5 C 309/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Anonymizováno , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovnicí JUDr. Alenou Hajskou sídlem náměstí MUDr. J. Svobody 61, 285 22 Zruč nad Sázavou o zaplacení 51 143,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 51 143,94 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 355,92 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 12. 2021 do 30. 12. 2021 a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 046 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení zažalované částky s tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající z rámcové smlouvy č. 2275839, kterou uzavřel dne 30. 8. 2021 s žalobkyní, a na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Žalobkyně dále uvedla, že na základě citované smlouvy a následného dodatku č. 1 k rámcové smlouvě uzavřeného dne 30. 8. 2021 byl žalovanému dále poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 50 000 Kč, který žalovaný čerpal prostřednictvím svého běžného účtu. Žalovaný porušoval smluvní podmínky, a proto byl úvěr dne 1. 12. 2021 zesplatněn. Navzdory smluvním povinnostem se žalovaný dostal na shora uvedeném účtu i do nepovoleného debetního zůstatku ve výši 1 143,94 Kč, jehož zaplacení se žalobkyně žalobou taktéž domáhala. Žalobkyně před uzavřením dodatku k rámcové smlouvě provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty. Žalobkyně získané informace ověřuje v interních i externích databázích. Žalovaný na svůj dluh ničeho nezaplatil ani přes zaslanou předžalobní výzvu.

2. Skutečnost, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, když situace, kdy pobyt žalovaného není znám, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu. Protože se nepodařilo přes rozsáhlé pátrání soudu zjistit, na území jakého členského státu má žalovaný bydliště, pak má soud za to s odkazem na závěry rozhodnutí Soudního dvora C-327/10 ze dne 17. 11. 2011 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, ECR I-00117, že obdobně v této věci je soudem příslušným o věci rozhodnout, neboť na území ČR se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného a žalovaný před podáním žaloby žalobci jinou adresu neoznámil. Pak tedy soud pokračoval podle vnitrostátního procesního práva a ustanovil k ochraně zájmů žalovaného v řízení opatrovníkem advokáta.

3. Opatrovnice žalovaného uvedla, že z dokladů předložených žalobkyní je zřejmé, že žalovaná částka je vymáhána po právu a není promlčená. Žalobkyně z důvodu kontokorentního úvěru připsala žalovanému na účet částku 50 000 Kč, kterou žalovaný nesplatil, a dále přečerpal limit kontokorentu o částku 1 143,94 Kč, kterou žalobkyni nevrátil. Opatrovnice namítala pouze to, že žalobkyní požadovaný smluvní úrok ve výši RPSN 20,62 % je neúměrně vysoký, a tedy v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby soud snížil úrokovou sazbu a přiznal žalobkyni pouze sazbu obvyklou poskytovanou v době poskytnutí kontokorentu, která se pohybovala zhruba v poloviční výši oproti sazbě požadované žalobkyní.

4. Opatrovnice žalovaného souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Žalobkyně s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasila, nicméně soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, a proto postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Žádosti žalobkyně tak nevyhověl, neboť nařízené jednání by nemělo vliv na rozhodnutí soudu a pouze by bezdůvodně navyšovalo náklady řízení.

5. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ustanovení § 132 o.s.ř byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

6. Žalobkyně sjednala s žalovaným dne 30. 8. 2021 rámcovou smlouvu č. 2275839, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky žalobkyně, na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet (prokázáno smlouvou ze dne 30. 8. 2021). Dne 30. 8. 2021 žalobkyně s žalovaným dále sjednala k rámcové smlouvě Dodatek č. 1, na jehož základě se žalobkyně zavázala, že umožní žalovanému přečerpání běžného účtu do výše limitu 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit vyčerpané peněžní prostředky nejpozději do jednoho roku a zaplatit z nich úroky. Úroková sazba byla sjednána ve výši 18,9 % ročně (prokázáno dodatkem č. 1 k rámcové smlouvě číslo 2275839). Žalovaný při čerpání kontokorentu překročil smluvený limit ve výši 50 000 Kč, přičemž i po připsání prostředků ve výši 50 000 Kč na účtu žalovaného zůstal nepovolený debetní zůstatek ve výši 1 143,94 Kč (prokázáno přehledem plateb a výpisem z účtu žalovaného). Žalovaný tak porušil své smluvní povinnosti, a proto dne 1. 12. 2021 žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění úvěru; žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 10. 12. 2021 a upozorněn, že v opačném případě se bude žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou (prokázáno dopisem ze dne 1. 12. 2021 včetně podacího archu).

7. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že v době uzavření předmětné smlouvy (srpen 2021) činila průměrná úroková sazba u kontokorentních úvěrů poskytovaných bankami domácnostem 18,67 % ročně (viz např. dostupné na https://www.cnb.cz/arad/#/cs/home).

8. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o účtu a dále smlouvu o úvěru. Podle § 2662 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Podle § 2665 o.z. ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Námitku opatrovnice žalovaného, že smluvní úrok je pro svojí výši v rozporu s dobrými mravy, neboť v době poskytnutí kontokorentu se obvyklá sazba pohybovala zhruba v poloviční výši, soud neshledal jako důvodnou. Soudu je známo, že průměrná sazba úroků z kontokorentních úvěrů poskytovaných bankami v době, kdy žalobkyně uzavřela smlouvu se žalovaným, resp. příslušný dodatek k této smlouvě, byla pouze zanedbatelně nižší, než sazba požadovaná žalobkyní. Kromě toho opatrovnice zaměňuje RPSN (tzn. roční procentní sazbu nákladů), která je ukazatelem celkových ročních nákladů na splácení úvěru včetně případných poplatků za služby spojené s čerpáním a splácením úvěru, s výpůjční úrokovou sazbou, která představuje úplatu věřiteli za poskytnutí peněz. Ani výše RPSN ovšem nesvědčí o tom, že by úvěr byl žalovanému poskytnut za nápadně nevýhodných podmínek; soud neshledal významný rozdíl mezi RPSN a výpůjční úrokovou sazbou, který by svědčil o tom, že se žalobkyně snaží uměle snížit úrokovou sazbu navýšením poplatků, aby se tak vyhnula případné sankci za rozpor ujednání o úrocích s dobrými mravy. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či 33 Odo 236/2005) přitom vyplývá, že hranice mravnosti úroků se pohybuje okolo trojnásobku úrokové míry obvyklé u bank a stanovené s ohledem na nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček. Sjednaná výše úrokové sazby se tak zcela zjevně nepříčí dobrým mravům a soud ujednání shledal platným.

10. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Žalovaný čerpal úvěr, který žalobkyni v termínu splatnosti nezaplatil. Dále porušil své smluvní povinnosti, když nedovoleně přečerpal zůstatek na účtu a takto vyčerpané peněžní prostředky žalobkyni nevrátil. Tím se žalovaný dostal dnem následujícím po dni splatnosti obou pohledávek do prodlení. Úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. přiznal soud žalobkyni zákonný ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud přiznal žalobkyni také smluvní úrok ve výši 18,9 % ročně, za dobu od 1. 9. 2021 do 30. 11. 2021 a počínaje od 31. 12. 2021 snížený na 8,5 % ročně podle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení.

11. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkem částku 2 046 Kč za zaplacený soudní poplatek, neboť žalobkyně více ani na náhradě nákladů řízení nepožadovala.