5 C 290/2020

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. Alenou Stehlíkovou jako opatrovnicí sídlem R. Těsnohlídka 420/5, 286 01 Čáslav o zaplacení 26 130 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 900 Kč od 29. 3. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 230 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 536,58 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 703,86 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 855,35 Kč od 15. 6. 2018 do 28. 3. 2019, a s úrokem ve výši 20,5 % ročně z částky 15 855,35 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, zamítá.

III. O náhradě nákladů státu, kterou je žalobkyně povinna v rozsahu 83,4 % zaplatit, bude rozhodnuto samostatným usnesením.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 20. 3. 2015 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 23 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky zaplatit úrok ve výši 3 028 Kč s úrokovou sazbou 20,5 % ročně, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 4 727 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 475 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek splatným v celém rozsahu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaný zbytek dluhu neuhradil.

2. Skutečnost, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, když situace, kdy pobyt žalovaného není znám, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu. Protože se nepodařilo přes rozsáhlé pátrání soudu zjistit, na území jakého členského státu má žalovaný bydliště, pak má soud za to s odkazem na závěry rozhodnutí Soudního dvora C -327/10 ze dne 17. 11. 2011 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, ECR I -00117, že obdobně v této věci je soudem příslušným o věci rozhodnout, když na území ČR se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného a žalovaný před podáním žaloby žalobci jinou adresu neoznámil. Pak tedy soud pokračoval podle vnitrostátního procesního práva a ustanovil k ochraně zájmů žalovaného v řízení opatrovníkem advokáta.

3. Žalovaný se prostřednictvím opatrovnice k podané žalobě vyjádřil tak, že žaloba byla podána předčasně, neboť z ničeho nevyplývá, že žalobkyně se ještě před podáním žaloby pokoušela žalovaného kontaktovat a vyrozuměla jej o postoupení pohledávky na žalobkyni. Výše požadovaného smluvního úroku je nemravná. Dále byla vznesena námitka promlčení, neboť žaloba byla podána dne 30. 4. 2019, což bylo až po uplynutí tříleté promlčecí doby.

4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

5. Právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 20. 3. 2015 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 23 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za zápůjčku v celkové výši 19 230 Kč sestávající se z úroku ve výši 3 028 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 4 727 Kč a z odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 475 Kč, a to v 60 pravidelných týdenních splátkách. Peněžní prostředky žalovaný převzal v den podpisu smlouvy, což výslovně stvrdil svým podpisem na smlouvě. Smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 20,5 % ročně. Závěrečné ustanovení smlouvy obsahuje formuli, že žalovaný poskytl věřiteli úplné a pravdivé informace o tom, že je schopen splácet zápůjčku, přičemž věřitel tyto informace ověřil a vyhodnotil (prokázáno smlouvou o zápůjčce). Před uzavřením smlouvy byla vyplněna zákaznická karta, v níž je uvedena výše mzdy žalovaného a jeho měsíční výdaje (prokázáno zákaznickou kartou). Žalovaný zatím na svůj dluh uhradil v šesti platbách celkovou částku 16 100 Kč (prokázáno tabulkou umoření dluhu). Pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni 14. 6. 2018 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 včetně seznamu a oznámením ze dne 14. 6. 2018 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky byl žalovaný řádně vyzván dopisem ze dne 21. 3. 2019, kterým byla žalovanému poskytnuta lhůta k dobrovolnému zaplacení do 28. 3. 2019 (prokázáno předžalobní výzvou včetně podacího lístku).

6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžité zápůjčka je ve smyslu § 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

8. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 638 odst. 1 o.z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

11. Podle § 639 o.z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

12. Podle § 2054 odst. 2,3 o.z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí, je-li pohledávka věřitele již promlčena.

13. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

14. Ze smlouvy se podává pouze obecná formulace, že spotřebitel poskytl věřiteli úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet zápůjčku, přičemž věřitel tyto informace ověřil a vyhodnotil. Při uzavírání smlouvy byla dále vyplněna zákaznická karta obsahující informace o příjmech a výdajích žalovaného, avšak se z ní nepodává, z jakých dokumentů právní předchůdce žalobkyně tyto údaje o majetkových poměrech žalovaného zjišťoval. S ohledem na uvedené není patrno, z jakých konkrétních informací o příjmech a výdajích žalovaného věřitel vycházel a zda tato tvrzení spotřebitele skutečně ověřoval. Nutno připomenout, že dle zákona o spotřebitelském úvěru to byl věřitel, komu zákon ukládal zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, přičemž ze znění ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že věřitel neměl vycházet z informací získaných pouze od spotřebitele, nýbrž se předpokládala i jeho vlastní aktivita (např. lustrace žalovaného ve veřejně přístupných rejstřících).

15. Výše uvedené dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy. Žalobkyně ani přes poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. nevylíčila, z jakých dokumentů vycházela a tyto neoznačila.

16. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by věřitel při poskytování spotřebitelského úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o zápůjčce je neplatná. Ačkoliv ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nestanoví, zda je uzavřená smlouva při porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatná relativně či absolutně, ustanovení o relativní neplatnosti by bylo v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna procesním úkonem některého z účastníků (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o.z.).

17. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o zápůjčce uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku a dalších poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení poskytnuté jistiny, kterou soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu. Proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen v souladu s § 2991 odst. 1 o.z. zaplatit žalobkyni jako právní nástupkyni původního věřitele (na základě postoupené pohledávky dle § 1879 o.z.) poskytnuté peněžní prostředky (23 000 Kč), jejichž výše je ponížena o část, kterou již žalovaný uhradil (16 100 Kč). Soud přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni, kdy žalovanému uplynula lhůta mu poskytnutá předžalobní výzvou k zaplacení dlužné částky. Soud žalovanému úrok z prodlení přiznal ve výši 9,75 % ročně, neboť žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení, přičemž soud jí tento úrok přiznal až ode dne 29. 3. 2019, ke kterému byla zákonná výše takového úroku shora uvedená. Soud tak žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení specifikovaný v žalobě, neboť žalobkyně jej požadovala od jiného data, kdy jeho výše odpovídala výši uvedené v žalobě. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. Soud žalobu nezamítl v celém jejím rozsahu, neboť vzhledem k tomu, že mezi účastníky s ohledem na shora uvedené nedošlo ke vzniku smlouvy a soud uplatněný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení, nemohl považovat námitku promlčení za důvodnou. Jelikož se jedná o závazek z bezdůvodného obohacení, promlčecí doba netrvala tři roky dle obecných ustanovení o.z., nýbrž deset let ve smyslu § 638 odst. 1 o.z. Soud k tomu dále dodává, že k promlčení by nemohlo dojít ani na základě skutečnosti, že žalovaný na svůj dluh částečně plnil, a proto lze jeho jednotlivé platby považovat za uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 2054 odst. 2 o.z.

19. Výrok III. tohoto rozsudku je odůvodněn § 148 odst. 1 o.s.ř., dle nějž má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Náklady státu v tomto řízení se sestávají z odměny a náhrady hotových výdajů opatrovníka žalovaného, žalobkyně je tak povinna tyto v rozsahu svého neúspěchu ve věci zaplatit. Pro účely posuzování míry úspěchu a neúspěchu v této věci soud nevycházel pouze z„ jistiny“, tedy žalované pohledávky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěch ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). Soud tak při posouzení míry neúspěchu ve věci zohlednil i kapitalizovaný úrok z prodlení a kapitalizovaný úrok v celé jejich výši, běžící úrok kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku a dále též běžící zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku. V posuzované věci byla žalobkyni přiznána částka 6 900 Kč s běžícím příslušenstvím, jež ke dni vyhlášení rozsudku činí částku 1 647,77 Kč. Žalobkyně měla tedy úspěch ohledně celkové částky 8 547,77 Kč. Neúspěch měla naopak ohledně částky 19 230 Kč s kapitalizovaným příslušenstvím ve výši 12 240,44 Kč (4 536,58 Kč úrok z prodlení + 7 703,86 Kč úrok) a běžícího příslušenství zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku v částce 11 520,47 Kč (1 003,60 Kč úrok z prodlení + 11 520,47 Kč úrok). Žalobkyně měla tedy neúspěch ohledně celkové částky 42 990,91 Kč. Za předmět řízení je třeba považovat součet těchto částek, tj. částku 51 538,68 Kč. Neúspěch žalobkyně ve věci tak činí 83,4 % z celkového předmětu řízení. Žalobkyně je tak povinna zaplatit náhradu nákladů státu v této míře. Jelikož o výši odměny a náhrady hotových výdajích opatrovníka žalovaného nebylo dosud rozhodnuto, rozhodl soud pouze o základu náhrady nákladů řízení, přičemž o konkrétní částce bude rozhodnuto až samostatným usnesením ve smyslu § 155 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci.