5 C 50/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: název , IČO číslo sídlem adresa zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 - Nové Město proti žalovanému: jméno FO , narozený datum bytem adresa o zaplacení částky 117 848,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 250 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 111 598,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 101 852 Kč od 22. 8. 2023 do 23. 1. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 602 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 014,15 Kč a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 87 721,47 Kč od 14. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 6. 1. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 130 000 Kč, a to převodem na účet dne 7. 1. 2022. Žalovaný se zavázal splatit úvěr a za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 55,74 % ročně. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, pročež se celý úvěr stal podle smlouvy splatným k 20. 8. 2023. Žalovaný byl podle smlouvy také povinen nahradit žalobkyni náklady na vymáhání dlužné splátky ve výši 200 Kč, smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátky ve výši 499 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru po jeho zesplatnění. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil částku ve výši 123 750 Kč. Dlužná částka se sestává z neuhrazené jistiny ve výši 99 355 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 5 x 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 x 499 Kč a smluvní pokuty ve výši 15 996,96 Kč, dále žalobkyně požadovala zaplacení běžících úroků. Žalovaný přes výzvy žalobkyně zbytek dluhu neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva (státním příslušníkem Slovenské republiky), když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 i v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky.

4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

5. Účastníci uzavřeli dne 6. 1. 2022 smlouvu č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému částku ve výši 130 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok, to vše ve 30 pravidelných měsíčních splátkách. Smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 55,74 % ročně. Podle čl. 6.1 smlouvy má žalobkyně právo proti žalovanému na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Podle čl. 6.2 smlouvy má žalobkyně právo proti žalovanému na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou každé splátky, přičemž výše těchto nákladů byla dohodnuta na částku 200 Kč. Podle čl. 6.5 smlouvy má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny úvěru za každý den prodlení, pokud žalovaný nezaplatí úvěr v den jeho zesplatnění (prokázáno smlouvou č. , hodnota, a dodatkem č. , hodnota, ze dne 7. 1. 2022, předsmluvním formulářem, kopií dokladů žalovaného a výpisem ze seznamu subjektů finančního trhu). Peněžní prostředky byly žalovanému převedeny na účet dne 7. 1. 2022 (prokázáno dokladem o vyplacení úvěru). Žalobkyně následně žalovanému dopisem oznámila schválení úvěru včetně splátkového kalendáře, jak budou jistina a úrok postupně hrazeny (prokázáno oznámením ze dne 10. 1. 2022 včetně splátkového kalendáře a dodejky).Žalobkyně před uzavřením smlouvy zjistila, že žalovaný měl k 28. 2. 2021 zůstatek na účtu ve výši 332,92 Kč, přičemž na účet nebyly připsány v průběhu února 2021 žádné prostředky, odešly prostředky v řádech statisíců Kč (prokázáno výpisem z účtu žalovaného). Žalovaný před uzavřením smlouvy mj. prohlásil, že nemá splatné dluhy vůči třetí osobě a že se nenachází v insolvenci; žalovaný neměl záznam v SOLUS a NRKI (prokázáno prohlášením klienta ze dne 6. 1. 2022, výpisem žalovaného v SOLUS, výpisem z nebankovního registru klientských informací). Na základě zjištěných skutečností byl žalobkyní stanoven průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 22 500 Kč se seznamem výdajů spočívajících v životním minimu 3 860 Kč a nákladů na bydlení 3 500 Kč; žalovaný byl ženatý, ale s manželkou nežil ve společné domácnosti (prokázáno hodnocením klienta ze dne 6. 1. 2022).Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, zatím na svůj dluh uhradil částku 123 750 Kč (prokázáno kartou klienta). Žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění dluhů z úvěru a opakovaně žalovaného vyzvala k jejich zaplacení (prokázáno výzvami ze dne 15. 6. 2023, 17. 7. 2023 a 15. 8. 2023 a oznámením ze dne 20. 8. 2023). K okamžitému zaplacení zbývající dlužné částky byl žalovaný řádně vyzván upomínkou před podáním žaloby (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 8. 1. 2024 včetně podacího archu).

6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžité zápůjčka nebo úvěr je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

8. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

11. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

13. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně vycházela pouze z informací poskytnutých žalovaným o jeho příjmech a výdajích, aniž by je ověřovala (např. z pracovní smlouvy, výplatních pásek, nájemní smlouvy). Z výpisu účtu žalovaného, který navíc v době uzavření smlouvy již nebyl aktuální, pak nevyplývá, že by žalovaný měl nějaký pravidelný příjem, resp. že by z tohoto účtu hradil své životní potřeby a v jaké výši. Samotné zjištění žalobkyně, že žalovaný byl dle výpisů z „registrů dlužníků“ osobou bez dalších závazků nemůže vést k závěru, že žalovaný byl osobou způsobilou splácet úvěr. Co se týče výdajů (životních nákladů) žalovaného, tak žalobkyně vycházela z úředně stanovené částky životního minima ve výši 3 860 Kč, která o situaci žalovaného nic nevypovídá, a nákladů na bydlení ve výši 3 500 Kč, které žalobkyni sdělil sám žalovaný. Tato částka se ovšem sama o sobě jeví jako nereálně nízká vzhledem k cenám bydlení v roce 2022 a tomu, že žalovaný neuvedl žádnou další osobu, se kterou by se na nákladech bydlení podílel. Žalobkyně se tuto disproporci nepokusila nijak objasnit. Ostatní výdaje žalovaného žalobkyně vůbec nezjišťovala, což rovněž činí posouzení jeho finanční situace nekompletním. Pokud žalobkyně poukazuje na to, že žalovaný po určitý čas splátky řádně hradil, a tedy zjevně byl schopen úvěr splácet, je třeba uvést, že to nic nemění na skutečnosti, že žalobkyně porušila svou předsmluvní povinnost a schopnost žalovaného splácet úvěr řádně neposoudila na základě relevantních podkladů, což nakonec vedlo k nesplácení úvěru žalovaným. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je pak i zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

14. Výše uvedené dokumenty vážící se k povinnosti věřitele řádně posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to s přihlédnutím k výdajům žalovaného, nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně označeny a přiloženy. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně žalobní tvrzení nedoplnila a důkazy neoznačila.

15. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by věřitel při poskytování spotřebitelského úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o.z.).

16. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a žalobkyní je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty a dalších případných poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků, které soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu. Proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen v souladu s § 2991 odst. 1 o.z. zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky (130 000 Kč), jejichž výše je ponížena o část, kterou již žalovaný uhradil (123 750 Kč). Soud přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak až od marného uplynutí lhůty k zaplacení dluhu určené předžalobní výzvou včetně zákonné výše vážící se k tomuto dni, neboť na základě ujednání obsažených v absolutně neplatné smlouvě nelze určovat splatnost dluhu, přičemž žalovaný byl k uhrazení dluhu žalobkyní prokazatelně vyzván až právě předžalobní výzvou. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o nákladech řízení v této věci soud nevycházel pouze z „jistiny“, tedy žalované částky samotné, nýbrž do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci zahrnul i příslušenství, a to včetně běžícího zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Co 363/2013). Po zohlednění těchto částek se podává, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, kterému žádné náklady v řízení nevznikly, a tak soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.