5 C 505/2022

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Markem Lošanem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 148 577,77 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 148 577,77 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 237,88 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 65 243,99 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 69 % ročně z částky 65 243,99 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 22. 4. 2020 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut bezhotovostní úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit poplatek v částce 60 602 Kč s úrokovou sazbou 69 % ročně. Žalovaný se zavázal celkovou částku 130 602 Kč zaplatit v 18 měsíčních splátkách po 7 256 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku 14 512 Kč, neplnil tak řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 1. 2. 2022 k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn oznámením ze dne 1. 2. 2022 a výzvou ze dne 10. 2. 2022 vyzván k zaplacení dluhu do 17. 3. 2022. Žalovaný již ničeho neuhradil, a to ani přes zaslanou předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je státním příslušníkem Ruské federace, když tato skutečnost zakládá cizí prvek. Ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), dospěl zdejší soud k závěru, že je s ohledem jednak na obecnou úpravu obsaženou v čl. 4 odst. 1 a jednak i na speciální úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má bydliště na území České republiky, přičemž není významné, že je státním příslušníkem nečlenského státu Evropské unie. Rozhodným právem je pak ve smyslu článku 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 593/2008 právo české.

4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“) a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav:

5. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne 22. 4. 2020 smlouvu, jíž se právní předchůdce žalobkyně zavázal do 7 pracovních dnů na bankovní účet žalovaného uvedený v záhlaví smlouvy poskytnout úvěr ve výši 70 000 Kč. V záhlaví smlouvy nebylo číslo účtu žalovaného vyplněno. Žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru zaplatit poplatek ve výši 58 280 Kč a zaplatit pojistné za doplňkové pojištění ve výši 2 322 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 69 %. Žalovaný se zavázal ke splácení dluhu v 18 splátkách. Žalovaný si zvolil doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, což znamenalo použití bezhotovostního režimu (prokázáno smlouvou [číslo]). Stejného dne byla vyplněna žádost o spotřebitelský úvěr s osobními údaji žalovaného a údaji o financích žalovaného, dle kterých měl čistý měsíční příjem žalovaného činit 19 902 Kč (další čisté příjmy domácnosti 30 000 Kč) a měsíční výdaje na externí splátky žalovaného činit 9 500 Kč a měsíční výdaje samotného žalovaného 5 000 Kč (prokázáno zákaznickou kartou). Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a zároveň byl vyzván k zaplacení dlužné částky (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022, výzvy k zaplacení ze dne 10. 2. 2022 a podacího archu). Před podáním žaloby byl žalovaný opětovně vyzván k zaplacení dlužné částky (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 20. 5. 2022 včetně podacího archu).

6. Soud zamítl návrh na doplnění dokazování výpisem žalovaného z registru bankovních a nebankovních dlužníků, neboť aktuální výpis nemohl být relevantní pro právní posouzení věci.

7. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Žalobkyně (její právní předchůdce) smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o.z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o.z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Povinností je zejména uchovávat mj. dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dokumenty je nutno uchovávat nejméně po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty a záznamy vznikly.

12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

14. Ze smlouvy samotné se podává pouze obecná formulace, že spotřebitel poskytl věřiteli úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet úvěr, přičemž věřitel tyto informace ověřil a vyhodnotil. Při uzavírání smlouvy byla ovšem vyplněna pouze zákaznická karta s uvedením příjmů a výdajů žalovaného, které dále nebyly nijak doloženy, resp. žalobkyně tyto listiny, ze kterých byly majetkové poměry žalovaného zjišťovány, soudu neoznačila a nedoložila. Je třeba dodat, že věřitel při uzavření smlouvy ani neprováděl lustraci žalovaného v příslušných rejstřících, zda je skutečně solventní osobou. Nutno dodat, že pokud měl věřitel tyto podklady v době uzavírání smlouvy k dispozici, bylo pak jeho povinností tyto podklady ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru uchovat. Nelze přehlédnout, že žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl osobní měsíční výdaje, které nemohly odpovídat realitě roku 2020 (nájemné, energie, stravování a vše ostatní za částku 5 000 Kč měsíčně). Soud je přesvědčen, že tato výše byla žalovaným uvedena účelově, a proto měl věřitel v takovém případě skutečně majetkové poměry žalovaného podrobněji zkoumat a na doložení pravdivosti uvedených tvrzení ohledně příjmové i výdajové stránky striktně trvat.

15. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Žalobkyně při jednání další rozhodné skutečnosti nevylíčila a důkazy k nim neoznačila.

16. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by věřitel při poskytování spotřebitelského úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že mezi stranami uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o.z.).

17. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že nebylo-li v řízení prokázáno splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je neplatná, a to s účinky ex tunc. Proto žalobkyně nemůže po právu požadovat zaplacení smluvního úroku a dalších poplatků uvedených ve smlouvě a má toliko právo na vrácení poskytnuté jistiny, kterou soud v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považuje za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, ke kterému došlo bez právního důvodu. V projednávané věci ovšem žalobkyně i přes poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. soudu nedotvrdila a nedoložila, že věřitel peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč žalovanému bezhotovostně poskytl, a tudíž tak na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení. Na základě učiněných zjištění lze pochybovat o tom, že uvedená částka byla žalovanému bezhotovostně skutečně poskytnuta. Ze smlouvy samotné vyplývá pouze závazek věřitele, že tak učiní do 7 pracovních dnů na uvedený účet, který ovšem není v samotné smlouvě ani v žádosti o úvěr specifikován. Ze smlouvy samotné se ani nepodává to, že by žalovaný obdržení peněžních prostředků na svůj účet potvrdil. Soud pak nemohl poskytnutí peněžních prostředků žalovanému dovodit ani na základě toho, že žalovaný již částečně na svůj dluh plnil, neboť tato skutečnost soudu taktéž nebyla nikterak doložena. Soud proto na základě uvedeného, kdy v řízení ani nebyl prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky poskytl, žalobu v celém jejím rozsahu zamítl.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, kterému tak náleží právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož ovšem žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud o nákladech rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.