5 C 255/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 - Nové Město proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 74 318 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 74 318,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 64 985 Kč od 24. 12. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 074,56 Kč a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky od 17. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 19. 2. 2020 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 60 000 Kč, a to převodem na účet dne 19. 2. 2020. Žalovaný se zavázal splatit úvěr a za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 62,46 % ročně, to vše v 60 měsíčních splátkách po 3 737 Kč. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny úvěru a úroku za poskytnutí úvěru i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr ve výši 458 Kč tak, jak bylo sjednáno v příloze [číslo] smlouvy. Žalovaný v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, oznámil dne 18. 5. 2020 žalobkyni, že má v úmyslu využití ochranné doby podle tohoto zákona. O délku ochranné doby se odložil čas plnění peněžitých dluhů žalovaného vůči žalobci z uzavřené smlouvy. Ochranná doba trvala od 01. 6. 2020 do 31. 10. 2020. Za dobu trvání ochranné doby vzniklo žalobci v souladu se zákonem právo na úrok za poskytnutí úvěru ve výši repo sazby vyhlášené Českou národní bankou zvýšené o 8 procentních bodů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, přičemž do data zesplatnění celého úvěru jím bylo uhrazeno na dluh 26 splátek, tj. celkem 97 162 Kč. Dlužná částka se sestává z částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 61 813,90 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy také povinen nahradit žalobkyni náklady v souvislosti s prodlením ve výši 800 Kč, smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátky ve výši 998 Kč, a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru po jeho zesplatnění k datu vyhotovení žaloby, tj. 9 333,31 Kč, úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši celkem 1 374 Kč. Žalobkyně dle jejích slov řádně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, byl též proveden tzv. scoring klienta. K posouzení výdajů žalovaného žalobkyně uvedla, že při hodnocení jeho úvěruschopnosti vycházela zejména z údajů uvedených žalovaným (náklady na bydlení, vyživovací povinnosti, další závazky), které žalovaný svým podpisem potvrdil v kartě hodnocení klienta. Žalobkyně neměla objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil až během jednání s tím, že si úvěr od žalobkyně vzal, ale přestal jej splácet až ve chvíli, kdy se dostal do finančních problémů u více společností a jsou na něj vedeny i exekuce. Stalo se tak proto, že mu byl v zaměstnání snížen plat, později o zaměstnání přišel. Soud ve věci nerozhodoval rozsudkem pro uznání, jak navrhovala i žalobkyně, neboť tvrzení žalovaného, že si vzal u žalobkyně úvěr, směřovalo toliko k existenci obligačního vztahu, nikoli k tomu, že by nároky z takto uzavírané smlouvy (alespoň částečně) uznával.

3. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o. s. ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

4. Účastníci uzavřeli dne 19. 2. 2020 smlouvu [číslo] na základě které žalobkyně jako subjekt s povolením poskytování spotřebitelského bezúčelového úvěru poskytla žalovanému částku ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok, to vše v 60 pravidelných měsíčních splátkách. Peněžní prostředky byly žalovanému převedeny na účet [číslo] [bankovní účet] dne 19. 2. 2020 Smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 62,46 % ročně. Podle čl. 6 smlouvy byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Podle čl. 6 smlouvy měla žalobkyně právo proti žalovanému na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti z prodlením žalovaného s úhradou každé splátky, přičemž výše těchto nákladů byla dohodnuta na částku 200 Kč. Podle čl. 6 smlouvy měla žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny úvěru za každý den prodlení, pokud žalovaný nezaplatí úvěr v den jeho zesplatnění (prokázáno smlouvou [číslo] předsmluvním formulářem a prohlášením klienta, oznámením o schválení úvěru ze dne 20. 2. 2020 včetně dodejky a rozpisu splátek, dodatkem [číslo] ke smlouvě – pojištění schopnosti splácet úvěr, přihláškou do pojištění, výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, kopií občanského průkazu žalovaného). Žalovanému byly peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč vyplaceny na účet uvedený ve smlouvě dne 19. 2. 2020 (prokázáno dokladem o vyplacení úvěru). Žalovaný využil ochrannou dobu v souvislosti s pandemií COVID-19 od 1. 6. 2020 do 31. 10. 2020 (prokázáno oznámením o využití ochranné doby, sdělením žalobkyně ze dne 19. 5. 2020).

5. Žalovaný měl v lednu 2020 příjem ze zaměstnání (pracovní poměr na dobu neurčitou od 1. 4. 2014, zaměstnavatel – [právnická osoba]) ve výši 29 763 Kč a za leden 2020 měl na spořicím účtu u [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]; pozn. soudu) nulový pohyb a zůstatek 1,86 Kč, u [bankovního ústavu] za stejné období zůstatek 751,81 Kč a obrat cca 30 000 Kč s uvedením splátky na úvěr [název] ve výši 4 829 Kč, a za období prosinec 2019 zůstatek ve výši - 42,20 Kč s podobným obratem s uvedením splátky na úvěr [název] ve výši 4 829 Kč. Z předložených výpisů z účtu také vyplývá, že přibližně ve stejným období každého měsíce byly z účtu žalovaného placeny platby nazvané jako„ elektřina“ ve výši 800 Kč,„ zálohy“ ve výši 4 903 Kč,„ pojistné“ ve výši 331 Kč,„ spoření“ ve výši 300 Kč a blíže nespecifikované platby ve výši 18 600 Kč a 18 700 Kč (prokázáno pracovní smlouvou a dodatkem k pracovní smlouvě, výpisy z účtu žalovaného za měsíce prosinec 2019 a leden 2020). Žalovaný neměl ke dni 11. 2. 2020 záznam v registru SOLUS, podle registru NRKI se jednalo o dlužníka s platební morálkou – skóre 423/ riziko (prokázáno výpisem žalovaného v SOLUS a výpisem z nebankovního registru klientských informací). Žalobkyně stanovila (vyšla z něj) průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 29 700 Kč se seznamem výdajů spočívajících v životním minimu 3 410 Kč a nákladech na bydlení 2 603 Kč, zaznamenala bydlení žalovaného vlastní bez partnera/avšak ženatý, volné zdroje žalovaného ve výši 22 687 Kč (prokázáno hodnocením klienta). Žalovaný na svůj dluh uhradil 26 splátek, tj. 97 162 Kč (prokázáno kartou klienta). Žalobkyně měla upozorňovat dopisy žalovaného na možné zesplatnění úvěru a poté oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru a opakovaně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu (prokázáno oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 22. 12. 2022, výzvou k zaplacení dluhu ze dne 19. 12. 2022 a ze dne 18. 11. 2022). K okamžitému zaplacení dlužné částky byl žalovaný vyzván upomínkou před podáním žaloby (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 4. 5. 2023 včetně poštovního podacího archu).

6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžité zápůjčka nebo úvěr je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

8. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

11. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

13. Za shora zjištěného skutkového stavu má soud prokázáno, že žalobkyně zkoumala stranu příjmů žalovaného a jeho aktuální finanční situaci, když jí byly doloženy výpisy z účtu žalovaného za dva měsíce předcházející uzavření smlouvy. Žalobkyně dále žalovaného lustrovala v „ registru dlužníků“, aby zjistila, zda žalovaný není osobou, která již v době poskytnutí úvěru nebyla schopna splácet své závazky. Vzhledem k učiněným zjištěním má soud ovšem za to, že žalobkyně řádně nezkoumala stranu výdajů žalovaného (příznivé skóre žalovaného v registru NRKI samo o sobě k řádnosti zkoumání úvěruschopnosti klienta nepostačuje). Žalobkyně mezi výdaje žalovaného zahrnula životní minimum stanovené právními předpisy ve výši 3 410 Kč a náklady na bydlení ve výši 2 603 Kč. Je však zřejmé, že žalobkyně do svých úvah nezahrnula jí zjištěnou skutečnost, že žalovanému pravidelně odchází z účtu platba na úvěr ([název], [název]) ve výši 4 829 Kč a další z výpisů z účtu vyplývající pravidelné platby. Poskytovatel spotřebitelského úvěru sice v zásadě nemá možnost zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele a do značné míry je závislý na informacích, které se mu od spotřebitele dostanou. Pokud však žalobkyně měla od žalovaného poskytnuty informace, že žalovaný nemá žádné konkrétní volnočasové výdaje a náklady na dopravu a že náklady na bydlení činí pouze 2 603 Kč měsíčně, za této situace neměla„ slepě“ vycházet z poskytnutých údajů. Součástí úvah žalobkyně se měla stát i bilance účtu žalovaného, kterou zjistila buď nízkou či zápornou, stejně tak i zjištěné platby na jiný úvěr (bez zřejmosti jeho výše), platba za elektřinu a další neidentifikovatelné platby způsobující téměř nulovou/ztrátovou bilanci účtu žalovaného. Zjištěné skutečnosti byly ve své komplexitě způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Nadto z účtu zjištěné skutečnosti žalobkyně vůbec nezahrnula do dokumentace (hodnocení klienta), což o řádnosti zkoumání též nesvědčí. Žalobkyně soud nepřesvědčila o tom, z jakých konkrétních informací o výdajích žalovaného skutečně vycházela a zda tato tvrzení spotřebitele skutečně ověřovala. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je pak i zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

14. Soud pak ani nepřisvědčil námitce, že žalovaný po dobu cca 2 a půl roku řádně splácel úvěr, z čehož by měla zpětně vyplynout řádnost zkoumání jeho úvěruschopnosti žalobkyní. Zákonem požadované zkoumání úvěruschopnosti se má dít před poskytnutím úvěru, a tak je nerozhodná pozdější realita obligačního vztahu (zda se nakonec ukáže klientova solventnost). Právní regulace chování poskytovatelů spotřebitelských úvěrů má primárně za cíl„ zajišťovat“ jejich řádný postup právě před poskytnutím úvěrů, nikoli chování dlužníků po sjednání úvěru. Tato regulace je formou ochrany společnosti i samotných dlužníků, neboť zákonodárce ukázal jednak zájem na stabilitě spotřebitelského úvěrového trhu, ale zejména zájem na ochraně slabší strany závazkového vztahu (pro futuro). Jinak řečeno skutková podstata zmíněných ochranných norem tkví v chování poskytovatele úvěru, nikoli primárně v chování dlužníka, natož v chování dlužníka po poskytnutí úvěru. Sankcí je potom (soudem konstatovaná) absolutní neplatnost spotřebitelské smlouvy o úvěru pro neřádnost zkoumání úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy, ať už důvodem pro podání žaloby byl např. jen spor o úroky či neplnění jiného ustanovení smlouvy nikoli z důvodu nesolventnosti dlužníka (byť je to důvod nejčastější).

15. Soud nepostupoval dle § 115a o. s. ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně žalobní tvrzení nedoplnila a důkazy neoznačila.

16. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalobkyně při poskytování spotřebitelského úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného i stran jeho výdajové stránky, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

17. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a žalobkyní je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty a dalších případných poplatků uvedených ve smlouvě a měla by toliko právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků, které soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o. z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu. Protože však žalovaný před podáním žaloby již uhradil žalobkyni 97 162 Kč, což je více, než žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatné úvěrové smlouvy (60 000 Kč), tak soud uzavírá, že vzniklé bezdůvodné obohacení bylo žalovaným (obohaceným) žalobkyni (ochuzené) ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. vydáno, a žaloba tak není důvodná. Soud proto s ohledem na shora uvedené žalobu v celém rozsahu zamítl.

18. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož ale v řízení zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly a tyto ani nepožadoval, rozhodl soud o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.