5 C 394/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 73 502 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 43 502 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 250,13 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 738,12 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35 626,95 Kč od 15. 12. 2022 do 26. 1. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 626,95 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 32 045,13 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 3 581,82 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 30. 7. 2019 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 2 683 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 6 020 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 422 Kč. Stejné smluvní strany dále uzavřely 10. 1. 2020 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 19 389 Kč s úrokovou sazbou 24,57 % ročně, a částku 13 027 Kč za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka. Věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se staly jeho závazky splatnými v celém rozsahu. Žalovaný na dluh ze smlouvy [číslo] uhradil pouze 20 000 Kč a na dluh ze smlouvy [číslo] pouze 3 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaný zbytek dluhu neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má bydliště na území České republiky.

4. Soud ve věci jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti žalovaného a žalobkyně, která požádala o případné odročení jednání, shledal-li by soud, že jí tvrzené a dokládané skutečnosti jsou nedostatečné pro to, aby mohlo být žalobě v celém rozsahu vyhověno. Soud této žádosti nevyhověl z důvodů uvedených níže.

5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

6. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne 10. 1. 2020 smlouvu, na jejímž základě žalovaný při podpisu smlouvy převzal částku 33 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků částku ve výši 68 512 Kč, a to v 24 pravidelných měsíčních splátkách. Dlužná částka je vypočtena jako součet poskytnuté částky ve výši 33 000 Kč, úroku ve výši 19 389 Kč, částku za zpracování úvěru a péče o zákazníka ve výši 13 027 Kč a pojištění ve výši 3 096 Kč. Ve smlouvě si strany ujednaly úrok ve výši 49 % ročně (vše prokázáno smlouvou [číslo]). Před uzavřením smlouvy byla žalovaným vyplněna, resp. podepsána Karta zákazníka s údaji hodnotícími bonitu zákazníka. V kartě byl uveden čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 24 164 Kč, odhadované měsíční výdaje byly uvedeny v částkách 5 000 Kč na externí splátky, 2 300 Kč na splátky u věřitele a 4 000 Kč na výdaje žalovaného (prokázáno Kartou zákazníka). Ze smlouvy o ubytování, ve které žalovaný vystupuje jako nájemce, vyplývalo, že měsíční cena za ubytování činí 5 500 Kč (prokázáno smlouvou o ubytování ze dne 27. 1. 2019). Z pracovní smlouvy ze dne 31. 8. 2018 vyplynulo, že žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou se základní mzdou 19 100 Kč, dle výplatních pásek za měsíce říjen a listopad 2019 činila průměrná měsíční čistá mzda žalovaného přibližně 24 000 Kč (prokázáno pracovní smlouvou a výplatními páskami). Žalovaný měl na jinou, než shora uvedenou smlouvu o zápůjčce zaplatit celkem 20 000 Kč (prokázáno tabulkou o umoření dluhu). Pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a vyzván k zaplacení dluhu do 10 dnů od doručení oznámení (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 včetně seznamu pohledávek a oznámením ze dne 16. 12. 2022 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky byl žalovaný opětovně vyzván dopisem ze dne 1. 6. 2023 (prokázáno předžalobní výzvou včetně poštovního podacího archu).

7. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, dle níž peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

9. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

14. Ze smlouvy shora uvedené se podává pouze obecná formulace, že spotřebitel poskytl věřiteli úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, přičemž věřitel tyto informace ověřil a vyhodnotil. Při uzavírání smlouvy byla téhož dne (10. 1. 2020) vyplněna zákaznická karta s příjmy žalovaného, které byly doloženy. Věřitel je ovšem povinen při uzavírání spotřebitelského úvěru nucen zkoumat i výdajovou stránku spotřebitele. K tomu je třeba podotknout, že věřitel neprováděl lustraci žalovaného v příslušných rejstřících, zda je skutečně solventní osobou. Nadto byla výše měsíčních výdajů žalovaného uvedena v takové částce (4 000 Kč), že tato nemohla odpovídat skutečnosti. Nutno zdůraznit, že uvedené měsíční náklady žalovaného jen za ubytování měly dle smlouvy o ubytování činit 5 500 Kč, a proto údaje uvedené v zákaznické kartě nemohly odpovídat právě realitě. Soud je tak přesvědčen, že taková výše výdajů byla v zákaznické kartě stanovena účelově, aby příjmy žalovaného převyšovaly výdaje. Za takového stavu se ovšem věřitel nemohl spokojit s pouhými tvrzeními žalovaného, nicméně měl sám žalovaného vyzvat, aby tyto výdaje dále doložil (např. nájemní smlouvou, stanovením záloh za energie, apod.), přičemž si sám neověřil, že měsíční výdaje žalovaného dle doložené listiny převyšují žalovaným uváděnou výši výdajů. Soud má tedy za to, že vyžadoval-li si původní věřitel listiny vztahující se k příjmům a výdajům žalovaného, činil tak pouze proto, aby jimi disponoval, avšak s ohledem na uvedené má soud za to, že dále neměl větší snahu schopnost žalovaného splácet úvěr skutečně zkoumat.

15. Další dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr a důkazy prokazující uzavření smlouvy [číslo] nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny, k žalobě nebyly ani připojeny. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a že byla uzavřena i smlouva [číslo] to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o.s.ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci či zástupci), který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti, soud nemohl její důvod žádosti o odročení jednání stran případného procesního poučení v případě, že by žalobě nemohlo být v celém jejím rozsahu vyhověno, považovat za důležitý. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že odročení jednání nebylo na místě a žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o.s.ř.

16. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by věřitel při poskytování spotřebitelského úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o zápůjčce je neplatná. Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o.z.).

17. Pokud jde o smlouvu [číslo] soud nemá prokázáno, že tato smlouva byla uzavřena a na jejím základě žalovaným převzaty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Jde-li ovšem o splácení částky 20 000 Kč, soud nemá vzhledem i k datu zaplacení jednotlivých splátek postaveno najisto, z jakého titulu byly spláceny (a zda byly spláceny důvodně či nikoliv). Soud proto k zaplacené částce 20 000 Kč v projednávané věci nepřihlédl a tuto případně nezapočítal na uhrazené bezdůvodné obohacení žalovaného. V projednávané věci tak soud ve vztahu ke smlouvě [číslo] dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o zápůjčce uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku a dalších poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení poskytnuté jistiny, kterou soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu. Proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen v souladu s § 2991 odst. 1 o.z. zaplatit žalobkyni jako právní nástupkyni původního věřitele (na základě postoupené pohledávky dle § 1879 o.z.) poskytnuté peněžní prostředky (33 000 Kč), jejichž výše je ponížena o část, kterou již žalovaný uhradil (3 000 Kč dle tvrzení žalobkyně). Soud přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak až od marného uplynutí lhůty k zaplacení dluhu určené oznámením o postoupení pohledávky včetně zákonné výše vážící se k tomuto dni, neboť na základě ujednání obsažených v absolutně neplatné smlouvě nelze určovat splatnost dluhu, přičemž žalovaný byl k uhrazení dluhu žalobkyní prokazatelně vyzván až právě oznámením o postoupení pohledávky. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o nákladech řízení v této věci soud nevycházel pouze z„ jistiny“, tedy žalované částky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěch ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). Po zohlednění těchto částek se podává, že převážný úspěch ve věci měl žalovaný, kterému žádné náklady v řízení nevznikly, a tak soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.