému žádné náklady v řízení nevznikly, a tak soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.