5 C 377/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 40 473 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 079 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 079 Kč od 13. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 31 394 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 682,93 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 554,04 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 494,19 Kč od 20. 10. 2022 do 12. 4. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 415,19 Kč od 13. 4. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 15 452,17 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 17. 3. 2019 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně se sjednaným úrokem ve výši 2 118 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 10 780 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 2 036 Kč a úhradu za umožnění splátek v hotovosti ve výši 3 960 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, k datu splatnosti poslední sjednané splátky dne 18. 5. 2020 se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením celého dluhu. Úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % ročně. V důsledku porušení povinnosti splácet úvěr dále věřiteli vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle smluvních ujednání. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 21. 11. 2022 postoupena na žalobkyni. Žalovaný po oznámení o postoupení smlouvy a výzvě k zaplacení ničeho neuhradil. Povinnost věřitele zkoumat schopnost splácet úvěr se pak vztahuje na vztahy se spotřebiteli. Žalovaný nicméně smlouvu uzavíral v postavení podnikatele, a proto nebylo povinností věřitele zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Věřitel nicméně v souladu s principy obezřetného úvěrování tuto schopnost žalovaného prověřoval, když zjistil, že zatímco měsíční příjmy žalovaného činí 29 000 Kč, jeho výdaje činí 8 502 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

4. Účastníci uzavřeli dne 17. 3. 2019 smlouvu o podnikatelském úvěru [číslo] na základě které společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému částku ve výši 22 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit kapitalizovaný úrok ve výši 2 118 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 036 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve výši 3 960 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % ročně. V záhlaví smlouvy je u označení žalovaného jako smluvní strany uvedeno IČO. Dle formulářového textu ve smlouvě žalovaný prohlásil, že smlouvu uzavřel v souvislosti se svou podnikatelskou činností (prokázáno smlouvou [číslo] ze dne 17. 3. 2019). Žalovaný je evidován v živnostenském rejstříku jako podnikající osoba se vznikem oprávnění dne 16. 1. 2018 (prokázáno otiskem z živnostenského podnikání). V rámci žádosti o úvěr vyplněné dne 17. 3. 2019 bylo taktéž uvedeno identifikační číslo žalovaného. Dle žádosti žalovaný bydlel v nájmu, byl ženatý a neměl vyživovací povinnost. Jeho měsíční příjmy činily 29 000 Kč a výdaje 8 502 Kč (prokázáno žádostí o poskytnutí úvěru). Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, dosud žalobkyni zaplatil celkovou částku ve výši 12 921 Kč (prokázáno historií transakcí). Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž měl být žalovaný vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 včetně seznamu pohledávek a oznámením ze dne 7. 12. 2022 bez podacího lístku). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala, aby dlužnou částku do 12. 4. 2023 uhradil s tím, že jinak se svého práva bude domáhat soudní cestou (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 28. 3. 2023 včetně podacího lístku).

5. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

7. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

9. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Spornou okolností ohledně právního posouzení věci byla skutečnost, zda se v projednávané věci jedná o smlouvu spotřebitelskou či smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. Východiskem pro takové právní posouzení a aplikaci příslušných ustanovení na ochranu spotřebitele je názor, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti kontraktačního procesu, znalost práva a možnost stanovovat podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11). Postavení jedné smluvní strany jako spotřebitele či podnikatele tak nelze odvozovat z formální stránky vztahu mezi subjekty (např. označení stran a smlouvy), nýbrž je nutno vztah účastníků smlouvy uchopit materiálně, tedy s ohledem na obsah smlouvy a průběh jejího uzavírání. To znamená, že i osoba s živnostenským oprávněním může v konkrétním vztahu vystupovat jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že ve smlouvě je uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva„ skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanovení blíže neurčené označení„ podnikatelské účely“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21). S ohledem na uvedené závěry Ústavního soudu soud nemohl pouze na základě označení žalovaného, označení smlouvy a formulářově předvyplněného prohlášení o podnikatelské činnosti uzavřít, že smlouvu žalovaný uzavíral v postavení podnikatele. Žalobkyně přitom přes poučení soudu dále netvrdila a neprokázala, že peněžní prostředky byly žalovanému skutečně poskytovány v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Soud tak uzavřel, že žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

11. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru pak vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

12. Žalobkyně pak v rámci ověřování úvěruschopnosti zjistila, že žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru své příjmy ve výši 29 000 Kč a výdaje ve výši 8 502 Kč. Jednotlivé příjmy a výdaje přitom nebyly dále specifikovány a nebylo uvedeno, z jakých listinných podkladů tyto byly zjišťovány, přičemž tyto listiny ani nebyly označeny a k žalobě připojeny, ačkoliv je povinností věřitele tyto archivovat po dobu 5 let. Ničeho dalšího nebylo k majetkovým poměrům žalovaného zjištěno.

13. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalobkyně při poskytování spotřebitelského úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o.z.).

14. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti žalobkyně (jejího předchůdce) zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty a dalších případných poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků, které soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu. Proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen v souladu s § 2991 odst. 1 o.z. zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (22 000 Kč), jejichž výše je ponížena o část, kterou již žalovaný uhradil (12 921 Kč). Soud přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak až od marného uplynutí lhůty k zaplacení dluhu určené předžalobní výzvou včetně zákonné výše vážící se k tomuto dni, neboť na základě ujednání obsažených v absolutně neplatné smlouvě nelze určovat splatnost dluhu, přičemž žalovaný byl k uhrazení dluhu žalobkyní prokazatelně vyzván až právě předžalobní výzvou. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o nákladech řízení v této věci soud nevycházel pouze z„ jistiny“, tedy žalované částky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěch ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). Po zohlednění těchto částek se podává, že větší úspěch ve věci měl jednoznačně žalovaný, kterému žádné náklady v řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.