5 C 340/2020

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 8 046 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 6 846 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 481,2 Kč, kapitalizovaným úrokem 3 884,8 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem 20,98 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

II. Žaloba se co do částky 1 200 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 044,98 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 8 046 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila skutečností, že dne 24. 1. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba], (dále jen jako„ FCI“) s žalovaným smlouvu, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že peněžní prostředky vrátí společně s kapitalizovaným úrokem ve výši 546 Kč, což odpovídá úrokové sazbě ve výši 20,98 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 800 Kč. Vše se žalovaný zavázal splatit ve 43 týdenních splátkách po 222 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 20. 11. 2016. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a FCI dne 6. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný celkem na dluh zaplatil částku 1 500 Kč. Žalovaný přes výzvu neuhradil žalobkyni jistinu ve výši 6 000 Kč, část dlužných odměn ve výši 2 046 Kč, kapitalizované úroky ve výši 3 884,80 Kč z částky 6 000 Kč za dobu od 21. 11. 2016 do 6. 12. 2019, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 1 481,20 Kč z částky 6 000 Kč za dobu od 28. 11. 2016 do 6. 12. 2019, úroky ve výši 20,98 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky ustanovení § 115a občanského soudního řádu, rozhodl soud v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud zjistil následující skutkový stav: ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 24. 1. 2016 uzavřené mezi FCI a žalovaným, soud zjistil, že FCI poskytla žalovanému v hotovosti částku 6 000 Kč, a žalovaný se za to zavázal zaplatit úroky ve výši 546 Kč, což odpovídá úrokové sazbě ve výši 20,98 % ročně, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 800 Kč. Výše uvedené částky se žalovaný zavázal splatit ve 43 týdenních splátkách po 222 Kč. Z karty zákazníka soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný má příjmy ve výši 16 500 Kč, a výdaje ve výši 10 200 Kč, což si ověřila z výplatních pásek, pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a dokladu SIPO. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 uzavřené mezi žalobkyní a FCI a oznámení o postoupení pohledávky včetně kopie podacího lístku, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni ke dni 6. 12. 2019 a postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Z výzvy k plnění ze dne 7. 5. 2020 včetně kopie podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění dlužné částky v celkové výši 14 157,11 Kč.

5. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Žalovaný má bydliště hlášené dle ISZR [ulice a číslo], [obec]. Soud tedy uzavřel, že má pravomoc rozhodnout ve věci. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měla v době uzavření smlouvy žalobkyně jako poskytovatel služby bydliště, resp. sídlo (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je právo české.

6. Při právním hodnocení soud posuzoval věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), zejména § 2395 a násl. o. z. Soud s ohledem na spotřebitelskou povahu předmětné smlouvy aplikoval rovněž ustanovení § 1810 a násl. o. z., a taktéž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30.11.2016 (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 1811 odst. 1 o. z., veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

8. Podle § 1812 odst. 1, 2 o. z., lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

9. Podle § 1813 o. z., se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. Dle § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru je roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru.

12. Dle § 3 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře; do celkových nákladů se započítávají i náklady související s doplňkovými službami spotřebitelského úvěru, zejména pojistné, pokud je uzavření smlouvy o poskytnutí doplňkové služby povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek.

13. Dle § 5 odst. 1 zákona č. 634/1991 Sb., o ochraně spotřebitele je obchodní praktika klamavá opomene-li podnikatel uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po podnikateli spravedlivě požadovat; za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným nebo nejednoznačným způsobem.

14. Soud vzal za prokázané, že došlo mezi žalovaným a FCI k uzavření smlouvy o úvěru, který je spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 145/2010 Sb. v tehdy platném znění. Žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč, které měl vrátit společně s úrokem ve výši 20,98 % ročně z poskytnuté částky, jenž byl kapitalizován na částku 546 Kč, a měl zaplatit poplatky, to vše v pravidelných týdenních splátkách. S ohledem na skutečnost, že žalovaný neuhradil dluhy z úvěru a nezaplatil poplatky řádně a včas, vznikl právní předchůdkyni žalobkyně nárok na zaplacení neuhrazené jistiny, kapitalizovaných úroků a platby za hotovostní inkaso. Ze smlouvy o postoupení pohledávky vzal soud za prokázanou aktivní legitimaci žalobkyně. Soud proto žalobě vyhověl v rozsahu nesplacené jistiny úvěru ve výši 6 000 Kč, části poplatku za hotovostní inkaso ve výši 846 Kč, a příslušenství – úroku z nesplacené jistiny úvěru ve výši 20,98 % ročně a zákonného úroku z prodlení v souladu s § 1970 o. z. Kapitalizovaný úrok za poskytnutí úvěru žalovaný již splatil.

15. Soud se zabýval dále poplatkem za„ administrativní činnost“ ve výši 1 200 Kč. K tomu soud uvádí, že ekonomickou podstatou a účelem úroku z úvěru je poskytnutí protiplnění, úplaty, ceny za přenechání peněžitých prostředků na určitou dohodnutou dobu. Poplatek za administrativní činnost je dle svého účelu úrokem jakožto cenou za poskytnutí finančních prostředků. Nemá jiný smysl a účel než fakticky navýšit tuto úplatu, tj. navýšit faktický úrok daného úvěru. Soud nepovažuje poplatek za administrativní činnost za samostatně sjednanou položku smlouvy o úvěru, ale za položku, která by měla být součástí úroku samotného, tedy v tomto případě v jeho procentním vyjádření. Soud tak ujednání o administrativním poplatku shledal jako ustanovení, které obchází zákon o spotřebitelském úvěru. Zároveň soud v souladu s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, kdy jednání podnikatele, kde je důležitý údaj uvedený nejednoznačným způsobem považováno za klamavé uvádí, že pokud právní předchůdkyně žalobkyně nezapočítává administrativní poplatek do samotného úroku, dopouští se tím i klamavého jednání vůči spotřebiteli. Soud tak uzavřel, že ujednání o administrativním poplatku je ujednání pro žalovanou jako spotřebitele nikoli jasné a srozumitelné, ale naopak klamavé, jehož jediným účelem je daným nejasným způsobem vyjádření předstírat nižší než ve skutečnosti sjednanou výši úroku. Dané ujednání tak zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele. Vzhledem k tomu, že se žalovaná jako spotřebitel daného nepřiměřeného ujednání nedovolala, v souladu s citovaným § 1815 o. z. se k němu nepřihlíží. Soud s ohledem na výše uvedené žalobu zamítl co do částky 1 200 Kč, která odpovídá administrativnímu poplatku.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 044,98 Kč, přičemž tato částka představuje 70,18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,09 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 14,91 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 046 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.

17. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinný uhradit k rukám zástupce žalobkyně, který je advokátem dle § 149 odst. l o.s.ř. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o.s.ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal soud důvody.