5 C 466/2023

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: název , IČO číslo sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: jméno FO , narozený datum bytem adresa zastoupený opatrovnicí Mgr. Marií Ivičič Kotlářovou sídlem nám. Národního odboje 48, 284 01 Kutná Hora - Vnitřní Město o zaplacení 45 443,04 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 45 443,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 45 443,04 Kč od 2. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náklady státu v rozsahu 100 %, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 21. 11. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení zažalované částky s tím, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřela se žalovaným dne 2. 3. 2020 rámcovou smlouvu o poskytování bankovních služeb, podle které zřídila žalovanému běžný účet č. , č. účtu, . K účtu byla vydána žalovanému platební karta. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky banky. Žalovaný se zavázal platit bance poplatky dle sazebníku a udržovat na účtu dostatek finančních prostředků. Žalovaný se na účtu dostal do nepovoleného debetu, který přes upomínky nevyrovnal. , právnická osoba, podle smluvních ujednání od smlouvy odstoupila a pohledávku zesplatnila ke dni 1. 6. 2021. Následujícím dnem tak mohlo být právo uplatněno poprvé u soudu a počala běžet tříletá promlčecí doba. Promlčení pohledávky by tak nastalo nejdříve dne 2. 6. 2024. , právnická osoba, následně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2022, o čemž byl žalovaný informován. Žalovaný dosud dluží částku 45 443,04 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím. Žalovaný dluh žalobkyni nezaplatil ani přes zaslání předžalobní výzvy.

2. Skutečnost, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, přičemž za situace, kdy pobyt žalovaného není znám, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu. Protože se nepodařilo přes rozsáhlé pátrání soudu zjistit, na území jakého členského státu má žalovaný bydliště, pak má soud za to s odkazem na závěry rozhodnutí Soudního dvora C-327/10 ze dne 17. 11. 2011 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, ECR I-00117, že obdobně v této věci je soudem příslušným o věci rozhodnout, když na území ČR (v obvodu zdejšího soudu) se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného a žalovaný před podáním žaloby žalobkyni jinou adresu neoznámil. Pak tedy soud pokračoval podle vnitrostátního procesního práva a ustanovil k ochraně zájmů žalovaného v řízení opatrovníkem advokáta.

3. Opatrovnice žalovaného ve vyjádření k žalobě uplatnila námitku promlčení s tím, že žalovaný uskutečnil poslední platební transakci na svém účtu dne 7. 3. 2020. Žalobkyně poprvé vyzvala žalovaného k úhradě dluhu dopisem ze dne 15. 5. 2020 s tím, že dluh je již po splatnosti. Žalobní návrh byl podán v prosinci 2023, tedy až po uplynutí zákonné promlčecí doby. Žalovaný je slabší smluvní stranou, a proto promlčecí dobu nelze ujednat v jeho neprospěch, neboť jakožto slabší smluvní strana neměl reálný vliv na podobu smlouvy a obchodních podmínek. Opatrovnice dále uvedla, že žalobkyně neúměrně navýšila dluh tím, že ve svůj prospěch nechala debetní zůstatek úročit až do 31. 5. 2021 a až poté ukončila smluvní vztah se žalovaným. Úrok z debetního zůstatku byl přitom žalobkyní uplatňován v každém měsíci dvakrát ze stejné částky a za stejné období. S ohledem na uvedené navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout.

4. Soud ve věci jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti žalobkyně, která požádala o případné odročení jednání, shledal-li by soud, že jí tvrzené a dokládané skutečnosti jsou nedostatečné pro to, aby mohlo být žalobě v celém rozsahu vyhověno. Soud této žádosti nevyhověl z důvodů uvedených níže.

5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:Společnost , právnická osoba, ., a žalovaný uzavřeli smlouvu, podle které uvedená bankovní společnost zřídila žalovanému běžný účet č. , č. účtu, a vydala žalovanému platební kartu. Součástí smlouvy jsou obchodní podmínky banky, produktové podmínky a sazebník. Podle čl. 9.1 obchodních podmínek se žalovaný zavázal na účtu zabezpečit včas a v dostatečné výši peněžní prostředky k úhradě svých dluhů. Podle čl. 9.2 obchodních podmínek banka je oprávněna k úhradě splatných dluhů klienta vůči bance bez dalšího odepsat z klientova účtu příslušné částky. Pokud banka vede klientovi více účtů, může takto odepsat příslušné částky a provést zúčtování na kterémkoli z jeho účtů nebo na více účtech, ať už jsou vedeny pro soukromé nebo podnikatelské účely. V případě, že disponibilní peněžní prostředky nepostačují k úhradě pohledávek banky za klientem v plné výši, může banka zúčtovat rozdíl mezi výší disponibilních peněžních prostředků a výší pohledávek banky na vrub účtu klienta s tím, že klient je povinen tento debetní zůstatek, tj. částku nekrytou vkladem na účtu, okamžitě uhradit. , právnická osoba, bude klienta písemně informovat, k úhradě kterých pohledávek a v jaké výši byly příslušné částky odepsány, a o případném debetním zůstatku (prokázáno rámcovou smlouvou o poskytování bankovních služeb ze dne 2. 3. 2020 včetně obecných obchodních podmínek, produktových podmínek a sazebníku). Žalovaný se platebními transakcemi uskutečněnými dne 5. 3. 2020 dostal na účtu do nepovoleného záporného (debetního) zůstatku ve výši 34 900 Kč (prokázáno výpisy z účtu žalovaného). Dopisem ze dne 15. 5. 2020 banka žalovaného měla upozornit na nepovolený debetní zůstatek na jeho účtu ve výši 37 489,88 Kč a žádala jej o neprodlenou úhradu, přičemž následně dopisem ze dne 22. 6. 2020 žalovaného měla upozornit na evidovaný dluh v částce 38 974,91 Kč a opětovně jej vyzývala k úhradě dlužné částky (prokázáno upomínkami ze dne 15. 5. 2020 a 22. 6. 2020). Dopisem ze dne 11. 5. 2021 banka žalovanému oznámila, že ke dni 1. 6. 2021 odstupuje od uzavřené smlouvy, přičemž jej opětovně vyzvala k zaplacení dlužné částky (prokázáno odstoupením od smlouvy ze dne 11. 5. 2021 včetně podacího archu). Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od banky na základě smlouvy o postoupení pohledávek, které mělo být žalovanému písemně oznámeno (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2022 včetně příloh a seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 5. 1. 2023). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky s upozorněním, že v opačném případě se svého nároku bude domáhat soudní cestou (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 31. 10. 2023 včetně podacího lístku).

6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

11. Podle § 610 věty prvé o.z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

12. Podle § 619 odst. 1 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

13. Podle § 619 odst. 2 o.z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

14. Podle § 621 odst. 1 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

15. Podle § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

16. Podle § 638 odst. 1 o.z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

17. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 2662 o.z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

19. Podle § 2665 o.z. ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

20. Podle § 2395 o.z., podle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

23. Ze smlouvy vyplývá, že banka zřídila žalovanému běžný účet s možností případného přečerpání dle obecných obchodník podmínek. Umožnila žalovanému provést takové transakce, pro které na účtu nebyl dostatek peněžních prostředků a v jejichž důsledku se zůstatek účtu ocitl v záporné hodnotě (debetu). Na peněžní prostředky, které takto banka umožnila žalovanému čerpat, se tak podle zákona přiměřeně použijí ustanovení o úvěru, a jelikož byla smlouva uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, to včetně pravidel o poskytování spotřebitelských úvěrů. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by si banka před poskytnutím úvěru (umožněním čerpání debetu žalovaným) vyžádala od žalovaného doklady potřebné k posouzení jeho solventnosti nebo že by úvěruschopnost žalovaného ověřovala jiným způsobem. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

24. Výše uvedené dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny, k žalobě nebyly ani připojeny. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí mj. dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o.s.ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci či zástupci), který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti, soud nemohl její důvod žádosti o odročení jednání stran případného procesního poučení v případě, že by žalobě nemohlo být v celém jejím rozsahu vyhověno, považovat za důležitý. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že odročení jednání nebylo na místě a žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o.s.ř.

25. Nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva v té části, jíž mělo dojít k možnosti přečerpání do debetního zůstatku, uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně zásadně nemůže po právu požadovat zaplacení poplatků uvedených ve smlouvě a měla by toliko právo na vrácení poskytnuté jistiny, kterou soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu.

26. V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněná opatrovnicí žalovaného je důvodná, a proto žalobu zamítl. Žalovaný nabyl bezdůvodné obohacení dnem, kdy nedovoleně přečerpal svůj běžný účet, tj. již 5. 3. 2020. V případě bezdůvodného obohacení se prolíná subjektivní a objektivní promlčecí doba, přičemž marné uplynutí jedné z nich má za následek nemožnost vyhovění žalobou uplatněného promlčeného nároku při důvodném vznesení námitky promlčení dlužníkem. Objektivní promlčecí doba v případech bezdůvodného obohacení činí deset let (srovnej § 638 odst. 1 o.z.), a proto k marnému uplynutí této doby v projednávané věci nedošlo. Subjektivní promlčecí doba u bezdůvodného obohacení naproti tomu činí tři roky (srovnej § 629 odst. 1 o.z.), přičemž počíná běžet od okamžiku, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby a mohla právo poprvé uplatnit u orgánu veřejné moci. V tomto případě se banka dozvěděla o bezdůvodném obohacení žalovaného nejpozději dne 5. 3. 2020, kdy žalovaný čerpal peněžní prostředky, které vedly k debetnímu zůstatku na zřízeném účtu. Z hlediska vymezení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je takovou rozhodující vědomostí znalost oprávněného těch skutkových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. Není přitom významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 446/2009). , právnická osoba, si tedy musela být dnem čerpání debetu vědoma všech podstatných okolností pro počátek běhu promlčecí doby. Posledním dnem k uplatnění nároku na zaplacení dlužné částky (alespoň v části bezdůvodného obohacení) byl tedy den 5. 3. 2023, přičemž soudní řízení v projednávané věci bylo na návrh žalobkyně (právní nástupkyně věřitele) zahájeno až dnem 21. 11. 2023, tedy po marném uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby.

27. Pro úplnost soud dodává, že žalobou uplatněný nárok by byl promlčený i v případě, že by smlouva uzavřená mezi bankou a žalovaným byla platná. Ačkoliv se v obecných obchodních podmínkách stanoví, že klient je povinen debetní zůstatek okamžitě uhradit, nepostačují-li peněžní prostředky na jeho účtu (účtech) k úhradě jeho závazků vůči bance, smlouva ani obecné obchodní podmínky nestanoví, k jakému okamžiku nedostatku peněžních prostředků se tato povinnost žalovaného vztahuje. Splatnost dluhu vzniklého z důvodu nedovoleného přečerpání debetního zůstatku tak nebyla mezi bankou a žalovaným nijak smluvně upravena a žalovaný tedy byl povinen splnit dluh na vyzvání ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. , právnická osoba, tak mohla žalovaného poprvé k úhradě dluhu vyzvat již dnem 6. 3. 2020, a tedy od tohoto okamžiku by při platnosti uzavřené smlouvy počala běžet tříleté promlčecí doba k uplatnění nároku před soudem. Ostatně sama banka si musela být vědoma dluhu žalovaného dávno před prohlášením o splatnosti dluhu, neboť již v průběhu května a června 2020 žalovaného opakovaně vyzývala k zaplacení dluhu. Prohlášení o splatnosti učiněné bankou následně v rámci odstoupení od smlouvy již nemělo na splatnost dluhu žádný vliv, neboť dluh by tehdy již byl po splatnosti (jak ostatně banka ve výzvách žalovanému sama uváděla). Promlčecí doba by tak v tomto případě uplynula marně dnem 6. 3. 2023.

28. Soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu tohoto řízení je důvodná, a proto soud žalobu v celém jejím rozsahu zamítl (výrok I.).

29. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná. Naopak žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, náleží právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož ale žalovanému v řízení náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

30. O povinnosti žalobkyně zaplatit státu náklady řízení v celém jejich rozsahu v částce, která bude určena samostatným usnesením (výrok III. tohoto rozsudku), soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., neboť stát má toto právo s ohledem na výsledek řízení vůči neúspěšnému účastníku řízení. Jelikož o základu nároku již soud mohl s ohledem na výsledek řízení rozhodnout, nýbrž o celkových nákladech státu, tj. o odměně ustanoveného opatrovníka žalovaného, nebylo ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí dosud pravomocně rozhodnuto a náklady státu dle takového rozhodnutí dosud nebyly vyplaceny, bude výše nákladů řízení státu v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 o.s.ř. určena samostatným usnesením.